ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2240.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 2240/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatelky M. B., zastoupené Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Zelený Pruh 95/97, PSČ 140 00, za účasti 1) JUDr. L. V. a 2) M. V. , o určení neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 52/2002, o dovolání JUDr. Luboše Vosyky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2007, č. j. 14 Cmo 166/2006-160, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 19. září 2005, č.j. 42 Cm 52/2002-122, jímž Městský soud v Praze určil, že dohoda o převodu členských práv a povinností, spojených s členstvím v Bytovém družstvu Michnova 1626, podepsaná dne 8. března 2001 navrhovatelkou jako převodkyní a JUDr. L. V. jako nabyvatelem (dále též jen „sporná dohoda“), je neplatná, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá.
Nejvyšší soud předesílá, že jelikož dovolatel nenapadá právní závěr (učiněný soudem prvního stupně a akceptovaný soudem odvolacím), podle něhož svědčí navrhovatelce v projednávané věci naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§80 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být k jeho přezkoumání dovolání postupem podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. připuštěno (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nemohou založit námitky dovolatele, podle nichž soudy dospěly k nesprávným skutkovým závěrům. Těmto námitkám je vyhrazen dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jenž však dovolatel u dovolání přípustného toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemá k dispozici (srov. výslovné znění označeného ustanovení) a z nějž na přípustnost dovolání tudíž usuzovat nelze.
Zásadně právně významným napadené rozhodnutí nečiní námitka, podle níž navrhovatelka nemohla spornou dohodu uzavřít, neboť již dne 22. února 2001 převedla dotčená členská práva a povinnosti dceři dovolatele a na dovolatele je tak již nemohla (opětovně) převést. Touto námitkou dovolatel totiž ve skutečnosti pouze polemizuje s důvody, pro něž odvolací soud shledal spornou dohodu neplatnou, maje za to, že je neplatná (a návrhu mělo být vyhověno) z jiných než soudy uváděných důvodů.
Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z námitky, podle níž soudy pochybily, jestliže navrhovatelce jako dlužnici „nebylo přisouzeno vrátit ničeho“, ačkoliv od dovolatele převzala zálohu ve výši 110.000,- Kč a ačkoliv dovolatel za navrhovatelku hradil nájem. Předmětem řízení bylo určení neplatnosti právního úkonu, nikoli vydání (vrácení) plnění poskytnutých podle neplatné smlouvy. Odkaz dovolatele na ustanovení §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) je tudíž nepřípadný.
Konečně zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze dovozovat ani ze závěru odvolacího soudu, podle něhož je dohoda o převodu členských práv a povinností ze dne 8. března 2001 neplatná pro nedostatek vážnosti vůle, na nějž odvolací soud usoudil z rozporu mezi vůlí stran (jež směřovala k uzavření dohody o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu za cenu 700.000,- Kč) a obsahem dohody (dle níž „ke dni platnosti a účinnosti této dohody došlo k vzájemnému vypořádání členského podílu mezi“ účastníky dohody), protože ke dni uzavření dohody (ani později) k zaplacení ceny za převod členských práv a povinností nedošlo.
Ač dovolatel vyslovuje s uvedeným závěrem nesouhlas, jeho námitky (podle nichž dohoda „splňuje dikci §269 odst. 2“ zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, strany „znaly předmět své dohody dokonale a měly k dispozici veškeré podklady“, „nesporně se nejedná o žert, má-li strana hradit platbu za sepis dohody a získat 110.000,- Kč v hotovosti“ a „strany shodně prohlásily, že došlo i k vzájemnému vypořádání členského podílu“) nejsou způsobilé závěr o nedostatku vážnosti vůle zpochybnit (skutečnost, že dohoda má - dle dovolatele - veškeré podstatné náležitosti a stranám byl znám její předmět, sama o sobě nic nevypovídá o vůli stran a její případné absenci). Uvedený závěr pak Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (§37 odst. 1 obč. zák.).
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 a §142 odst. 3 o. s. ř., když dovolání JUDr. Luboše Vosyky bylo odmítnuto a ostatním účastníkům podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu