ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2264.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 2264/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného Mgr. Michalem Machkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Masná 10, PSČ 702 00, proti žalovanému Mgr. Š. S. , jako správci konkursní podstaty úpadkyně TREY "spol. s r. o." v likvidaci, identifikační číslo 14 61 70 21, zastoupenému Mgr. Pavlem Piňosem, advokátem, se sídlem v Přerově, Čechova 2, PSČ 750 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 14/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. října 2007, č. j. 6 Cmo 112/2006-62, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. října 2007, č. j. 6 Cmo 112/2006-62 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. března 2006, č. j. 12 Cm 14/2005-23, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. března 2006, č. j. 12 Cm 14/2005-23, určil, že žalobce má za úpadkyní TREY "spol. s r. o." v likvidaci, identifikační číslo 14 61 70 21 (dále jen „úpadkyně“) pohledávku ve výši 66.060,- Kč (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že žalobce se domáhal určení pravosti pohledávky ve výši 66.060,- Kč přihlášené do konkursu úpadkyně a označené jako škoda, která mu vznikla tím, že úpadkyně neodstranila vady díla a žalobce byl nucen odstranit vady sám. Žalovaný popřel nárok žalobce při přezkumném jednání konaném 22. března 2005 co do pravosti.
Soud prvního stupně zjistil, že žaloba na určení pravosti pohledávky ve výši 66.060,- Kč byla podána včas, dále že žalobce a úpadkyně uzavřeli 9. června 2006 (správně 2002) smlouvu o dílo podle ustanovení §536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), v níž se úpadkyně zavázala provést pro žalobce finální úpravu betonových ochozů nádrží za cenu 477.000,- Kč. Po předání se na díle vyskytly vady, které žalobce u úpadkyně reklamoval a požadoval jejich odstranění, k čemuž poskytl úpadkyni přiměřenou lhůtu podle ustanovení §437 odst. 1 a 3 obch. zák. Úpadkyně vady neodstranila, žalobce proto nechal v červenci 2004 na své náklady vady díla odstranit. Konkurs na majetek úpadkyně byl prohlášen 7. července 2004. Ke dni prohlášení konkursu měl žalobce vůči úpadkyni nepeněžitou pohledávku odpovídající právu požadovat opravu díla. Tuto pohledávku vyjádřil v souladu s ustanovením §20 odst. 2 věty páté zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném do 31. prosince 2007 - dále jen „ZKV“), v penězích. Soud zdůraznil, že podle ustanovení §23 odst. 2 ZKV je právní důvod přihlášené pohledávky dán vymezeným skutkem, nikoliv jeho právním hodnocením. Žalobcem přihlášená pohledávka představuje po právu uplatněnou pohledávku vyjádřenou v penězích odpovídající povinnosti úpadkyně odstranit vady díla.
Argumentaci žalovaného ustanovením §440 odst. 1 obch. zák. nepovažoval soud za důvodnou s tím, že účelem tohoto ustanovení je jednoznačně vyjádřit, že úprava uplatnění vad je speciální k úpravě odpovědnosti za škodu, a platí, že existence úpravy speciální vylučuje použití úpravy obecné.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, nikoli však jeho právní závěr. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce měl ke dni prohlášení konkursu za úpadkyní nepeněžitou pohledávku spočívající v nároku na opravu díla, na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že žalobce tuto pohledávku do konkursu nepřihlásil. Z obsahu přihlášky nevyplývá, že by žalobce uplatňoval vůči úpadkyni nepeněžitou pohledávku a že částka 66.060,- Kč je vyjádřením hodnoty tohoto nepeněžitého nároku podle ustanovení §20 odst. 2 věty páté ZKV. Poprvé tento nárok uvedl až ve vyjádření k podanému odvolání; k této změně právního důvodu přihlášené pohledávky však v incidenčním řízení přihlédnout nelze (§23 odst. 2 ZKV).
Naopak z obsahu přihlášky jednoznačně plyne, že jako právní důvod své tvrzené pohledávky uplatnil žalobce právo na náhradu škody v důsledku vadně provedeného díla a neodstranění vad v poskytnuté lhůtě. Z ustanovení §440 odst. 2 obch. zák. ve spojení s ustanovením §564 věty první obch. zák. však vyplývá, že uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad zboží podle ustanovení §436 a 437 obch. zák., nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu. Obchodní zákoník tak brání tomu, aby účel ustanovení zákona o odpovědnosti za vady byl obcházen požadavky na plnění z odlišného právního důvodu, např. prostřednictvím práva na náhradu škody. V té souvislosti odkázal odvolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1180/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 137 a na rozsudek ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. 32 Odo 230/2003, uveřejněný v témže časopise č. 2, ročník 2004, pod číslem 34.
Odvolací soud uzavřel, že žaloba na určení pravosti pohledávky ve výši 66.060,- Kč z titulu práva na náhradu škody není důvodná, protože žalobce se mohl v konkursu domáhat svých práv z vadně provedeného díla uplatněním reklamačních nároků, čehož však nevyužil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož v konkursu nepřihlásil nepeněžitou pohledávku spočívající v nároku na odstranění vad díla a tento nárok uvedl až ve vyjádření k odvolání žalovaného, když v přihlášce pohledávky uvedl jako její právní důvod náhradu škody v důsledku vadně provedeného díla. Výklad ustanovení §20 odst. 2 a §23 odst. 2 ZKV provedený odvolacím soudem považuje za nesprávný. Naopak za správný pokládá závěr soudu prvního stupně, podle něhož za právní důvod přihlášené pohledávky nelze považovat konkrétní právní kvalifikaci, nýbrž skutkové okolnosti, ze kterých vyplývá existence přihlášené pohledávky s tím, že jen těmito skutkovými okolnostmi je soud vázán. Skutkové okolnosti žalobce nezměnil. Tento názor je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 1 Odon 153/97 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 74/2000“) a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2003, sp. zn. 15 Cmo 11/2003 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 17, ročník 2003, pod číslem 127).
Dovolatel tvrdí, že řádně a včas oznámil úpadkyni vady díla, poskytl přiměřenou lhůtu k jejich odstranění a úpadkyně vady neodstranila. Vzhledem k prohlášení konkursu má za úpadkyní nepeněžitou pohledávku z titulu vad díla spočívající v právu na jejich odstranění. Tuto nepeněžitou pohledávku řádně vyjádřil v penězích a přihlásil do konkursu. Soudy obou stupňů k tomu učinily odpovídající skutková zjištění a shodně skutkový stav hodnotily tak, že žalobce měl za úpadkyní nepeněžitou pohledávku v podobě nároku na odstranění vad díla. Dospěl-li odvolací soud k tomuto závěru, nebyl vázán žalobcem změněnou ani původní právní kvalifikací a měl rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit.
K dovolacímu důvodu vady řízení dovolatel uvádí, že odvolací soud pochybil, pominul-li zcela jeho tvrzení, že v červnu 2004 uzavřel s úpadkyní dohodu o odstranění vad dovolatelem a náhradě nákladů na odstranění vad úpadkyní. K prokázání tohoto tvrzení byly navrženy důkazy. Ty soud prvního stupně s ohledem na přijatý právní závěr neprováděl, neboť je považoval za nadbytečné. Odvolací soud dospěl k právnímu názoru odlišnému, důkazními návrhy se však nezabýval. Neprovedl-li navržené důkazy, rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432, §433 bodu 1 a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Podle ustanovení §23 odst. 2 věty první ZKV konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení svého práva; žalobu musí podat u soudu, který prohlásil konkurs, proti popírajícím konkursním věřitelům i správci; smějí se v ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše v nich uvedené.
K otázce právního důvodu vzniku přihlašované pohledávky se Nejvyšší soud vyslovil v R 74/2000, v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého právním důvodem vzniku přihlašované pohledávky je nutno rozumět skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tedy skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky.
Povahou přihlášky pohledávky do konkursu se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35, v němž uzavřel, že přihláška pohledávky do konkursu je podáním, které má charakter žaloby, proto skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci pohledávky, musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek, na jehož základě věřitel uplatňuje svůj nárok, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož měl žalobce za úpadkyní ke dni prohlášení konkursu nepeněžitou pohledávku spočívající v nároku na opravu díla, tuto pohledávku však do konkursu nepřihlásil, když z obsahu přihlášky nevyplývá, že by žalobce uplatňoval nepeněžitou pohledávku a že částka 66.060,- Kč je vyjádřením hodnoty tohoto nepeněžitého nároku.
Závěr odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za nesprávný. V intencích zmíněného rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, není totiž právně významné, že věřitel přihlásil pohledávku, kterou kvalifikoval jako nárok na náhradu škody, ale to, že ji skutkově vymezil jako nárok na odstranění vad díla. Žalobce při prvním jednání před soudem prvního stupně dovylíčil skutkové okolnosti, o které opírá přihlášený nárok, o tvrzení, že se s úpadkyní před prohlášením konkursu dohodl, že sám provede opravu díla a úpadkyně mu uhradí vynaložené náklady. Taková dohoda je v rovině právní plně možná a poukaz odvolacího soudu na ustanovení obchodního zákoníku o zákonných nárocích z odpovědnosti zhotovitele za vady díla by k vyvrácení existence nároku opírajícího se o dohodu nestačil. Tím, že soudy nižších stupňů toto žalobní tvrzení ignorovaly (ve svých rozhodnutích o něm mlčí), učinily právní posouzení věci neúplným a tím i nesprávným. Přitom stejně jako v případě jiného sporu i pro přezkum pohledávky v incidenční žalobě platí, že dospěje-li soud k závěru, že právní důvod uvedený jako důvod vzniku pohledávky není dán, musí zvážit, zda identifikace skutku v přihlášce a v incidenční žalobě dovoluje učinit závěr, že přihlášený nárok je dán z jiného titulu.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a ze stejného důvodu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).
Úkolem soudu prvního stupně bude vypořádat se se žalobou i v rovině tvrzení o dohodě s úpadkyní. Přitom bude povinen v novém rozhodnutí o věci samé výslovně uvést, zda tvrzení uplatněné při prvním jednání ve věci vybočuje z mezí možného skutkového dovylíčení nároku uplatněného přihláškou (ustavených §23 odst. 2 ZKV) či nikoli. Totéž platí pro případné nové rozhodnutí odvolacího soudu.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 28. července 2010
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu