ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.4217.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 4217/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatelů a) I. K ., , b) M. K., a c) F. K., všech zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se sídlem v Brně, M. Steyskalové 62, PSČ 616 00, za účasti společnosti RESTA s. r. o. , se sídlem v Přerově I, Městě, Kojetínská 3120/75, PSČ 750 02, identifikační číslo 14 61 68 07, zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská třída 60, PSČ 120 00, o zaplacení částky 17,578.452,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 144/2003, o dovolání společnosti RESTA s. r. o. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. dubna 2007, č. j. 8 Cmo 81/2006-287, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. dubna 2007, č. j. 8 Cmo 81/2006-287, v potvrzujících výrocích ve věci samé a ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a o úhradě soudního poplatku, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. listopadu 2005, č. j. 24 Cm 144/2003-207, ve vyhovujících výrocích ve věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o úhradě soudního poplatku, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. listopadu 2005, č. j. 24 Cm 144/2003-207, ve výroku I., jímž bylo společnosti RESTA s. r. o. (dále též jen „společnost“) uloženo zaplatit každému z navrhovatelů částku 1,978,666,57 Kč s 2% úrokem z prodlení od 15. června 2004 do zaplacení (první výrok), a ve výroku IV., pokud jím bylo společnosti uloženo zaplatit každému z navrhovatelů částku 3,250.161,74 Kč, co do částky 390.655,76 Kč usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že ohledně této částky návrh každého z navrhovatelů zamítl (druhý výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí až šestý výrok).
Odvolací soud po částečném opakování dokazování považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, podle kterých
1) ve společenské smlouvě ze 17. prosince 1990 o založení veřejné obchodní společnosti RESTA (ke dni 30. května 2005 společnost změnila právní formu na společnost s ručením omezeným) se společníci dohodli, že zisk bude dělen ve výši ideální 1/3 mezi společníky. Společenská smlouva neobsahovala ujednání připouštějící dědění podílu společníka;
2) společník Ing. J. K., jeho dědici se stali navrhovatelé rovným dílem;
3) v průběhu dědického řízení dopisem z 11. dubna 2000 společnost sdělila notářce, že zemřelému společníkovi náleží podíl na čistém obchodním jmění společnosti ve výši 1,657.739,50 Kč a „nevyplacený podíl“ ve výši 12,380.947,07 Kč, představující nevyplacené podíly na zisku za roky 1993 až 1998, když tyto podíly na zisku nebyly společníkům vypláceny po vzájemné dohodě a byly ponechány ve společnosti jako finanční výpomoc;
4) dne 11. května 2000 uzavřeli dva zbývající společníci dohodu o tom, že společnost trvá i nadále;
5) na základě dohody o vyplácení záloh z 26. října 1999 (dále jen „dohoda o vyplácení záloh“ nebo též jen „dohoda“) vyplatila společnost navrhovatelce a) jako zálohu na částečné vyrovnání podílu u společnosti po zemřelém společníkovi celkem částku 2,610.000,- Kč, přičemž výše vyplacené částky nebyla mezi účastníky sporná.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že každý z navrhovatelů má právo na jednu třetinu vypořádacího podílu po zemřelém společníkovi, neboť společenská smlouva nepřipouštěla dědění podílu a v dědickém řízení byla schválena dohoda o vypořádání dědictví tak, že každý z navrhovatelů nabyl mimo jiné rovným dílem vypořádací podíl ve společnosti a pohledávku zůstavitele za společností z důvodu nevyplacených podílů na zisku za roky 1993 až 1998. Výše vypořádacího podílu byla zjištěna znaleckým posudkem a každému z navrhovatelů tak náleží částka 1,978.666,57 Kč. Smrtí Ing. J. K. došlo ke zrušení společnosti postupem podle ustanovení §88 odst. 1 písm. c) obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) v rozhodném znění a právním nástupcům zemřelého společníka vzniklo právo na podíl na likvidačním zůstatku, stejně jako dvěma zbývajícím společníkům. Podle ustanovení §88 odst. 2 obch. zák. v rozhodném znění mohli zbývající společníci dohodnout změnu společenské smlouvy tak, že společnost trvá i bez společníka, jehož se důvod zániku týká. K této dohodě došlo 11. května 2000. Vznik nároku na vypořádací podíl a způsob výpočtu je upraven v ustanovení §89 obch. zák.
Námitku společnosti, že znalecký posudek, z něhož soud prvního stupně vycházel při zjištění nároku na vyplacení vypořádacího podílu, byl zpracován chybnou účetní metodou, nepovažoval za důvodnou. Uvedl, že volba metody je součástí znaleckého posouzení a znalkyně přesvědčivě zdůvodnila jak výběr metody, tak závěr posudku.
K námitce promlčení nároku na vypořádací podíl odvolací soud uvedl, že s ohledem na dobu podání návrhu (18. prosince 2003), byť nebyl perfektní, a na ustanovení §88 odst. 1 písm. c) a odst. 2 obch. zák., není důvodná. Právo na vyplacení vypořádacího podílu po zemřelém společníkovi nemohlo jeho nástupcům vzniknout dříve než 11. května 2000, kdy se „přetransformovalo“ z práva na podíl na likvidačním zůstatku. Stejně tak rozšíření návrhu každého z navrhovatelů o částku 1,426.686,77 Kč dne 21. září 2005 neznamená, že v tomto rozsahu byl nárok s ohledem na čtyřletou promlčecí dobu uplatněn pozdě. Je tomu tak proto - pokračoval odvolací soud - že jde o řízení, v němž soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit více, neboť způsob vypořádání vyplývá ze zákona (§89 obch. zák.).
K nároku na podíl na zisku uvedl, že navrhovateli (správně společností) tvrzená dohoda o změně společenské smlouvy ohledně jeho výplaty v tom smyslu, že vyplacené podíly zůstanou ve společnosti a změní se v pohledávky všech společníků za společností, nebyla uzavřena v písemné formě vyžadované ustanovením §57 odst. 2 obch. zák. Platí proto termín výplaty určený ve společenské smlouvě, jenž je totožný s úpravou v ustanovení §82 odst. 1 obch. zák., a splatnost nastala do tří měsíců od schválení účetní závěrky za příslušný rok. Přes toto - od soudu prvního stupně - odlišné určení splatnosti uzavřel, že nárok není promlčen s ohledem na přípis společnosti z 11. dubna 2000 zaslaný v průběhu dědického řízení notářce JUDr. H.. Na rozdíl od soudu prvního stupně považoval dohodu o vyplácení záloh za platnou. Bylo-li v dohodě sjednáno, že měsíčně vyplácená částka bude vyplácena na případné částečné vyrovnání podílu ve společnosti po Ing. J.K., pak z toho jednoznačně plyne, že šlo o vyrovnání „podílů“, které zemřelý Ing. J.K. vůči společnosti měl, a to jak vypořádacího podílu, tak podílu na zisku.
Odvolací soud zdůraznil, že pokud společnost sama vypočítala a sdělila výši nevyplacených podílů na zisku za roky 1993 až 1998 poté, co uzavřela s navrhovatelkou a) dohodu o vyplácení záloh, placením záloh (kromě částky náležející na vypořádací podíl) uznala závazek v té výši, jakou sama notářce sdělila způsobem upraveným v ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. Nárok na výplatu podílů na zisku za roky 1994 až 1998 tak promlčen není.
K dohodě o vyplácení záloh uvedl, že jde o platné ujednání o vyplácení záloh a zálohy jsou vždy zúčtovatelné. Společností bylo na zálohách vyplaceno 2,610.000,- Kč. Z této částky si navrhovatelé zúčtovali jako podíl na zisku za rok 1993 částku 1,438.032,71 Kč. Zbývající společností vyplacenou částku 1,171.967,30 Kč je třeba zúčtovat - pokračoval odvolací soud - třetinou na každého z navrhovatelů, tj. částkou 390.655,76 Kč pro každého. Co do této částky proto změnil rozsudek soudu prvního stupně a návrh každého z navrhovatelů na podíl na zisku v tomto rozsahu zamítl.
Proti potvrzujícím výrokům ve věci samé usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, nepřezkoumatelné, vnitřně rozporné a zásadně nesprávné. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, podle něhož se nárok společníka veřejné obchodní společnosti na vypořádací podíl za trvání společnosti řídí pouze ustanoveními §89 a §92 obch. zák., která je nutno vyložit tak, že základním kritériem pro výši nároku je hodnota podniku společnosti, o niž ve věci jde. Tvrdí, že při určení výše vypořádacího podílu je třeba vycházet též z úpravy §61 odst. 2 obch. zák., když ustanovení §89 obch. zák. je „v rozsahu odkazu na institut likvidace obchodní společnosti zmatečné“, neboť nedošlo k likvidaci společnosti, jak to předpokládá ustanovení §92 obch. zák., na něž je odkazováno. V případě vypořádání účasti za trvání obchodní společnosti lze výši nároku zjistit pouze „určitou kalkulací“, které není na rozdíl od vypořádání při zániku společnosti třeba, neboť po provedené likvidaci se dělí reálně zpeněžený majetek společnosti.
Dovolatelka zpochybňuje rovněž správnost posouzení námitky promlčení práva na podíl na zisku za každý rok. I kdyby bylo možno akceptovat posouzení dohody o vyplácení záloh ve spojení s dopisem notářce jako uznání závazku, není zřejmé, proč odvolací soud nepřisvědčil námitce promlčení nároku na podíl na zisku za rok 1994, který byl splatný k 27. září 1995. Promlčecí doba uplynula dnem 27. září 1999, tedy před realizací „uznávacích úkonů“. Dovolatelka tvrdí, že k uznání závazku vůbec nedošlo, neboť uznání závazku musí být adresováno věřiteli, nikoli třetí osobě (zde soudní komisařce), a pokud je věřitelů více, pak všem. Vedle toho je dohoda o vyplácení záloh neurčitým právním úkonem podle §37 odst. 1 občanského zákoníku. Z dohody nelze ani výkladem dovodit, zda měl být uznán některý ze sedmi dílčích závazků z titulu podílu na zisku či závazek z titulu vypořádacího podílu. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde, Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným podle písmene c) pro řešení otázek předestřených dovoláním, jež byly odvolacím soudem posouzeny v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení §61 obch. zák. (v rozhodném znění - tj. ke dni úmrtí J. K. ) podíl je míra účasti společníka na čistém obchodním jmění společnosti (odstavec 1). Při zániku účasti společníka ve společnosti za trvání společnosti vzniká společníkovi právo na vypořádání (vypořádací podíl). Výše vypořádacího podílu se stanoví ke dni zániku účasti společníka ve společnosti na základě mimořádné účetní závěrky a vyplácí se v penězích, neplyne-li ze společenské smlouvy nebo stanov něco jiného (odstavec 2).
Podle ustanovení §82 odst. 1 obch. zák. (v rozhodném znění) zisk určený k rozdělení se dělí mezi společníky rovným dílem. Podíl na zisku stanovený na základě roční účetní závěrky je splatný do tří měsíců od jejího schválení.
Z ustanovení §89 obch. zák. (v rozhodném znění) vyplývá, že v případech uvedených v §88 odst. 2 vzniká bývalému společníku nebo jeho dědici, popřípadě právnímu nástupci vůči společnosti nárok na vypořádací podíl. Tento podíl se vypočte obdobně jako podíl na likvidačním zůstatku (§92).
Podle ustanovení §92 obch. zák. (v rozhodném znění) při zrušení společnosti s likvidací mají společníci nárok na podíl na likvidačním zůstatku. Likvidační zůstatek se rozdělí mezi společníky nejprve do výše hodnoty jejich splacených vkladů. Zbytek likvidačního zůstatku se rozdělí mezi společníky rovným dílem (odstavec 1). Nestačí-li likvidační zůstatek na vrácení splacených vkladů, podílejí se na něm společníci v poměru k jejich výši (odstavec 2). Společenská smlouva může upravit rozdělení likvidačního zůstatku jinak (odstavec 3).
Podle ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že při určení výše vypořádacího podílu je třeba vycházet též z úpravy §61 odst. 2 obch. zák., neplyne-li ze společenské smlouvy nebo stanov něco jiného. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, společenská smlouva způsob vypořádání při zániku účasti společníka ve společnosti neobsahovala. Platí proto úprava obsažená v citovaném ustanovení a výši vypořádacího podílu je třeba stanovit ke dni zániku účasti společníka ve společnosti na základě mimořádné účetní závěrky.
Ustanovení §89 obch. zák. určuje, že se vypořádací podíl vypočte obdobně jako podíl na likvidačním zůstatku upravený v §92 obch. zák. Vzhledem k tomu, že ustanovení §92 obch. zák. neurčuje, jak se stanoví likvidační zůstatek - ten vyplyne z likvidace - nelze toto ustanovení použít pro určení výše základu, ze kterého se vypočte vypořádací podíl, ale jen pro určení poměru, jak se tento základ rozdělí mezi společníky. Pro určení výše základu pak je třeba postupovat podle ustanovení §61 odst. 2 obch. zák., tj. zjistit jej z mimořádné účetní závěrky zpracované ke dni zániku účasti společníka ve společnosti.
V projednávané věci je proto třeba ke stanovení hodnoty majetku společnosti pro určení výše vypořádacího podílu prvotně vycházet z mimořádné účetní závěrky ke dni úmrtí společníka (za předpokladu, že budou dohledány účetní doklady o nedokončené výrobě chybějící v době zpracování znaleckého posudku doc. Dr. Ing. R. H.). Nebudou-li uvedené doklady dohledány, je mimořádná účetní závěrka za rok 1999 zpracovaná společností neúplná, neboť nezobrazuje skutečnou hodnotu majetku společnosti za toto účetní období. V takovém případě nezbude, než aby hodnotu majetku společnosti k rozhodnému dni určil soud postupem podle ustanovení §136 o. s. ř. Přitom východiskem úvahy soudu může být hodnota majetku společnosti zjištěná z účetní závěrky za období předcházející rozhodné době a z účetní závěrky za období po rozhodné době následující, případně z účetních dokladů předcházejících a následujících po rozhodné době. Při rozhodování o určení základu pro výpočet vypořádacího podílu podle ustanovení §136 o. s. ř. vezme soud v úvahu i to, že to byla sama společnost, která porušila zákon při zpracování mimořádné účetní závěrky a tím znemožnila přesné určení výše vypořádacího podílu.
Nejvyšší soud považuje za nesprávné i posouzení námitky promlčení nároku navrhovatelů na podíly na zisku. Odvolací soud dovodil z přípisu společnosti z 11. dubna 2000 adresovaného notářce, dohody o vyplácení záloh a poukazování částek podle této dohody společností navrhovatelce a), že došlo k uznání závazku ve smyslu ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. Z obsahu dohody o vyplácení záloh však nelze ani za použití výkladových pravidel uvedených v §266 obch. zák. dovodit, že šlo o zálohy na podíly na zisku, naopak společnost od počátku tvrdila (a její tvrzení je v souladu s obsahem dohody), že šlo o zálohy na vypořádací podíl. V dohodě není uvedena žádná částka a doba uzavření dohody předchází datu přípisu společnosti notářce, v němž jsou částky jak vypořádacího podílu, tak podílů na zisku za roky 1993 až 1998 uvedeny. Platila-li společnost podle dohody zálohy na „případné částečné vyrovnání podílu u společnosti“, aniž by v době jejího uzavření, tj. 26. října 1999, byla známa výše vypořádacího podílu a podílů na zisku náležejících po J.K., nejde o uznání závazku podle ustanovení §407 odst. 3 obch. zák.
Samotný přípis společnosti z 11. dubna 2000 adresovaný notářce pak není uznáním závazku ani podle §323 odst. 1 obch. zák. již proto, že nebyl adresován dědicům jako věřitelům, ale třetí osobě. K otázce adresnosti uznání závazku se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 101/2007. V něm dovodil, že i uznání závazku podle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák. (stejně jako uznání závazku podle §558 občanského zákoníku) je jednostranným právním úkonem dlužníka adresovaným věřiteli. Splatnost pohledávek J. K. z titulu podílů na zisku nastala již za jeho života ve lhůtě určené ustanovením §82 odst. 1 obch. zák. Skutečnost, že pohledávka smrtí J. K.přešla na dědice, ani projednání a rozhodnutí v dědickém řízení na splatnosti pohledávky nic nemění, rozhodnutí v dědickém řízení nemá konstitutivní, ale jen deklaratorní povahu.
Založil-li soud prvního stupně posouzení námitky promlčení práva na podíly na zisku - oproti závěru odvolacího soudu - na závěru, podle něhož nebyla-li mezi společníky sjednána doba plnění závazku, určili ji navrhovatelé jako věřitelé ve smyslu ustanovení §340 odst. 2 obch. tím, že plnění požadovali návrhem ze dne 17. prosince 2003 (ve znění jeho doplnění podáními ze dne 13. ledna 2003 a 3. února 2004), doručeným společnosti 14. června 2004, pročež následujícího dne nastala splatnost závazku a právo navrhovatelů tak není promlčeno, je i tento závěr nesprávný. Nepřihlíží totiž k ustanovení §392 odst. 1 obch. zák., podle něhož promlčecí doba běží ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním. Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů se společníci dohodli, že si nebudou vyplácet podíly na zisku a zisk ponechají ve společnosti. Promlčecí doba práva na podíly na zisku „ponechané“ ve společnosti a splatné do uzavření dohody začala běžet až ode dne uzavření této dohody, a to i tehdy, byla-li uzavřena po jejím uplynutí. Ode dne uzavření dohody běží nově promlčecí doba práva na podíly na zisku, jichž se týká. Přitom dohodou nebyla platně změněna společenská smlouva, ale společníci se platně dohodli na tom, že ponechají podíly na zisku ve společnosti. Promlčecí doba práva na podíly na zisku za dobu po jejím uzavření pak začala běžet podle ustanovení §392 odst. 1 obch. zák. od doby splatnosti určené v ustanovení §82 odst. 1 obch. zák. resp. ve společenské smlouvě. Otázkou, kdy společníci uzavřeli dohodu o nevyplácení podílů na zisku, se soudy nižších stupňů nezabývaly, neboť považovaly za rozhodné pro posouzení námitky promlčení práva na podíly na zisku jiné skutečnosti.Závěry odvolacího soudu co do právního posouzení věci tak nejsou správné. Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu v potvrzujících výrocích ve věci samé (a v souvisejících výrocích o nákladech řízení a úhradě soudního poplatku) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je ve vyhovujících výrocích ve věci samé (a souvisejících výrocích o nákladech řízení a úhradě soudního poplatku) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.). Tvrzenými vadami řízení se dovolací soud již nezabýval, neboť ty nemohly na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2010
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu