ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.3924.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 3924/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně BCUR s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Mrákově čp. 141, PSČ 345 01, identifikační číslo osoby 26 31 65 87, zastoupené Mgr. Vojtěchem Fořtem, advokátem, se sídlem v Domažlicích, Npor. O. Bartoška 15, PSČ 344 01, proti žalovanému Ing. P. M., zastoupenému JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, PSČ 360 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 142/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2008, č. j. 5 Cmo 44/2008-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 22. února 2007, č. j. 45 Cm 142/2006-48, jímž Krajský soud v Plzni ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 21. září 2006, č. j. 53 Sm 144/2006-14, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 230.000,- Kč s 6% úrokem od 18. dubna 2004 do zaplacení, směnečnou odměnu 767,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně důvodnosti kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, když neprokázal souvislost mezi směnkou, o jejíž úhradě bylo směnečným platebním rozkazem rozhodnuto (dále jen „sporná směnka“) a mandátní smlouvou, jíž se dovolával. „Dále platí“ – pokračoval odvolací soud – „že rovněž za předpokladu, že by v řízení nebylo sporu o tom, že sporná směnka je onou směnkou předpokládanou mandátní smlouvou, nevyplynulo za řízení před soudem prvního stupně z ničeho, že směnka byla doplněna v rozporu s touto smlouvou“. „Zejména nebylo před soudem prvého stupně tvrzeno ani prokázáno, že mandant při skončení smlouvy žalovanému potvrdil, že jsou vzájemné nároky vypořádány“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje „zásadní význam a výjimečnost pro připuštění dovolání v rozporu rozdílné rozhodovací praxe ve věci žalovaného s níže srovnávanou věcí téhož žalobce“ (rozuměj věcí vedenou u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 21/2007, ve které soud směnečný platební rozkaz zrušil) a dále též „v občanskoprávní akceptaci práva získaného z protiprávního – trestního jednání“. Co do dovolacích důvodů odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a namítá, že „rozsudek odvolacího soudu vychází z neúplného zjištění skutkového stavu, nesprávného hodnocení provedených důkazů, což vše vedlo k nesprávnému právnímu hodnocení“. „Navíc procesním pochybením mu byla upřena možnost účasti před soudem“.
Dovolatel popisuje okolnosti vzniku a zániku mandátní smlouvy, přičemž odvolacímu soudu vytýká, že nedoplnil důkazní řízení, přestože dovolatel „uváděl okolnosti, které jasně svědčí proti žalobci“. Dále namítá neplatnost směnky, neboť podpis na směnce byl na něm „vylákán podvodným způsobem a směnka byla také podvodným způsobem uplatněna u soudu, když předtím byla doplněna“. Přitom neměl „žádnou vůli k uzavření – vystavení směnky vlastní ve prospěch žalobce“, když „blankosměnku i vyplňovací oprávnění uzavřel a podepsal s Ing. H. jako fyzickou osobu“.
Konečně zdůrazňuje, že ze strany soudu prvního stupně nebyl vyrozuměn o konání ústního jednání, jelikož mu nebylo v průběhu řízení řádně doručováno, v důsledku čehož „byl jako účastník řízení zkrácen na svých právech“.
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se s rozsudky obou soudů nižších stupňů „plně ztotožňuje“.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Jakkoli dovolatel v dovolání avizuje (mimo jiné) uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – posuzováno podle obsahu – ve skutečnosti zpochybňuje hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem, ústící v závěr, podle něhož žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně námitky, že sporná směnka „souvisela s uvedenou mandátní smlouvou“ (rozuměj, že byla vystavena k zajištění případné pohledávky z mandátní smlouvy). Současně konstruuje vlastní skutkový závěr, na jehož základě následně polemizuje i s právním posouzením věci soudy nižších stupňů. Ve skutečnosti tak uplatňuje – nepřípustně – dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. Přitom obecný závěr o tom, že důkazní břemeno ohledně kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu tíží žalovaného, je v soudní praxi ustálen (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84).
Z výše uvedeného důvodu pak jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání bezcenné výhrady dovolatele vztahující se k jím tvrzené kauze směnky (viz dovolatelem v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu akcentovaná neplatnost mandátní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, jakož i skutečnost, že „směnečný věřitel je žalobce, zatímco dohoda o vyplnění směnky byla uzavřena s Ing. M. H., který v této dohodě vystupoval jako směnečný věřitel“). Argumentace neplatností směnky je pak z hlediska přípustnosti dovolání bezvýznamná, když nebyla obsažena ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (§175 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Konečně na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska výhrady dovolatele, podle níž mu byla „upřena možnost účasti před soudem“. V tomto směru totiž uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., ke které by Nejvyšší soud přihlédl, shledal-li by dovolání přípustným; její existence však založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobilá není (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výtky dovolatele směřující proti postupu odvolacího soudu, který nedoplnil dokazování, jsou z hlediska splnění předpokladů přípustnosti dovolání nevýznamné proto, že případné doplnění dokazování by odporovalo zásadě neúplné apelace (§205a odst. 1 o. s. ř.); navíc podle obsahu spisu žalovaný ani žádné důkazní návrhy v době po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně neuplatnil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 činí 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí 12.360,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. listopadu 2010
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu