ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2805.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 2805/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka, rozhodl v právní věci navrhovatele R. N., zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, se sídlem v Praze – Smíchově, Nádražní 58/110, PSČ 150 00, za účasti společnosti OCCB a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 309/12, PSČ 371 22, identifikační číslo 26 07 76 04, zastoupené JUDr. Václavem Mikolášem, advokátem, sídlem České Budějovice, Dukelská 64, PSČ 370 01, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1203/2006, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. srpna 2008, č. j. 3 Cmo 427/2007-208, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. srpna 2008, č. j. 3 Cmo 427/2007-208 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením změnil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. června 2007, č. j. 13 Cm 1203/2006-178, kterým tento soud vyslovil neplatnost usnesení mimořádné valné hromady společnosti OCCB a. s. (dále jen „společnost“) konané dne 18. září 2006 (dále jen „valná hromada“) o zvýšení základního kapitálu o 5,900.000,- Kč na 7,900.000,- Kč upsáním nových akcií způsobem specifikovaným ve výroku I. tak, že návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady zamítl.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně měl sice k dispozici dostatek skutkových zjištění, avšak základní závěr, který vedl k vydání vyhovujícího rozhodnutí, neměl oporu v provedeném dokazování. Soud prvního stupně svůj závěr o tom, že na napadené valné hromadě došlo ke zneužití většiny ve smyslu ustanovení §56a obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), podepřel úvahami o dobré ekonomické situaci společnosti dané nájmem hodnotných nemovitostí, které po skončení leasingu přejdou do jejího vlastnictví. Ve srovnání s rozlohou nemovitostí se soudu prvního stupně jevil nepeněžitý vklad pozemku v Třeboni jako bezvýznamný a celá transakce jako účelová s cílem poškodit navrhovatele znehodnocením jeho podílu bezmála o tři čtvrtiny původní hodnoty. Tento argument, který soud prvního stupně bez dalšího převzal od navrhovatele, vedl, ve spojení s absencí důležitého zájmu společnosti, k vydání napadeného usnesení.
S těmito závěry se odvolací soud neztotožnil. Předmětem dokazování před soudem prvního stupně nebyla aktuální majetková situace společnosti v době konání valné hromady, v tomto směru nebyly žádné důkazy navrhovány, ani soudem prvního stupně prováděny. Pro přijetí shora uvedeného závěru tak dle mínění odvolacího soudu nepostačovala pouze leasingová smlouva mezi společností IMMORENT ČR, s. r. o. a společností, ani nájemní smlouva mezi společností a společností TESCO STORES ČR, a. s. Tím méně lze z existence leasingové smlouvy usuzovat na to, jaká bude situace společnosti po jejím ukončení. Nelze proto uzavřít, že společnost právě s ohledem na údajnou příznivou finanční situaci pozemky o menší výměře a v jiné lokalitě v podstatě pro své podnikání nepotřebovala, a i proto zde nebyl důležitý zájem společnosti na zvýšení základního kapitálu. Takovým zájmem mohl být, jak tvrdila společnost, záměr snížit podnikatelské riziko vyplývající z orientace na jednoho obchodního partnera (TESCO STORES ČR a. s.) např. získáním i jiných partnerů (jiných obchodních řetězců, apod.). Společnost se ostatně vyjádřila i v tom smyslu, že původně chtěla pozemky v Třeboni koupit, ovšem vlastník J. H. byl ochoten pozemky přenechat jen za podmínky získání akcií.
Odvolací soud shledal, že o zneužití většiny ve společnosti nemohlo jít ani proto, že navrhovatel mohl přijetí napadeného usnesení zabránit, pokud by se jednání valné hromady zúčastnil a hlasoval proti přijetí tohoto usnesení. To se však nestalo a navrhovatel ani netvrdil, že by jeho neúčast na jednání předmětné valné hromady byla vyvolána jakýmikoli okolnostmi na straně společnosti. Valná hromada byla řádně a včas svolána a navrhovatel o jejím konání věděl. Důvody pro vyslovení neplatnosti napadeného usnesení tak odvolací soud neshledal.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do jeho přípustnosti neodkázal na žádné z konkrétních ustanovení občanského soudního řádu, co do důvodů má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, že je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a, že vychází ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel poměrně obsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení. Shledává neproporciálnost mezi významem nepeněžitého vkladu pro společnost, majetkovými poměry společnosti a částkou, o kterou se základní kapitál nepeněžitým vkladem zvýší (trojnásobně). Dovozuje, že vzhledem k předmětu podnikání není nepeněžitý vklad využitelný v předmětu podnikání společnosti.
Podrobuje kritice závěr odvolacího soudu, že se nemůže dovolávat toho, že na jeho úkor došlo přijetím předmětného usnesení valné hromady ke zneužití většiny proti menšině podle §56a obch. zák., neboť se valné hromady nezúčastnil.
Zásadní právní význam přisuzuje též posouzení otázky, zda „důležitý zájem“ ve smyslu ustanovení §204 odst. 3 obch. zák. závisí na posouzení samotné společnosti a valné hromady a není předmětem přehodnocování soudem. Tento právní názor odvolacího soudu (byť není jednoznačně v napadeném usnesení vyjádřen, avšak dle dovolatele vyplývá z postupu soudu) je podle dovolatele nesprávný. Újma, kterou ostatní akcionáři utrpí, by měla být vyvážena důležitým zájmem společnosti; v tom směru poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo 984/2005.
Dovolatel má za to, že napadené usnesení je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se nevypořádal s většinou navrhovatelových tvrzení a argumentů. Vady řízení spatřuje ve skutečnosti, že skutková zjištění, ze kterých odvolací soud vyšel, učinil, aniž by provedl v rámci odvolacího řízení jediný důkaz, tedy v celém rozsahu hodnotil a přehodnotil důkazy, které sám neprovedl. V řízení před soudem prvního stupně pak navrhovatel nebyl vyzván k doplnění či vylíčení jakýchkoli skutečností či důkazů žádným způsobem dle §118a o. s. ř. a neučinil tak ani odvolací soud, přestože dospěl k odlišnému názoru. A rovněž tak odvolací soud neprovedl důkazy odvolatelem navrhované a ani nerozhodl o tom, že se návrh na jejich provedení zamítá. Nadto vyšel ze skutkových zjištění, které dle mínění dovolatele nemají oporu v provedeném dokazování.
Proto dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Dovolatel jako důvod pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady tvrdil, že:
a) usnesení bylo přijato v rozporu s ustanovením §204 odst. 3 obch. zák. neboť navrhované zvýšení základního kapitálu není v důležitém zájmu společnosti,
b) ze zprávy představenstva o zvýšení základního kapitálu ani z usnesení valné hromady nevyplývá odůvodnění navrhované výše emisního kursu ani důvody upisování akcií nepeněžitým vkladem a zpráva představenstva není součástí notářského zápisu o konání valné hromady,
c) znalecký posudek k ocenění nepeněžitého vkladu postrádá údaj o tom, zda hodnota nepeněžitého vkladu odpovídá úhrnnému emisnímu kursu akcií, které má vkladatel obdržet jako protiplnění za tento vklad a znalec nebyl řádně jmenován, když usnesení o jeho jmenování bylo „materiálně nevykonatelné“,
d) nepeněžitý vklad je pro společnost prakticky bezcenný,
e) v důsledku nepeněžitého vkladu vstupuje do společnosti nový akcionář, který se stává akcionářem majoritním, což je v rozporu s ustanovením §56a obch. zák.,
f) valná hromada byla svolána v rozporu s obchodním zákoníkem, neboť oznámení o jejím svolání neobsahovalo řádné ocenění nepeněžitého vkladu,
g) usnesení valné hromady postrádá nezbytné náležitosti, a bylo přijato v rozporu s ustanovením §203 odst. 2 písm. h) obch. zák.
Soud prvního stupně dovodil, že tvrzení navrhovatele, že nepeněžitý vklad je pro společnost ve srovnání s jejím majetkem (který má hodnotu v řádu stovek milionů) a hodnotou jejích akcií, která tomuto majetku odpovídá, bezvýznamný a že zvýšením základního kapitálu dojde ke snížení jeho podílu na majetku společnosti na „téměř čtvrtinu původní hodnoty“, což je zneužitím postavení majoritního akcionáře s cílem jej poškodit, je důvodné a přitakal tak námitkám ad a) a e). K tomu ještě dodal, že zpráva představenstva se dostatečně nevypořádala s otázkou výše emisního kursu, či způsobu jeho určení, když za emisní kurs byla zvolena jmenovitá hodnota akcií a představenstvo se nezabývalo otázkou hodnoty vlastního kapitálu společnosti před zvýšením základního kapitálu. Přímým důsledkem takového zvýšení bylo nikoli rozmělnění rizik při budoucím podnikání, ale rozmělnění podílu navrhovatele, jako minoritního akcionáře. Soud se zabýval i tvrzením, že důležitý zájem společnosti spočívá v tom, že navrženým zvýšením základního kapitálu společnost „rozmělní“ riziko spojené s tím, že její podnikatelské aktivity se soustřeďují na pronájem nemovitostí „společnosti Tesco“ a postavení obchodních řetězců na českém trhu je nejisté. Dovodil, že - vzhledem k uvedenému tvrzení - je závěr o rozmělnění rizika tím, že společnost vybuduje jiný supermarket, nelogický.
K námitce ad b) soud prvního stupně uzavřel, že zpráva představenstva splňuje formální požadavky §204 odst. 3 obch. zák. a tvrzení navrhovatele, že z rozhodnutí valné hromady ani ze zápisu z ní není patrný obsah zprávy představenstva, je nedůvodné. K tvrzení navrhovatele, že zpráva představenstva není součástí notářského zápisu, se výslovně nevyjádřil.
K námitce ad c) soud prvního stupně dovodil, že navrhovateli lze přisvědčit, že znalecký posudek tvrzenou náležitost neobsahuje, takový nedostatek však sám o sobě není způsobilý přivodit neplatnost usnesení valné hromady; jmenování znalce považoval za řádné.
Mimořádnou valnou hromadu pak považoval soud za řádně svolanou, čímž nepřisvědčil námitce ad f).
K námitce ad g) se soud prvního stupně výslovně nevyjádřil, z odůvodnění závěrů k ostatním námitkám však plyne, že neshledal ani, že by usnesení valné hromady postrádalo podstatné náležitosti.
A konečně námitkou ad d), že nepeněžitý vklad je pro společnost prakticky bezcenný, kterou je, co do obsahu, nutno posoudit tak, že společnost nemůže nepeněžitý vklad využít (v předmětu svého podnikání), se soud prvního stupně nezabýval a vysvětlil, že zamítl návrh na provedení znaleckého posudku k posouzení „využitelnosti vkládaných nemovitostí pro společnost, a to pro nadbytečnost, vzhledem k dalším závěrům soudu…“.
Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně ve vztahu k námitce ad a) a e), když uzavřel, že tyto závěry nemají oporu v provedeném dokazování, neboť aktuální majetková situace společnosti v době konání valné hromady nebyla předmětem dokazování, v tomto směru nebyly žádné důkazy navrhovány, ani soudem prvního stupně prováděny, přičemž pro přijetí shora uvedeného závěru dle mínění odvolacího soudu nepostačovala pouze leasingová smlouva mezi společností IMMORENT ČR, s. r. o. a společností, ani nájemní smlouva mezi společností a TESCO STORES ČR, a. s.
Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že si soud prvního stupně neopatřil dostatek důkazů k závěru ohledně tvrzení navrhovatele pod body a) a e).
Kdyby k témuž úsudku dospěl již soud prvního stupně, musel by - v intencích §118a odst. 3 o. s. ř. - navrhovatele poučit, že dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vyzvat jej, aby takový důkaz bez zbytečného odkladu označil, popřípadě i bez návrhu provést potřebné důkazy ve smyslu §120 odst. 2 i. f. o. s. ř.
Navrhovateli se tudíž poučení nedostalo jen proto, že soud prvního stupně zaujal pro navrhovatele sice příznivý, leč z pohledu odvolacího soudu nesprávný, právní názor a z téhož důvodu soud prvního stupně ani nepostupoval podle §120 odst. 2 i. f. o. s. ř.
Odvolací soud přehlédl, že poučovací povinnost dle §118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení §118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení a platí to i pro postup soudu podle §120 odst. 2 i. f. o. s. ř., i když důsledkem nesplnění výzvy soudu k navržení potřebných důkazů není bez dalšího zamítnutí projednávaného návrhu.
Lze tedy uzavřít, že při zaujatém právním názoru měl odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle okolností buď zrušit pro jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a která spočívá v absenci poučení podle §118a odst. 2 a 3 o. s. ř. anebo, vzhledem k tomu, že řízení ve věci neplatnosti usnesení valné hromady je věcí uvedenou v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř., poskytnout dovolateli sám potřebné poučení a případně navržené důkazy sám provést anebo provést důkazy potřebné k prokázání tvrzení navrhovatele i bez návrhu.
Odvolací soud však, aniž postupoval některým z uvedených způsobů, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil aniž svůj závěr o tom, že důležitý zájem společnosti může spočívat v její snaze rozložit podnikatelské riziko podložil jakýmkoli důkazem - založil tedy svůj závěr (stejně jako to vytýká soudu prvního stupně) na zjištění, které nemá žádnou oporu v provedeném dokazování.
Odvolací soud se přitom ani nezabýval tím, že soud prvního stupně poté, co shledal usnesení valné hromady neplatným z důvodů ad a) a e) již neposuzoval námitku uvedenou ad d) a nevypořádal se tak s jedním z tvrzených důvodu neplatnosti usnesení valné hromady; tím zatížil odvolací soud řízení vadou, která vedla k neúplnému právnímu posouzení věci.
Pokud pak odvolací soud uzavřel, že o zneužití většiny ve společnosti nemohlo jít i proto, že navrhovatel mohl přijetí napadeného usnesení zabránit, pokud by se jednání valné hromady zúčastnil a hlasoval proti přijetí tohoto usnesení, je jeho právní závěr neúplný potud, že se nevypořádal s tím, zda, popřípadě jak, mohl navrhovatel, vzhledem k rozsahu své účasti ve společnosti (když pro přijetí usnesení hlasovalo 70 % všech hlasů akcionářů), přijetí napadeného usnesení zabránit.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadené usnesení podle §243b odst. 2 o. s. ř. pro tuto vadu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný
V novém řízení soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243 ad odst. 1 věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. listopadu 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu