ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.327.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 327/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. R. P., zastoupeného Mgr. R. V., advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. L. Z., zastoupenému JUDr. L. Z. ml., advokátem, 2) N. a. s., a 3) JUDr. L. V., zastoupenému JUDr. L. Z., ml., advokátem, o vydání akcií, vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 50 Cm 243/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2007, č. j. 5 Cmo 510/2004 – 260, ve znění opravného usnesení ze dne 27. března 2008, č. j. 5 Cm 510/2004-299, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2007, č. j. 5 Cmo 510/2004 – 260, ve znění opravného usnesení ze dne 27. března 2008, č. j. 5 Cm 510/2004-299, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud ve vztahu k prvnímu a třetímu žalovaným rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2003, č. j. 50 Cm 243/2002 – 121, tak, že zamítl žalobu o vydání 36 kusů akcií společnosti N. a. s. v nominální hodnotě po 10.000,- Kč, znějících na majitele a 40 kusů akcií stejné společnosti v nominální hodnotě po 1000,- Kč, znějících na majitele.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně. První žalovaný, vědom si toho, že mu akcie nepatří, zadržel je k údajné peněžité pohledávce proti žalobci. Zadržovací právo, jak bylo dříve upraveno v §151s a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a jak je nyní upraveno v §175 a násl. obč. zák. neváže hodnotu zadržované movité věci na výši peněžité pohledávky. Přesto nelze dle mínění odvolacího soudu princip proporcionality v této souvislosti zcela opustit. První žalovaný tak zneužil právo v projednávané věci, když kvůli zanedbatelné částce zadržel celkem 76 věcí – listinných akcií, ačkoliv by k jeho případnému uspokojení postačilo zadržet nejvýše jednu o vyšší jmenovité hodnotě nebo dvě či tři akcie o jmenovité hodnotě nižší.
Zadržovatel se nemůže nikdy stát vlastníkem zadržené věci jen z důvodu zadržení – pokračoval odvolací soud. Smysl má zadržení jen potud, že mu skýtá přednostní právo na uspokojení z výnosu prodeje takové věci v rámci výkonu rozhodnutí, jak nyní plyne z ustanovení §179 obč. zák. Není-li ovšem vykonatelně rozhodnuto o zadržením zajištěné pohledávce, nemůže být ani jeho výkonu. Je-li dokonce zajištěná pohledávka promlčena a je tedy téměř jisté, že vykonatelné rozhodnutí o ní dosaženo nebude, ztrácí zadržení vůbec smysl a stává se jen šikanou.
Třetí žalovaný jistě jako uschovatel akcií nebyl ve smluvním vztahu k žalobci a nárok proti němu se tedy nemůže opírat o povinnost smluvní strany vydat předmět úschovy. Nicméně, tím, že věc je v úschově, do které ji svěřila třetí osoba, nemění se nic na právech vlastníka a ten může z důvodu svého vlastnického práva požadovat po uschovateli a tedy i po úschovci vydání věci, leda by pro danou dobu měl uschovatel k věci lepší právo. Protože tomu tak není, žalobcovo právo je lepší než prvního žalovaného, a také třetí žalovaný byl povinen akcie žalobci vydat.
Dle odvolacího soudu však nelze přehlédnout, že po vydání napadeného rozsudku soudu prvního stupně žalovaní prokazatelně přestali uvedené akcie ovládat, ty se dostaly mimo jejich dosah, nadále je nedrží a tyto drží sdružení C., i když jsou dočasně deponovány u soudu prvního stupně. Do této úschovy se dostaly právě z rukou C. Proti ní ostatně již žalobce zcela případně uplatnil návrh na vydání předmětných akcií formou vzájemného návrhu. Z toho také plyne, že je jisté, že první žalovaný a ani třetí žalovaný žádným způsobem s předmětnými akciemi nedisponují a disponovat nemohou a proto jim nelze uložit vydání hodnot, jimiž zcela zřejmě nijak nevládnou. Přitom není podstatné, že je nyní drží soud. Významné je, že soud je získal od jejich stávajícího pána, to je od sdružení C. Jde o skutečnost nově nastalou po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, jak to předpokládá ustanovení §205 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a je tedy nutno k ní, když vyšla najevo, v odvolání přihlédnout. Z toho důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu a třetímu žalovaným změnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně i proti výroku o nákladech řízení, podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolatel podrobuje kritice aplikaci ustanovení §205 odst. 1 písm. f) o. s. ř. odvolacím soudem, který věc uzavřel s ohledem na skutečnost, že předmětné akcie akciové společnosti N., a. s., již nejsou v dispozici žalovaných, přičemž jsou v držbě občanského sdružení C., pročež není možné žalovaným uložit povinnost vydat tyto akcie dovolateli.
Dovolatel namítá, že odvolací soud zkresluje skutečnost, když neuvádí, že předmětné akcie byly zajištěny Městským soudem v Praze jako znehodnocené, tj. skartované, že tyto akcie předal sdružení C. zcela dobrovolně první žalovaný (a to včetně akcií, které měl v držení – což bylo nad rámec intervenující žaloby) a navíc se odvolací soud nevypořádal s faktem existence předběžného opatření, které vydal dne 6. února 2001 Obvodní soud pro Prahu 6 pod sp. zn. Nc 38/97, kterým prvnímu žalovanému zakázal jakkoli disponovat se spornými akciemi.
Zastává názor, že odvolací soud měl vzít v úvahu, že to byl právě první žalovaný, který s akciemi disponoval navzdory svému závazku před soudem prvního stupně při jeho jednání dne 7. dubna 2003: „…že akcie nadále zůstanou v úschově u JUDr. V. a nebude těmito akciemi činit žádné další dispozice“. Povinnosti třetího žalovaného před zákonem coby uschovatele přitom nelze nikterak přehlédnout. Takový postup byl dle dovolatele jednoznačně v rozporu s rozsudkem nalézacího soudu, který žalovaným uložil povinnost akcie vydat.
Žalovaní, zejména první žalovaný, tak úmyslně zamezili vydání předmětných akcií dovolateli. Taková změna skutkového stavu by však neměla dle jeho názoru získat soudní ochranu. S ohledem na existující okolnosti se jedná o nepřípustnou novotu, která nemůže prolomit skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně.
Dovolatel akcentuje, že mezi rozhodnutím soudu prvního stupně a rozhodnutím odvolacího soudu uplynuly více než čtyři roky, přičemž odvolací soud si měl všimnout, že Ing. F. V., který v roli předsedy sdružení C. podal intervenující žalobu, ještě krátce předtím v postavení svědka vypovídajícího v tomto řízení sdělil soudu, že je předsedou sdružení C. a zároveň k dotazu dovolatele prohlásil, že neví o tom, že by někdo vznesl pochybnost o vlastnictví 40 % akcií pana doktora Z., 40 % akcií pana inženýra P. a 20 % akcií pana H. Za této situace tak neměl odvolací soud rozhodnout o přerušení odvolacího řízení do pravomocného rozhodnutí věci vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 30 Cm 60/2004, tedy s odkazem na intervenující žalobu, která byla po dvou letech vzata žalobcem zpět. Navzdory žalobcově námitce na protokolaci průběhu jednání před odvolacím soudem se však tento fakt v protokolu o jednání ani v odůvodnění rozsudku neobjevil, stejně jako deklarovaná současná funkce třetího žalovaného ve sdružení C. coby jeho předsedy.
Proto dovolatel navrhuje, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud založil měnící rozhodnutí na skutkovém zjištění, že první a třetí žalovaní poté, co jim soud prvního stupně uložil vydat žalobci ve výroku rozsudku specifikované akcie, „prokazatelně přestali uvedené akcie ovládat, ty se dostaly mimo jejich dosah, nadále je nedrží a tyto drží sdružení C“. Z toho pak dovodil, že za situace kdy „první žalovaný a ani třetí žalovaný žádným způsobem s předmětnými akciemi nedisponují a disponovat nemohou“ „jim nelze uložit vydání hodnot, jimiž zcela zřejmě nijak nevládnou.“
Odvolací soud však se nezabýval tím, z jakého důvodu žalovaní přestali akciemi disponovat, zda zde existoval právní důvod, pro který byli povinni akcie sdružení C. (či jiné osobě, která je předala tomuto sdružení) vydat bez toho, že by je mohli požadovat zpět anebo mohou vůči sdružení C. uplatnit právo, na jehož základě by získali držbu akcií a akcie tak mohli vydat žalobci. Proto je jeho právní posouzení věci neúplné a tedy i nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K tomu je třeba dodat, že při uplatnění právního názoru zastávaného odvolacím soudem by nebylo pro osobu, zadržující neprávem věc jiného, nic jednoduššího, než poté, co by jí soud prvního stupně uložil věc vydat, „zbavit se disposice s ní“ tím, že ji předá do úschovy jiné osobě, vůči které žalobce (logicky) právo na vydání věci neuplatňuje, neboť ji v době rozhodování soudu prvního stupně nedrží, a následně by se pak v odvolacím řízení bránila právě námitkou, že věc již nedrží, a proto ji nemůže vydat.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu