ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.4008.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 4008/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele V. J. , zastoupeného JUDr. Ivanou Kejmarovou, advokátkou, se sídlem v Sibřině, Sluštice 1, PSČ 250 84, za účasti Lidového bytového družstva Praha 5 , se sídlem v Praze 5, V Cibulkách 22, PSČ 150 00, identifikační číslo 48030678, zastoupeného JUDr. Blahoslavem Mazourkem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Vyžlovská 38, PSČ 100 00, o určení členství v družstvu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 34/2006, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2009, č. j. 14 Cmo 261/2008-93, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2008, č. j. 8 Cm 34/2006-68, kterým tento soud zamítl „žalobu“ o určení, že „žalobce“ Václav Jedlička je členem Lidového bytového družstva
Praha 5 (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud
podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán obsahem dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu však Nejvyšší soud zásadně právně významným neshledal.
Námitky, podle nichž odvolací soud vycházel z nesprávného právního posouzení věci, jestliže přijal názor, že „pro přechod členství v lidovém bytovém družstvu platily výhradně stanovy a nikoliv stejný režim, jako ve stavebním bytovém družstvu“ a že se nezabýval vazbou ustanovení §179 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. prosince 1991), na konkrétní případ, napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Je tomu tak proto, že na vzájemné rozdíly lidových a stavebních bytových družstev, které rozlišovala právní úprava účinná v době před novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. - tedy v době rozhodné i pro projednávanou věc - a zejména
na rozdílný právní režim bytů těchto družstev poukázal Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne
31. října 2000, sp. zn. 20 Cdo 2112/98, v němž vysvětlil, že právní předpisy platící pro jednu kategorii těchto bytů neplatily bez dalšího pro druhou z nich. Rovněž podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2005, sp. zn. 29 Odo 560/2004, se hospodaření s byty lidových bytových družstev řídilo zákonem č. 41/1964 Sb., zatímco hospodaření s byty stavebních bytových družstev této úpravě nepodléhalo, přičemž na lidová bytová družstva
se nevztahovalo ustanovení §179 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 1991.
V rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 14 Cmo 367/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2004, pod číslem 75, byl pak formulován a odůvodněn závěr, podle něhož přechod členství zůstavitele na dědice členského podílu byl v lidovém bytovém družstvu možný, jen pokud to stanovy výslovně upravily.
Závěry odvolacího soudu jsou s uvedenou judikaturou v souladu.
Výtkou, podle níž odvolací soud nevzal v úvahu rozhodnutí o vypořádání dědictví,
kterým mu byla přiznána „oprávněnost nabytí členského podílu v rozsahu všech práv
a povinností s tím spojených“, dovolatel polemizuje se závěrem, podle něhož pro družstvo, které nebylo účastníkem dědického řízení po V. J. (starším), není závazný výrok vymezující majetkové hodnoty, které navrhovatel děděním nabyl. Závěr, podle něhož jiné výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení, než ty, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné jen pro účastníky řízení,
se přitom podává přímo ze znění ustanovení §159a odst. 1, odst. 3 o. s. ř.
Rovněž otázka, zda je či „není právně opodstatněné zařazení kapitálových společností
na úroveň lidového bytového družstva“, je ve vztahu k (dovolatelem míněnému) OBD Praha, obecně prospěšnému okresnímu bytovému družstvu v Praze zapsanému společenstvu s ručením omezeným, zodpovězena ustanovením §59 odst. 1 zákona č. 53/1954 Sb.,
o lidových družstvech a o družstevních organizacích, podle něhož výdělková a hospodářská společenstva a družstva zřízená podle dosavadních předpisů, která jsou zapsána v podnikovém rejstříku, se považují za lidová družstva podle tohoto zákona.
O otázky zásadního právního významu proto nejde.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tedy Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné být nemůže.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele bylo odmítnuto a družstvu
podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 30. června 2009) se podává
z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu