ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.317.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 317/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobců a/ Mgr. O. J., a b/ Mgr. E. J., zastoupených JUDr. Martinem Korbařem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Kateřinská 522/21, PSČ 120 00, proti žalované H. F., zastoupené JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Mikovcova 7, PSČ 120 00, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 79/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2008, č. j. 19 Co 263/2008-102, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Praze k odvolání žalované mezitímní rozsudek ze dne 16. listopadu 2007, č. j. 10 C 79/2007-71, jímž Okresní soud Praha-západ rozhodl (o základu nároku na zaplacení peněžité náhrady z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 357.000,- Kč s příslušenstvím) tak, že základ nároku žalobců je dán.
Vyšel přitom z toho, že:
1) Správce konkursní podstaty (dále jen „správce“) úpadce J. S.sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce jako majetek ve vlastnictví úpadce mimo jiné i pozemky parc. č. 980/55 a 980/102 v k. ú. Písnice, obci Praha (dále též jen „sporné pozemky“).2) A.Š. podáním ze dne 8. srpna 2001 sdělila konkursnímu soudu, že k „zapsaným nemovitostem má vlastnická práva“. Na základě výzvy soudu pak přípisem ze dne 4. listopadu 2002, který obsahoval všechny náležitosti žaloby o vyloučení (i) sporných pozemků z konkursní podstaty, uvedené podání „doplnila“. Správci byla žaloba o vyloučení sporných pozemků doručena dne 9. ledna 2003.
3) Správce prodal sporné pozemky se souhlasem konkursního soudu (uděleným usnesením ze dne 10. března 2002, č. j. 97 K 77/97-257) kupní smlouvou ze dne 22. dubna 2002 (dále jen „kupní smlouva“) žalobcům. Jejich vlastnické právo bylo vloženo do katastru nemovitostí dne 9. srpna 2002 s účinky k 29. dubnu 2002.
4) Žaloba žalované, jíž se vůči žalobcům domáhala určení, že je vlastnicí sporných pozemků, byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. června 2005, sp. zn. 23 C 364/2002 (potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 17 Co 548/2005).
5) Na pozemku parc. č. 980/55 je umístěn dům ve vlastnictví žalované, pozemek parc. č. 980/102 tvoří zahradu tohoto domu.
Na takto ustaveném základu odvolací soud uzavřel, že ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), správci nebránilo zpeněžit sporné nemovitosti, neboť řízení o žalobě o jejich vyloučení z konkursní podstaty úpadce bylo zahájeno až podáním A. Š. ze dne 4. listopadu 2002. Kupní smlouva tudíž není neplatným právním úkonem pro rozpor s označeným ustanovením a žalobci se na jejím základě stali vlastníky sporných nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písmeno b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka uvádí, že sporné pozemky prodal správce žalobcům v době, kdy probíhalo řízení o jejich vyloučení z konkursní podstaty, zahájené žalobou původní vlastnice A.Š., a kupní smlouva je tudíž absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor s ustanovením §19 odst. 3 ZKV. Závěr odvolacího soudu, podle něhož řízení o vyloučení sporných pozemků z konkursní podstaty nebylo zahájeno podáním ze dne 8. srpna 2001, ale až jeho doplněním ze dne 4. listopadu 2002, považuje za nesprávný, zdůrazňujíc, že procesní soud považoval již první podání za neúplný návrh a „na věc založil spis“. Správce měl tudíž před prodejem sporných nemovitostí provést šetření, zda se u soudu nenachází žaloba o jejich vyloučení z konkursní podstaty.
Dovolatelka dále dovozuje, že i kdyby nešlo o právní úkon neplatný pro rozpor se zákonem, byla by kupní smlouva neplatná pro obcházení zákona podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. V této souvislosti zdůrazňuje, že „je naprosto nelogické, aby vlastníkovi dokončené stavby nebyly prodány pozemky, které se nacházejí pod jeho domem, před jeho domem a za jeho domem, když se (…) jedná o pozemky nepřístupné, a tyto aby byly prodány třetí osobě nota bene v situaci, kdy se očekává nová právní úprava, sjednocující vlastnictví pozemku a stavby“. V důsledku postupu správce došlo k rozštěpení vlastnictví a tím i ke vzniku konfliktů, ačkoliv povinností každého je počínat si tak, aby ke sporům nedocházelo.
Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhují, aby je Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl, a shledá-li je přípustným, aby je jako nedůvodné zamítl.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán obsahem dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Nesprávnost dovolací argumentace, podle níž je kupní smlouva neplatná, neboť jí je obcházena (dosud neexistující) „právní úprava sjednocující vlastnictví pozemku a stavby“, je natolik zřejmá, že Nejvyšší soud důvod připustit dovolání pro její posouzení neshledal.
Nicméně Nejvyšší soud považuje napadené rozhodnutí za zásadně právně významné - a dovolání za přípustné - ve výkladu ustanovení §19 odst. 3 ZKV, jehož znění nastoluje otázky dovolacím soudem dosud neřešené.
Podle ustanovení §19 ZKV (ve znění, jež od 8. srpna 2001 nedoznalo změn, pro věc rozhodném), jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2). Do uplynutí lhůty k podání žaloby a po dobu do pravomocného skončení řízení o žalobě nesmí správce věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zpeněžit ani s ní jinak nakládat, ledaže tím odvrací hrozící škodu na majetku, který je předmětem žaloby (odstavec 3).
Obecně platí, že správce konkursní podstaty smí zpeněžit majetek pojatý do soupisu majetku konkursní podstaty, který již nemůže být (typicky postupem podle §19 odst. 2 ZKV) z tohoto soupisu vyloučen a o jehož definitivní příslušnosti ke konkursní podstatě tak nemá pochybnosti. Tam, kde správce konkursní podstaty pochybnosti původně měl, je zpeněžení majetku zpravidla možné po marném uplynutí lhůty, kterou konkursní soud stanovil tomu, kdo uplatňuje, že věc neměla být do soupisu zařazena, k podání žaloby vůči správci, nebo poté, kdy řízení o takové (včas podané) žalobě skončilo jinak než jejímu vyhovění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 20/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V praxi však dochází (a to v souladu se zákonem) i k tomu, že správce zpeněží majetek sepsaný do konkursní podstaty, aniž třetí osoba (vylučovatel) mohla - objektivně vzato - využít právo domáhat se jeho vyloučení z konkursní podstaty podle §19 odst. 2 ZKV (typicky tehdy, je-li příčinou zpeněžení odvrácení hrozící škody na majetku, který je nebo má být předmětem vylučovací žaloby).
V rozsudku uveřejněném pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2005“) Nejvyšší soud vysvětlil, že nevyjde-li před zpeněžením sepsaného majetku najevo, že je zde osoba, která k tomuto majetku uplatňuje právo vylučující soupis, (takže správce konkursní podstaty ani konkursní soud vykonávající nad jeho činností dohled neměli pochybnosti o příslušnosti sepsaného majetku ke konkursní podstatě), stává se osoba, která takový majetek nabyla za trvání konkursu jeho zpeněžením podle ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, jeho vlastníkem bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že sepsaný a posléze i zpeněžený majetek v době zpeněžení vlastnicky náležel někomu jinému. Střet včas nerealizovaného (lhostejno z jakého důvodu) nároku vlastníka (třetí osoby) na vyloučení jeho majetku z konkursní podstaty s nárokem osoby, jež takový majetek nabyla za trvání konkursu jeho zpeněžením podle ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, tu musí být řešen ve prospěch nabyvatele majetku.
Z výkladu podaného Nejvyšším soudem v R 81/2005 je zjevné, že nemá-li správce konkursní podstaty důvod pochybovat o příslušnosti majetku ke konkursní podstatě (typicky proto, že jej sepsal jako majetek ve vlastnictví úpadce, existence práva třetí osoby vylučujícího soupis nebyla z okolností soupisu zjevná a třetí osoba nárok na vyloučení majetku z konkursní podstaty nevznesla), nebrání ustanovení §19 odst. 3 ZKV platnému zpeněžení takto sepsaného majetku přesto, že třetí osobě mající k sepsanému majetku právo vylučující jeho soupis (logicky) dosud lhůta k podání vylučovací žaloby neuběhla.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývají okolnosti, z nichž by bylo možno učinit závěr, že správce byl povinen (v rámci jednání s péčí řádného hospodáře) před zpeněžením sporných pozemků (sepsaných jako vlastnictví úpadce) zjišťovat, zda k těmto pozemkům někdo neuplatňuje právo vylučující jejich soupis (žaloba o jejich vyloučení podaná A. Š. byla správci doručena až 9. ledna 2003).
Smyslem a účelem zákazu zpeněžení majetku do uplynutí lhůty k podání žaloby o jeho vyloučení z konkursní podstaty a po dobu do pravomocného skončení řízení o této žalobě je zajistit, aby třetí osoba, uplatňující k sepsanému majetku právo vylučující jeho soupis, mohla účinně své právo uplatnit a dosáhnout vyloučení takového majetku (opustí-li totiž v důsledku platného zpeněžení majetek konkursní podstatu, nelze již jeho vyloučení prostřednictvím žaloby podle §19 odst. 2 ZKV dosáhnout). Tomu odpovídá i systematické zařazení zákazu zpeněžení do ustanovení §19 ZKV. Jinými slovy, ustanovení §19 odst. 3 ZKV je určeno (pouze) k ochraně osoby, jež k sepsanému majetku uplatňuje (důvodně může uplatnit) právo vylučující jeho soupis (typicky právo vlastnické).
Zpeněží-li správce konkursní podstaty majetek, o němž ví či vědět má a může, že k němu třetí osoba uplatňuje právo vylučující jeho soupis (např. proto, že jej sepsal jako majetek ve vlastnictví třetí osoby či proto, že mu již byla doručena žaloba o jeho vyloučení z konkursní podstaty), aniž uplynula lhůta k podání žaloby o jeho vyloučení z konkursní podstaty, popř. aniž bylo řízení o takové žalobě pravomocně skončeno, hledí se na takový majetek (nejde-li o výjimku popsanou přímo v textu §19 odst. 3 ZKV), jako by byl stále sepsán v konkursní podstatě.
Prokáže-li se v řízení o vylučovací žalobě, že žalobci vskutku svědčí právo vylučující soupis majetku do konkursní podstaty a že nešlo o případ, kdy by správce konkursní podstaty měl právo takový majetek přes probíhající spor zpeněžit (§19 odst. 3 ZKV), je právní úkon, jímž správce konkursní podstaty takový majetek zpeněžil, neplatný. Bude-li však žaloba o vyloučení tohoto majetku zamítnuta a v konečném důsledku se tak prosadí nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu (§19 odst. 2 poslední věta ZKV), nelze dovozovat neplatnost právního úkonu, jímž správce zpeněžil sporný majetek, jen z toho, že tak učinil v rozporu s ustanovení §19 odst. 3 ZKV.
Důsledkem porušení ustanovení §19 odst. 3 ZKV tudíž není absolutní neplatnost právního úkonu, jímž byl sporný majetek zpeněžen, nýbrž zachování možnosti osoby uplatňující ke spornému majetku právo vylučující jeho soupis dosáhnout účinně ochrany svého práva a prosadit je i proti nabyvateli sporného majetku právě prostřednictvím vylučovací žaloby. Pouze tehdy, podá-li oprávněná osoba včas vylučovací žalobu a této žalobě bude pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno, lze právnímu úkonu, jímž správce konkursní podstaty sporný majetek zpeněžil, přičíst následek spočívající v jeho neplatnosti (V takovém případě má nabyvatel sporného majetku vůči správci konkursní podstaty pohledávku za podstatou na vrácení plnění poskytnutého podle neplatného právního úkonu, jímž byl sporný majetek zpeněžen).
Ještě jinak řečeno, ustanovení §19 odst. 2 a 3 ZKV poskytuje ochranu jen vymezenému okruhu osob (slovy zákona jen „tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena“) a jen ve vztahu k takto určeným osobám (v incidenčním sporu jimi vyvolaném /podáním vylučovací žaloby/) se může prosadit následek, který se pojí s protiprávním jednáním správce konkursní podstaty, konkrétně s porušením zákazu do uplynutí lhůty k podání vylučovací žaloby a po dobu do pravomocného skončení řízení o vylučovací žalobě příslušný majetek zpeněžit nebo s ním jinak nakládat, formulovaného v §19 odst. 3 ZKV.
Smyslu a účelu zkoumaného ustanovení tedy odpovídá, že následek spočívající v neplatnosti právního úkonu, jímž se takový majetek zpeněží nebo jímž se s ním jinak nakládá (k výkladu pojmu nakládat v daných souvislostech srov. ovšem např. též rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 27/2003 a 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se prosadí, jen dovolá-li se jej k tomu oprávněná (v §19 odst. 2 ZKV charakterizovaná) osoba prostřednictvím k tomu určené vylučovací žaloby.
Z podaného výkladu pak plyne závěr, že osoba, která ke spornému majetku právo vylučující jeho soupis neuplatňuje (jíž je v projednávané věci i dovolatelka), se porušení zákazu formulovaného v ustanovení §19 odst. 3 ZKV účinně dovolat nemůže.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Absence výroku o nákladech dovolacího řízení je dána tím, že přezkumná činnost se týkala mezitímního rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. ledna 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu