ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.434.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 434/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatele J. Z. , za účasti družstva Macocha, stavebního bytového družstva , se sídlem v Blansku, Pražská 66, identifikační číslo 00 04 82 91, zastoupeného JUDr. Marií Šebelovou, advokátkou, se sídlem v Jedovnicích, Havlíčkovo náměstí 140, PSČ 679 06, o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 9 Cm 195/2002, o dovolání družstva proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. září 2007, č. j. 5 Cmo 246/2006-460, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. září 2007, č. j. 5 Cmo 246/2006-460 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. února 2006, č. j. 9 Cm 195/2002-386, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. února 2006, č. j. 9 Cm 195/2002-386, zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů družstva Macocha, stavebního bytového družstva (dále jen „družstvo“) konaného 25. listopadu 2002 (dále jen „shromáždění delegátů“) o zamítnutí odvolání navrhovatele z 12. září 2002 proti rozhodnutí představenstva družstva z 27. srpna 2002 a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně uzavřel, že usnesení shromáždění delegátů je neplatné pro rozpor s ustanovením §8 a §23 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“), a ustanovením §516 občanského zákoníku. Družstvo s navrhovatelem (a jeho manželkou) již 31. října 1995 uzavřelo dohodu o uzavření smlouvy o převodu družstevního bytu (dále též jen „dohoda“) a závazek z této dohody uznalo 20. prosince 1998. Povinnost k uzavření smlouvy o převodu družstevního bytu vznikla na základě zákona o vlastnictví bytů a vztahovala se i na celý podíl na společných prostorách domu. Rozhodnutí představenstva družstva z 27. srpna 2002, jímž souhlasilo (jako vlastník bytu, jehož nájemcem je navrhovatel) s vestavbou garáže do prostoru sušárny v domě na Čelakovského 14 v Blansku k žádosti manželů V. (členů společenství jednotek) a převedení garáže do jejich vlastnictví, a jeho následné potvrzení usnesením shromáždění delegátů jednostranně změnilo obsah závazku vyplývající pro družstvo ze zákona o vlastnictví bytů i z dohody uzavřené na základě tohoto zákona.
Jednání navrhovatele však soud považoval za rozporné se zásadami poctivého obchodního styku. Uvedl, že žádný z účastníků nejednal v souladu se zákonem a s „uzavřenými závazkovými vztahy“. Podle dohody měl navrhovatel „převzít“ byt do svého vlastnictví v roce 1996. V tomto roce požádal o prodloužení lhůty k „převzetí“ bytu do roku 2000. S tímto návrhem družstvo souhlasilo. S ostatními nájemci bytů, kromě navrhovatele, byly smlouvy o převodu vlastnictví bytů uzavřeny v březnu 2002. Navrhovatel tak nesplnil závazek vzniklý z dohody, přestože mu v tom nebránila žádná překážka. K žádosti navrhovatele družstvo 25. července 2002 souhlasilo s odkladem termínu převodu bytu až do roku 2010. Bezprostředně po změně lhůty k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví bytu se konala schůze „samosprávy“ společenství vlastníků, jež schválila přestavbu sušárny a převod těchto dosud společných prostor do vlastnictví manželů V. Následující den navrhovatel požádal o uzavření smlouvy o převodu družstevního bytu. Ze strany navrhovatele šlo o účelové jednání vedené snahou zabránit výkonu rozhodnutí členské schůze samosprávy, a to prostřednictvím třetí osoby - družstva.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatele v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že vyslovil neplatnost usnesení shromáždění delegátů, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že usnesení shromáždění delegátů je neplatné pro rozpor se zákonem. Rekapituloval, že na základě smluv uzavřených v březnu 2002 o převodu bytů do vlastnictví členů družstva vzniklo společenství vlastníků jednotek zapsané do rejstříku společenství vlastníků 1. července 2002. Manželé V. podali žádost o přestavbu sušárny na garáž 19. srpna 2002. Podle ustanovení §9 odst. 10 věty druhé zákona o vlastnictví bytů, v případech družstev uvedených v §24 odst. 1 a 2, která byla původním vlastníkem budovy a vykonávají správu domu, plní funkci orgánů společenství toto družstvo do doby, kdy budou zvoleny orgány společenství. Vzhledem k tomu, že společenství vlastníků zvolilo výbor až na schůzi 1. srpna 2002, mohlo představenstvo družstva do tohoto data jednat i za společenství vlastníků jednotek. Představenstvo družstva však souhlas k přeměně sušárny na garáž pro manžele V. dalo 27. srpna 2002, tedy i za společenství vlastníků jednotek, za které již rozhodovat nemohlo, protože již byl zvolen orgán společenství. Došlo tak k porušení zákona, neboť představenstvo družstva plnilo funkci výboru společenství podle ustanovení §9 odst. 10 zákona o vlastnictví bytů v době, kdy toto oprávnění již nemělo, protože byl zvolen orgán společenství. Potvrdilo-li usnesení shromáždění delegátů rozhodnutí představenstva družstva, jež bylo vydáno v rozporu se zákonem, je neplatné.
Nesouhlasil však s důvody, pro které byl návrh zamítnut s tím, že soud prvního stupně se nevypořádal s ustanovením §131 odst. 3 písm. a) a b) obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Požádal-li navrhovatel o převod vlastnictví bytu krátce poté, co se s družstvem dohodl na převodu bytu do jeho vlastnictví až v roce 2010, šlo o účelové jednání, jež však bylo reakcí na jednání družstva směřující k tomu, že navrhovateli by nebyl převeden ideální podíl na společných částech domu odpovídající povinnosti stanovené zákonem a dohodou. Přeměnou sušárny na garáž a jejím vydáním manželům V. by bylo zmařeno úplné splnění dohody o uzavření smlouvy o převodu bytu do vlastnictví navrhovatele. Ve smyslu ustanovení §131 odst. 3 písm. a) obch. zák. tak nelze dovodit, že usnesením shromáždění delegátů došlo k porušení zákona, které by nemělo pro navrhovatele závažné právní následky. Naopak následkem takového porušení by byla nemožnost splnění zákonem stanovené povinnosti převést byt s částí nebytových prostor do vlastnictví navrhovatele. Vyslovením neplatnosti usnesení shromáždění delegátů nebude ani zasaženo do práv třetích osob získaných v dobré víře, protože manželům V. garáž ještě vydána být nemohla a od počátku nemohli být v dobré víře vzhledem k námitkám navrhovatele. Ostatní vlastníci bytů budou vyslovením neplatnosti usnesení shromáždění delegátů naopak chráněni proti zásahům do svých vlastnických práv.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel uvádí, že nezpochybňuje závěr, podle něhož bylo usnesení shromáždění delegátů vydáno v rozporu se zákonem, tvrdí však, že ve smyslu ustanovení §131 odst. 3 písm. a) a b) obch. zák. šlo o nepodstatné porušení práv navrhovatele, které nemělo pro něho závažné právní následky, a třetí osoby, jež nabyly nových majetkových práv, jednaly v dobré víře. Namítá, že odvolací soud vyšel při posuzování případné aplikace ustanovení §131 obch. zák. ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování a na základě nich věc nesprávně právně posoudil. Zdůrazňuje, že souhlas k přeměně sušárny na garáž a následně k převodu vlastnického práva na manžele Vaňkovy dali všichni vlastníci jednotek ve společenství vlastníků, za manžele Z. pak družstvo. Hlavním důvodem tvrzeným navrhovatelem, proč zpochybňuje správnost přezkoumávaného postupu, je to, že přeměna sušárny na garáž pro něho znamená nikoliv vlastnickou újmu v podobě ztráty 1/16 prostoru sušárny, ale reálnou nemožnost užívat sušárnu k jejímu určenému účelu. Navrhovatel však zcela účelově pomíjí skutečnost, že bytový komplex obsahuje další dvě místnosti určené k sušení prádla. Ve srovnání se zájmem ostatních vlastníků jednotek, kteří souhlasili s přebudováním sušárny na garáž, je zjištěné porušení právních předpisů nepodstatné.
Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že vyslovením neplatnosti usnesení shromáždění delegátů nebude zasaženo do práv třetích osob získaných v dobré víře, neboť manželé V. přebudovanou garáž již na základě kolaudačního rozhodnutí dlouhodobě užívají. Vyslovením neplatnosti usnesení shromáždění delegátů bude výrazně zasaženo do jejich majetkových práv a bude i podstatným zásahem do práv majoritního vlastníka domu, tedy zbylých 15 vlastníků jednotek. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud „rozsudek“ odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Navrhovatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání zamítnout.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci.
Podle ustanovení §7 věty první zákona o vlastnictví bytů převodem vlastnictví k první jednotce za podmínek stanovených tímto zákonem se mění vlastnictví dosavadního vlastníka budovy na vlastnictví zbývajících nepřevedených jednotek v domě a na spoluvlastnictví společných částí domu.
Z ustanovení §8 zákona o vlastnictví bytů vyplývá, že společné části domu jsou v podílovém spoluvlastnictví vlastníků jednotek. S převodem nebo přechodem vlastnictví jednotky přechází spoluvlastnické právo ke společným částem domu (odstavec 1). Velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu se řídí vzájemným poměrem velikosti podlahové plochy jednotek k celkové ploše všech jednotek v domě. Obdobně se postupuje i u společných částí domu, které jsou ve spoluvlastnictví vlastníků pouze některých jednotek (odstavec 2).
Podle ustanovení §11 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů k přijetí usnesení o změně účelu užívání stavby, o změně stavby, jako i o podstatných změnách týkajících se společných částí domu je zapotřebí souhlasu všech vlastníků jednotek.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož je usnesení shromáždění delegátů neplatné, protože potvrdilo rozhodnutí představenstva družstva, jež bylo vydáno v rozporu se zákonem, a nejde o situaci předvídanou ustanovením §131 odst. 3 písm. a) a b) obch. zák. Tento závěr považuje Nejvyšší soud za nesprávný, neboť jak vyplývá ze skutkových závěrů soudů obou stupňů, představenstvo družstva dne 27. srpna 2002 souhlasilo s přestavbou sušárny na garáž jako vlastník bytu, jehož nájemcem je navrhovatel se svou manželkou. Šlo tak o úkon (vyslovení souhlasu) vlastníka bytu, jehož nájemce se nestal členem společenství vlastníků jednotek, učiněný podle ustanovení §7 a §11 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů. Rozhodnutí představenstva nenahrazovalo rozhodnutí orgánu příslušného podle zákona a stanov společenství vlastníků jednotek rozhodnout o změně využití společných prostor domu. Nejde tak o rozhodnutí, jež by bylo v rozporu s ustanovením §9 odst. 10 věty druhé zákona o vlastnictví bytů.
V projednávané věci však nebylo zjištěno, zda jde o rozhodnutí, proti němuž se může člen družstva odvolat ke shromáždění delegátů, byť ve sdělení družstva z 29. srpna 2002 o udělení souhlasu představenstva ke změně využití společných části domu je tato možnost zmíněna odkazem na článek 118 stanov družstva. Povinností soudu proto bylo zjistit, zda jde o rozhodnutí představenstva, proti němuž se podle stanov může člen družstva odvolat. Pokud tak odvolací soud neučinil, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud považuje za nesprávný i závěr, podle něhož by přeměnou sušárny na garáž bylo zmařeno úplné splnění dohody o uzavření smlouvy o převodu bytu do vlastnictví navrhovatele a nebyla tak splněna povinnost vyplývající z ustanovení §8 a §23 zákona o vlastnictví bytů. Sjednání dohody o uzavření smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva nezakládá právo na převod ideálního podílu na společných částech domu v tom stavu, v jakém existovaly ke dni uzavření dohody. Toto právo nevyplývá z dohody, protože v ní nejsou společné části domu vůbec zmíněny, ani ze zákona o vlastnictví bytů. Budoucí vlastník bytu má právo na převod ideálního podílu na společných částech domu v tom rozsahu, v jakém existují ke dni převodu (srov. ustanovení §7 zákona o vlastnictví bytů).
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, proto Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu