ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2198.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 2198/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka ve věci žalobkyně Š. F. , zastoupené JUDr. Janem Gallivodou, advokátem, se sídlem v Plzni, Nerudova 5, PSČ 301 27, proti žalovanému W. W. , o vypořádání podílu v bytovém družstvu, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 11 C 252/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. prosince 2008, č. j. 14 Co 373/2008-193, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí změnil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 5. prosince 2007, č. j. 11 C 252/2005-140,
ve znění opravného usnesení ze dne 22. května 2008, č. j. 11 C 252/2005-180, tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 550.000,- Kč.
Dle zjištěného skutkového stavu byl V. V. (nyní W. W.)
v roce 1988, za trvání manželství s žalobkyní, přidělen byt č. 12 na adrese
Korandova 15, Plzeň (dále jen „byt“), ve vlastnictví Lidového bytového družstva v Plzni, identifikační číslo 00 05 58 91 (dále jen „družstvo“). Právo společného užívání bytu manžely k tomuto bytu vzniklé se v důsledku změny právní úpravy přeměnilo na společný nájem bytu manžely. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 12. května 2005,
č. j. 11 C 226/2004-59, došlo „k zániku společného členství manželů v družstvu“ a bylo určeno, že „výlučným nájemcem bytu i členem družstva je nadále W. W.“.
Soud prvního stupně s ohledem na uvedené skutečnosti zavázal jmenovaného zaplatit žalobkyni částku 550.000,- Kč odpovídající polovině hodnoty „členského podílu žalobkyně a žalovaného v družstvu“, určené ke dni zániku tohoto „společného“ členského podílu (13. srpna 2005).
Odvolací soud – „konstatuje, že právní úprava platná v roce 1988 rozlišovala dvě kategorie bytů se zásadními odlišnostmi jejich právního postavení, a to byty ve vlastnictví lidových bytových družstev (jejichž režim se řídil zákonem č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty) a byty, s nimiž hospodařila stavební bytová družstva, jejichž postavení se řídilo (kromě občanského zákoníku) pouze stanovami těchto družstev“ – uzavřel, že žalobkyně se nestala členkou družstva, ale pouze společnou uživatelkou bytu. Byt, který je ve vlastnictví lidového a nikoliv stavebního bytového družstva, byl žalovanému přidělen jako členovi tohoto družstva rozhodnutím Obvodního národního výboru Plzeň 3 a družstvo jako vlastník bytu s ním uzavřelo dohodu o užívání bytu. Výlučným členem družstva tak byl vždy pouze žalovaný a žalobkyni nevznikl nárok na „vypořádání členského podílu v družstvu“.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc přitom dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že závěry odvolacího soudu jsou „pouhé domněnky, jež nejsou podloženy ani odvozeny od žádného kogentního právního předpisu“. Uvádí, že žádné ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve znění „platném do 31. prosince 1992“, ani žádné ustanovení zákona č. 41/1964 Sb. nevymezovalo rozdíly mezi stavebními a lidovými bytovými družstvy tak, jak uvedl odvolací soud. Ustanovení §154 obč. zák. pouze uvádělo způsob přidělování družstevních bytů, který byl v případě lidových bytových družstev dále konkretizován zákonem č. 41/1964 Sb.
Ani ustanovení §175 obč. zák. ve znění „platném do 31. prosince 1992“, upravující vznik práva společného užívání bytu manžely, nečiní rozdíly mezi stavebními a lidovými bytovými družstvy, a nelze proto dle názoru dovolatelky dospět k závěru, že se toto ustanovení na lidová bytová družstva nevztahuje. Odkazujíc na rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 18. prosince 1969, sp. zn. 5 Cz 41/69, uvádí, že právo společného užívání bytu a společné členství v družstvu nevznikne pouze za předpokladu, že právo užívat byt nabyl jeden z manželů před 1. dubnem 1964, což se v projednávané věci nestalo.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; není však důvodné.
S ohledem na dobu, kdy žalovanému vzniklo právo užívat předmětný byt, je pro další závěry Nejvyššího soudu rozhodné znění níže uvedených ustanovení občanského zákoníku účinné ke dni 4. února 1988 (které do 31. prosince 1991 nedoznalo změn).
Na vzájemné rozdíly lidových a stavebních bytových družstev, které rozlišovala právní úprava účinná v době před novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. – tedy v době rozhodné i pro projednávanou věc – a zejména na rozdílný právní režim bytů těchto družstev poukázal Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. října 2000, sp. zn. 20 Cdo 2112/98 (jenž je veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), v němž vysvětlil, že právní předpisy platící pro jednu kategorii těchto bytů neplatily bez dalšího pro druhou z nich.
S tímto závěrem je napadené rozhodnutí odvolacího soudu plně v souladu.
Pro postavení žalobkyně v projednávané věci je potom rozhodující, zda jí – v souvislosti se vznikem práva společného užívání bytu – vzniklo i (společné) členství v družstvu.
Ke vzniku společného členství manželů v družstvu §175 odst. 2 obč. zák. v rozhodné době stanovil, že vznikne-li jednomu z manželů za trvání manželství právo na přidělení družstevního bytu, vznikne s právem společného užívání i společné členství manželů v družstvu; z tohoto členství jsou oba manželé oprávněni a povinni společně a nerozdílně.
Ačkoliv z doslovného znění výše citovaného ustanovení nevyplývá, že společné členství manželů v družstvu vzniká (při současném splnění ostatních podmínek) pouze jde-li o byt ve vlastnictví stavebního bytového družstva, závěr dovolatelky, podle něhož dopadá uvedené ustanovení na jakékoliv družstvo, tedy i lidové bytové družstvo, není správný.
Již v rozsudku ze dne 15. listopadu 1999, sp. zn. 26 Cdo 1613/99, Nejvyšší soud – konstatuje, že sám občanský zákoník vymezení pojmu „družstevní byt“ nepodává – uzavřel, že za „družstevní byty“ (na něž se vztahovalo mimo jiné i ustanovení §175 odst. 2 obč. zák.) byly do 31. prosince 1991 považovány pouze byty tzv. stavebních bytových družstev.
Tomuto závěru odpovídá užití daného pojmu v dalších ustanoveních občanského zákoníku; např. podle §154 odst. 2 obč. zák. vzniká právo na přidělení „družstevního bytu“ do osobního užívání splacením členského podílu (pouze) členu stavebního bytového družstva. Další oporou pro uvedený závěr je ustanovení §394 odst. 2 obč. zák. vymezující, že smlouvu o přenechání části bytu lze uzavřít jen s přivolením místního národního výboru nebo jiného orgánu příslušného podle předpisů o hospodaření s byty – což byl s ohledem na §34 odst. 1 a 2 zákona č. 41/1964 Sb. nutný postup v případě lidového bytového družstva. Tohoto přivolení však není třeba, jde-li o „byt družstevní“.
Hospodaření s byty lidových bytových družstev se tak řídilo zákonem č. 41/1964 Sb., zatímco hospodaření s „družstevními byty“ této úpravě nepodléhalo (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2005, sp. zn. 29 Odo 560/2004; obě zmíněná rozhodnutí jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách nejvyššího soudu).
Lze proto uzavřít, že byty lidových bytových družstev nelze považovatza „družstevní byty“ ve smyslu §175 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 1991. Žalobkyni tak spolu se vznikem společného užívání bytu nevzniklo (společné) členství v družstvu. Členem družstva se stal toliko žalovaný, jemuž byl byt přidělen. Žalobkyně, která se (společnou) členkou družstva nestala, nemá nárok na náhradu za vypořádání (společných) práv a povinností spojených s členstvím v družstvu.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není dán. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a skutečnost, že žalovanému, který byl v dovolacím řízení plně procesně úspěšný, žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. února 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu