ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.301.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 301/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Ing. R. Č., zastoupeného JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, PSČ 110 00, proti žalovanému M. D., zastoupenému JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Spálená 76/14, PSČ 110 00, o určení majitele cenných papírů, o vydání cenných papírů a o povinnosti učinit rubopis cenných papírů, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 66/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2008, č. j. 9 Cmo 75/2008 – 146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, do rukou jeho advokáta.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2007, č. j. 7 Cm 66/2005 – 118, kterým tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem 500 kusů akcií na jméno společnosti info media projekt, a. s., identifikační číslo 25 60 68 59 (dále jen „společnost“), vydaných v listinné podobě pod č. 501 – 1000 o jmenovité hodnotě 1000,- Kč (dále jen „akcie“) a žalobu, aby byl žalovaný povinen žalobci akcie vydat a opatřit je datovaným rubopisem na řad Ing. R. Č., a vlastnoručním podpisem, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán obsahem dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázky, jež dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu, však napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
Námitkami, o které opírá dovolatel svou argumentaci (že se snažil všechna svá tvrzení prokázat, ale to mu soud znemožnil tím, že nepřipustil jeho návrhy k předložení příslušných důkazů a zamítl jeho návrh, aby žalovaný prokázal, jakým způsobem předmětné sporné akcie nabyl), vystihuje z obsahového hlediska tím dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko prostřednictvím ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá zásadně k dispozici a z nějž v projednávané věci závěr o přípustnosti dovolání dovodit nelze.
Zásadní právní význam Nejvyšší soud nespatřuje v řešení otázky, kdo nese ve sporu o prokázání vlastnictví akcií na majitele důkazní břemeno o způsobu jejich nabytí, když otázku nesení důkazního břemene odvolací soud posoudil v souladu se závěry formulovanými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, v němž uzavřel, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst.1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá. Od tohoto závěru nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Tvrdil-li žalobce v řízení, že je vlastníkem akcií, které drží žalovaný a toto své tvrzení neprokázal, neunesl důkazní břemeno, jak správně uzavřel odvolací soud.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení dovolacího soudu ve věci samé jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce odmítl a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem, jejíž výše činí podle ustanovení §5 písm. d) a §7 písm. g), §10 odst. 3 a §14, §15 a §17 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 12.500, Kč. Po snížení o 50% ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 této vyhlášky (advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 6.250,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalobkyni 6.550,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 20% daň z přidané hodnoty 1.310,- Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce částku 7.860,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 17. února 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu