ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.4007.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 4007/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně R. K. , zastoupené Mgr. V. Z., advokátem, proti žalovanému M. Š. ,zastoupenému JUDr. D. S., advokátkou, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 128/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2008, č. j. 12 Cmo 427/2007-95, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 17. května 2007, č. j. 44 Cm 128/2006-62, jímž Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 11. září 2006, č. j. 52 Sm 230/2006-9 (kterým uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 300.000,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2006 do zaplacení a náklady řízení), tak, že směnečný platební rozkaz zrušil.
Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování smlouvou o půjčce ze dne 18. srpna 2005, jejím dodatkem ze dne 30. ledna 2006, zástavní smlouvou ze dne 18. srpna 2005 a přepisem záznamu telefonního hovoru mezi účastníky ze dne 18. července 2006, dospěl - na rozdíl od soudu prvního stupně - k závěru, že směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhá, zajišťovala „splnění dluhu“ ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 18. srpna 2005 ve výši 400.000,- Kč. Tvrzení žalobkyně o tom, že ve stejný den poskytla žalovanému další půjčku ve výši 300.000,- Kč, se s ohledem na výsledky provedeného dokazování odvolacímu soudu naopak „nejeví možným“. V této souvislosti akcentoval, že uvedený závěr plyne zejména z telefonního hovoru účastníků uskutečněného dne 18. července 2006, ve kterém hovoří pouze o „jednom dluhu“, k němuž se vztahuje také směnka. Navíc pokud by skutečně byla žalovanému poskytnuta půjčka v celkové výši 700.000,- Kč, byla by písemná smlouva podle odvolacího soudu uzavřena také na tuto částku (nikoli pouze na částku 400.000,- Kč) a na celou pohledávku by se rovněž vztahovalo sjednané zajištění zástavním právem.
Jelikož dodatkem ke smlouvě o půjčce, uzavřeným dne 30. ledna 2006, byla „prodloužena“ splatnost půjčky do 31. prosince 2006, uplatnila žalobkyně směnku předčasně a námitky žalovaného, které vznesl proti směnečnému platebnímu rozkazu, jsou proto důvodné.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tj. namítajíc, že 1/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a 2/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka nejprve připomíná, že při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 22. února 2007 souhlasila s provedením (žalovaným předloženého) důkazu záznamem telefonních hovorů uskutečněných mezi účastníky v období od 25. dubna 2006 do 12. srpna 2006. „Právní význam“ tohoto důkazu je však zpochybněn tím, že o nahrávání svých telefonických rozhovorů se žalovaným nevěděla a dozvěděla se o tom až v průběhu řízení. Dovolatelka též dosud neprovedla autorizaci záznamů a nebylo ani vyloučeno, že záznamy nebyly dodatečně jakkoli upravovány.
Dále dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož poskytla žalovanému pouze jedinou půjčku ve výši 400.000,- Kč, přičemž sporná směnka byla vystavena jako zajišťovací prostředek právě k tomuto kauzálnímu vztahu, akcentujíc, že uvedený závěr neplyne ze žádného z provedených důkazů. Jde-li o záznamy telefonických hovorů, nelze podle dovolatelky jen na jejich základě usuzovat, že obsahem jednání, jež v uvedeném období mezi účastníky (nejen telefonicky) probíhala, byl závazek směnečný i kauzální, navíc telefonáty - v případě předložených záznamů - inicioval žalovaný, který také sám vymezoval téma hovoru.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Podle ustanovení §125 o. s. ř. za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud.
V rovině právního posouzení věci dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že provedení důkazu záznamem (přepisem záznamu) telefonického hovoru účastníků, pořízeného bez vědomí jednoho z nich, je přípustné, jestliže s tím účastník, který o pořízení takové nahrávky nevěděl, souhlasí. Otázkou přípustnosti důkazu záznamem telefonického rozhovoru se přitom již Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti zabýval. V rozsudku ze dne 4. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 4172/2007 (jenž je veřejnosti k disposici na internetových stránkách Nejvyššího soudu), v tomto směru uzavřel (vycházeje ze závěrů formulovaných v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. září 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05), že pořízení záznamu telefonického hovoru není nezákonné a důkaz tímto záznamem lze v občanském soudním řízení provést, avšak jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru.
V posuzované věci je z obsahu spisu zřejmé, že dovolatelka výslovně souhlasila s tím, aby žalovaným pořízené záznamy telefonických hovorů mezi účastníky byly použity jako důkaz v probíhajícím soudním řízení (srov. protokol o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 22. února 20007, založený na č. l. 34 - 36 spisu) a výhrady neměla ani k pravosti tohoto záznamu (příp. jeho přepisu).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto ohledně této námitky správné.
Ostatní dovolatelkou uplatněné výhrady (jimiž polemizuje se závěrem odvolacího soudu o účelu vystavené směnky a existenci pouze jediné půjčky) - jakkoli výslovně poukazuje co do dovolacích důvodů jen na ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. - jsou podřaditelné, posuzováno podle obsahu, dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Žádný z výše uvedených důvodů, pro které by bylo možno usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přitom v projednávané věci dán není.
Jelikož se žalobkyni prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud její dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu