ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.27.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 27/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně T. a.s. , zastoupené JUDr. B. V., advokátem, proti žalovanému Ing. Z. H. , zastoupenému Mgr. MUDr. Z. K., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 24/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2007, č. j. 5 Cmo 421/2006-301, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2007, č. j. 5 Cmo 421/2006-301, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. července 2005, č. j. 50 Cm 24/2004-116, ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 3. října 2003, č. j. 53 Sm 176/2003-11, ve znění opravného usnesení ze dne 24. listopadu 2003, č. j. 53 Sm 176/2003-23, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 6,907.104,83 Kč s 10% úrokem od 1. února 2002 do zaplacení a s 6% úrokem od 20. června 2002 do zaplacení, dále směnečnou odměnu ve výši 23.023,68 Kč a náklady řízení.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že žalovaný námitku, podle níž nebylo mezi ním jako avalistou a žalobkyní jako remitentkou dohodnuto vyplňovací právo k předmětné (blanko)směnce, neprokázal. Zdůraznil, že za situace, kdy žalovaný neuvedl žádný rozumný důvod, proč se jako avalista na blankosměnku podepsal, aniž by současně předpokládal, že k jejímu doplnění může dojít, je nutné dovodit, že alespoň konkludentní dohoda o vyplňovacím právu byla mezi účastníky uzavřena.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 17. dubna 2007, č. j. 5 Cmo 421/2006-301, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz v celém rozsahu zrušil.
Odvolací soud poté, co doplnil dokazování výslechem svědka Ing. Jaroslava Farského (bývalého předsedy představenstva výstavce směnky, společnosti A. T. a. s., který směnku současně podepsal také jako další směnečný rukojmí), přitakal závěru soudu prvního stupně v obecné rovině potud, že podepisuje-li někdo nevyplněnou směnku, z níž je patrné, že v ní chybí směnečná suma, má pravidelně představu, jak může být směnečný peníz do směnky doplněn a v takovém případě lze proto i předpokládat vznik konkludentní dohody o vyplnění směnky. V posuzované věci ovšem účastníci již v souvislosti s dříve vystavenou směnkou z roku 2000 (která rovněž zajišťovala pohledávky žalobkyně vůči označené společnosti z factoringové smlouvy uzavřené dne 3. července 2000) „použili formálně vyšší formu dohody o vyplnění“ (tj. písemnou formu), přičemž k tomuto řešení směřovali i v případě sporné směnky, která měla předchozí směnku nahradit. Za tohoto stavu nemohou mít podle odvolacího soudu neformální projevy účastníků „význam uzavření smlouvy“, ale jen povahu předsmluvního jednání.
V situaci, kdy písemná dohoda o vyplnění byla mezi žalobkyní a výstavcem směnky uzavřena nejdříve dne 15. února 2002 (dohoda je sice datována stejně jako směnka dne 1. února 2002, ještě dne 15. února 2002 však byla – nepodepsaná žádným z účastníků – „faxována“), pak nelze dospět ani k závěru, že žalovaný (který směnku a následně i dohodu o vyplňovacím právu směnečném podepsal jménem výstavce) se již při podpisu směnky dohodl „paralelně neformálně vedle písemného ujednání s výstavcem směnky“. Žádné další jednání (jež by proběhlo v době po 15. únoru 2002) mezi žalovaným a žalobkyní o vyplnění směnky se přitom „z ničeho nepodává“.
Jelikož ve vztahu k žalovanému nešlo – s ohledem na absenci smlouvy o vyplnění – o blankosměnku a v době, kdy žalovaný listinu podepsal, ještě znaky směnky nevykazovala, odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. §69 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb. – uzavřel, že žalovaný není (bez ohledu nato, že následně byla alespoň vůči výstavci předmětná listina jako směnka dotvořena) směnečně zavázán.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a namítajíc, že 1/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, 2/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a 3/ vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Dovolatelka především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že se žalovaným neuzavřela, byť jen konkludentní, dohodu o způsobu vyplnění vystavené směnky. K uzavření takové dohody (s oběma směnečnými rukojmími) došlo „s konečnou platností“ již při podpisu směnky, přičemž žádným z účastníků směnečného vztahu nebylo předpokládáno, že by snad v budoucnu měla být (mezi remitentem a směnečnými rukojmími) uzavírána ještě dohoda písemná. Písemná dohoda o vyplňovacím právu směnečném byla, a to k datu vystavení směnky, uzavřena pouze s jejím výstavcem, směneční rukojmí ovšem – jak je zřejmé i z obsahu „písemného vyhotovení“ dohody – jejími účastníky nebyli.
Vadu řízení, mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) provedl důkaz výslechem svědka Ing. F., současně však odmítl provést důkaz výslechem svědkyně JUDr. Ing. J. N., která měla na výpověď slyšeného svědka reagovat. Dovolatelka sice navrhla provedení tohoto důkazu až v průběhu odvolacího řízení, učinila tak však jen z toho důvodu, že soud prvního stupně důkaz výslechem svědka Ing. F. neprovedl a žalobkyně – za situace, kdy nemohla předpokládat, že „výslech Ing. F. bude připuštěn – již „v této souvislosti“ žádné provedení dalších důkazů nenavrhovala.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje závěry napadeného rozhodnutí za správné.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda je naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., podle kterého lze, je-li dovolání přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl.
V projednávané věci odvolací soud založil svůj skutkový závěr o tom, že mezi žalobkyní jako remitentkou a žalovaným jako směnečným rukojmím nebyla uzavřena smlouva o vyplnění sporné blankosměnky – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – především na výpovědi svědka Ing. J. F., z níž měl zjistit, že „jednání účastníků o smlouvě o vyplnění směnky upínala se k formalizované dohodě, k vyplňovacímu prohlášení“, čemuž měla nasvědčovat také skutečnost, že „skutečně byla taková dohoda uzavřena“ a „obdobná dohoda byla již ke směnce původní“. V tomto směru však výsledek hodnocení důkazů postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř. neodpovídá, neboť odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly a ani jinak nevyšly v řízení najevo.
Jak je zřejmé z protokolu o jednání konaném před odvolacím soudem dne 17. dubna 2007 (srov. č. l. 294 – 297 spisu), svědek Ing. J. F. potvrdil pouze to, že „bylo směnečné prohlášení k původní směnce z roku 2000“, již si však nevzpomínal, zda a kým případně (ne)byla sjednána dohoda o doplnění sporné blankosměnky (v této souvislosti neuvedl jediný konkrétní poznatek). Bez dalšího pak výše uvedený skutkový závěr neplyne ani ze skutečnosti, že s výstavcem sporné směnky remitentka uzavřela (jak ve vztahu k „původní směnce“, tak ohledně směnky, jejíhož zaplacení se dovolatelka domáhá v dané věci) dohodu o vyplňovacím právu v písemné formě. Tím totiž ještě není (nemůže být) vyloučena možná existence samostatné dohody (o způsobu a podmínkách doplnění chybějících údajů na předmětné směnce) mezi remitentkou a žalovaným jako směnečným rukojmím, podle tvrzení dovolatelky uzavřené konkludentně již při podpisu směnky žalovaným. Ostatně ani v případě směnky vystavené dne 13. července 2000 nebyl žalovaný účastníkem písemně uzavřené dohody o vyplňovacím právu (tím byl vedle remitentky jen výstavce směnky); přitom sám žalovaný (prostřednictvím svého zástupce) potvrdil, že sporná blankosměnka měla na žádost žalobkyně nahradit dříve vystavenou blankosměnku „téměř identického znění“, která zajišťovala „závazky“ výstavce z factoringové smlouvy ze dne 3. července 2000 (viz č. l. 18, 31, 48), přičemž k této blankosměnce „bylo dohodnuto jisté doplňovací právo“ (viz protokol o jednání ze dne 8. září 2004).
Jelikož skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí, nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, byl dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu