ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.4356.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 4356/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Šuka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně STAVOSPOL, s. r. o., se sídlem v Brně, Staňkova 41, PSČ 612 00, identifikační číslo osoby 15545521, zastoupené JUDr. Tomášem Skoumalem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, PSČ 500 02, proti žalovanému Ing. Janu Fojtlovi, jako správci konkursní podstaty úpadkyně Stavební podnik Hradec Králové, a. s., identifikační číslo osoby 25251759, zastoupenému JUDr. Josefem Vaške, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 957, PSČ 500 02, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 6/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2009, č. j. 15 Cmo 46/2009-109, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2009, č. j. 15 Cmo 46/2009-109, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu v dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku označeným rozsudkem změnil Vrchní soud v Praze rozsudek ze dne 26. ledna 2009, č. j. 42 Cm 6/2008-85, jímž Krajský soud v Hradci Králové vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně Stavební podnik Hradec Králové, a. s. pozemky parc. č. 290/20 a č. 290/85 v obci Hradec Králové, katastrálním území Pouchov (dále též jen „sporné pozemky“), tak, že žalobu o vyloučení sporných pozemků zamítl.
Vyšel přitom z toho, že:
1) Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. ledna 2006, č. j. 2 Nc 241/2005-10, byl za účelem ocenění pozemků parc. č. 290/20, 290/23, 290/90, 290/91 a 290/92 v obci Hradec Králové, katastrálním území Pouchov, jmenován znalec Vladimír Vychopeň (dále jen „znalec“), který znaleckým posudkem č. 1228/8/2006 ze dne 14. ledna 2006 stanovil cenu těchto pozemků ve výši 1,888.700,- Kč.
2) Posudkem č. 1324/104/2006 ze dne 28. září 2006 (aniž byl ustanoven soudem) určil znalec cenu pozemku parc. č. 290/85 v obci Hradec Králové, katastrálním území Pouchov, a to ve výši 52.930,- Kč.
3) Pozdější úpadkyně (jako prodávající) uzavřela s J. a J. Ž. (jako kupujícími) kupní smlouvy, a to dne 24. ledna 2006 o prodeji pozemků parc. č. 290/20, 290/23, 290/90, 290/91 a 290/92 a dne 10. října 2006 o prodeji pozemku parc. č. 290/85. Cena byla sjednána ve výši určené znaleckými posudky.
4) Pozdější úpadkyně byla zapsána do obchodního rejstříku dne 1. června 1996, v době uzavření obou kupních smluv měla základní kapitál 8,780.000,- Kč J. a i J. Ž. byli členy jejího představenstva.
5) Finanční úřad v Hradci Králové po finanční kontrole, provedené u pozdější úpadkyně, dospěl k závěru, že obvyklá cena pozemků převedených oběma kupními smlouvami činila nikoliv 340,- Kč/m2 (jak určil znalec), ale minimálně 700,- Kč/m2, a zvýšil pozdější úpadkyni základ pro výpočet daně z převodu nemovitostí o 1,993.770,- Kč.
6) Kupní smlouvou ze dne 23. listopadu 2007 prodali J. a J. Ž. sporné pozemky žalobkyni. Vlastnické právo žalobkyně bylo vloženo do katastru nemovitostí ke dni 5. prosince 2007.
7) Na majetek úpadkyně byl (usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. května 2007, sp. zn. 41 K 20/2007) prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustanoven žalovaný.
8) Žalovaný sepsal sporné pozemky do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Na takto ustaveném základě odvolací soud nejprve konstatoval, že na převod sporných pozemků z pozdější úpadkyně na členy jejího představenstva se vztahuje ustanovení §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a předpokladem platnosti kupních smluv tak bylo, že k prodeji sporných pozemků došlo za cenu určenou znaleckým posudkem.
Ze znaleckých posudků zpracovaných znalcem však „nevyplývá, že by znalec určil obvyklou cenu předmětných pozemků v souladu s ustanovením §2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku“. Znalec neuvedl, že zjištěná cena je cenou obvyklou podle označeného ustanovení, nezkoumal, zda tyto pozemky byly oceněny podle cenové mapy stavebních pozemků, kterou vydala obec, ani neučinil žádné porovnání se sjednanými cenami obdobných pozemků a nevysvětlil, jak dospěl ke zjištěné ceně pozemků.
Proto, poukazuje současně na závěry Finančního úřadu v Hradci Králové, odvolací soud uzavřel, že „žalobkyně nepřeložila znalecké posudky, které by stanovily obvyklou tržní cenu ke dni prodeje sporných pozemků“, a nebyla tak „splněna podmínka dle ustanovení §196a odst. 3 obch. zák., dle které hodnota převáděného majetku musí být stanovena na základě posudku znalce“. J. a J. Ž. se tudíž vlastníky sporných pozemků nestali a nemohli vlastnické právo k nim převést na žalobkyni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka poukazuje na znění §196a odst. 3 obch. zák., jež neupravuje způsob stanovení hodnoty majetku, dovozujíc, že „sama skutečnost, že hodnota majetku je stanovena znalecky, zaručuje, že půjde o hodnotu objektivní“, vyhovující požadavkům ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. Nemusí být přitom znalcem označena jako „tržní“. V některých případech tržní cenu ani nelze stanovit, neboť jde o majetek, který není „z nějakého důvodu obecně převoditelný“.
Tak tomu bylo i v projednávané věci, neboť sporné pozemky „vykazovaly velmi specifické vlastnosti, jelikož byly znehodnoceny melioračním příkopem a především tím, že byly vytrženy z celku areálu (zbytek pozemků tvořících areál byl neprodejný z důvodu restitučního sporu) a jako takové byly komerčně bezcenné“.
Dovolatelka současně zdůrazňuje, že ani „nebyla nadána reálnou možností přezkoumat správnost znaleckého posudku znalce“ jmenovaného soudem.
I kdyby bylo možné závěry posudku přezkoumávat, měl odvolací soud „takové zkoumání provést, nikoliv posudek znalce bez dalšího odmítnout“. Dovolatelka v této souvislosti poukazuje jak na (ve spise založené) podání úpadkyně, adresovaná finančnímu úřadu, v nichž vysvětlovala specifika převáděných pozemků, tak i na svůj návrh na vypracování revizního znaleckého posudku pro stanovení ceny sporných pozemků.
Konečně – uzavírá dovolatelka – odvolací soud přehlédl, že pozemek parc. č. 290/85 byl převeden samostatnou kupní smlouvou za cenu nepřesahující jednu desetinu základního kapitálu, a ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. se proto na tento převod nevztahuje.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2007), plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. v podrobnostech pro spory vyvolané konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami vznášenými v rovině dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní předpis, sice správně určený, nesprávně vyložil, případně správnou právní normu na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. jestliže společnost nebo jí ovládaná osoba nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě anebo jiné osoby uvedené v odstavci 1 nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby, se kterou tvoří koncern, za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek této hodnoty, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Pro jmenování a odměňování znalce platí ustanovení §59 odst. 3. Jestliže k nabytí dochází do 3 let od vzniku společnosti, musí je schválit valná hromada.
V této podobě platilo citované ustanovení ke dni uzavření obou kupních smluv a dosud nedoznalo změn.
Účelem je citovaného ustanovení je prostřednictvím implementace článku 11 Druhé směrnice Rady ze dne 13. prosince 1976, o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy při zakládání akciových společností a při udržování a změně jejich základního kapitálu, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření (Úřední věstník Evropské Unie L 26, 31.1.1977, s. 1—13, zvláštní vydání v českém jazyce kapitola 17, svazek 01, s. 8-20 – dále jen „směrnice“) zabezpečit cíle touto směrnicí sledované (tj. „zajištění minimální míry rovnocennosti ochrany akcionářů a věřitelů akciových společností“, a to – mimo jiné – přijetím předpisů „na udržení základního kapitálu, které představuje záruku pro věřitele, zejména zákazem neoprávněného rozdělování akcionářům a omezením možnosti společnosti nabývat vlastní akcie“ – srov. úvodní ustanovení směrnice).
Jelikož směrnice umožňuje vztáhnout pravidla uvedená v ustanovení článku 11 odst. 1 i na jiné osoby než zakladatele, rozšířil český zákonodárce při její implementaci okruh osob, na něž uvedená úprava dopadá, a tím rozšířil i rozsah a účel ustanovení, jímž byl článek 11 směrnice implementován (srov. §196a odst. 3 a odst. 4 obch. zák.).
Proto Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že účelem vykládaného ustanovení je také ochrana společnosti před zneužitím postavení (členů) jejích orgánů, společníků a dalších osob oprávněných společnost zavazovat či vykonávajících ve společnosti určitý vliv, a zprostředkovaně i ochrana třetích osob, zejména věřitelů společnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 4315/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2009, pod číslem 170, a v něm citovanou judikaturu).
Příkazem, aby „hodnota majetku byla stanovena na základě posudku znalce“, zákonodárce sleduje, aby cena převáděného majetku nebyla závislá jen na „vůli“ smluvních stran (jež může být deformována právě postavením osoby, se kterou společnost příslušnou smlouvu uzavírá), nýbrž aby byla stanovena způsobem, jenž v dostatečné míře zaručuje, že bude odpovídat jeho reálné hodnotě.
Právě s poukazem na účel ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 184/2005 (dostupném na webových stránkách Nejvyššího soudu), uzavřel, že samotná skutečnost, že kupní smlouva vyhovuje požadavkům určeným ustanovením §196a odst. 3 obch. zák., neznamená, že by nemohla být neplatným právním úkonem podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Závěry posudku vypracovaného znalcem v intencích §196a odst. 3 obch. zák. totiž mohou být - byť následně - shledány nesprávnými z důvodů, které nutno přičíst k tíži stran smlouvy (např. poskytly-li znalci nesprávné údaje pro účely zpracování posudku nebo jinak /nepřípustně/ ovlivnily závěry znalce co do výše ceny).
Bylo-li v takovém případě úmyslem smluvních stran provedení transakce na úkor majetkové podstaty společnosti (a potažmo i k tíži jejích společníků a věřitelů), lze nepochybně právní úkony učiněné s tímto záměrem (úmyslem) posoudit v závislosti na konkrétních okolnostech jednotlivých případů (a intenzitě zásahu do práva věřitelů, společnosti a společníků) jako neplatné podle §39 obč. zák., pro obcházení ustanovení §196a odst. 3 obch. zák.
Samotné vypracování znaleckého posudku a sjednání ceny ve výši jím určené tudíž pro závěr o dodržení požadavků kladených ustanovením §196a odst. 3 obch. zák. na jím vymezené transakce postačovat nemusí.
Dodrží-li však strany povinnosti ukládané jim ustanovením §196a odst. 3 obch. zák., poskytnou-li znalci potřebnou součinnost a ani jinak (nepřípustně) neovlivní závěry znalce, nemůže následně zjištěná nesprávnost hodnoty převáděného majetku určené znalcem ve znaleckém posudku vést k závěru o neplatnosti uzavřené smlouvy pro rozpor s ustanovením §196a odst. 3 obch. zák. (tím není samozřejmě dotčena případná odpovědnost znalce za škodu způsobenou nesprávným znaleckým posudkem).
Po smluvních stranách, které nemusí být (a obvykle ani nejsou) nadány potřebnými odbornými znalostmi, totiž nelze požadovat, aby závěry učiněné znalcem (jakožto profesionálem v oboru) podrobovaly dodatečnému zkoumání.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že nelze-li nesprávnost závěrů učiněných znalcem ve znaleckém posudku, vypracovaném pro účely převodu majetku podléhajícího ustanovení §196a odst. 3 obch. zák., přičítat smluvním stranám (např. proto, že znalci poskytly nesprávné údaje pro účely zpracování posudku nebo jinak /nepřípustně/ ovlivnily závěry znalce co do výše ceny), nemá nesprávně určená výše hodnoty převáděného majetku ve znaleckém posudku za následek neplatnost smlouvy o převodu tohoto majetku pro rozpor s ustanovením §196a odst. 3 obch. zák.
Jestliže odvolací soud – dovozuje, že posudky znalce nestanoví obvyklou tržní cenu ke dni prodeje sporných pozemků – shledal kupní smlouvy o převodu sporných pozemků uzavřené mezi pozdější úpadkyní a J. a J. Ž. (pouze) z tohoto důvodu neplatnými pro rozpor s ustanovením §196a odst. 3 obch. zák., je jeho právní posouzení věci nesprávné a dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem.
Dovolatelce lze přisvědčit i v její další námitce, podle níž „odvolací soud přehlédl, že pozemek parc. č. 290/85 byl převeden samostatnou kupní smlouvou za cenu nepřesahující jednu desetinu základního kapitálu“.
Obecně jistě nelze připustit, aby účel ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. byl obcházen tím, že majetek bude převáděn po částech, jejichž hodnota nepřevýší jednu desetinu základního kapitálu společnosti, s cílem vyhnout se nutnosti splnit požadavky kladené na převody majetku tímto ustanovením. Smlouvy takto uzavřené by bylo nutné z pohledu ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. považovat za jednu transakci a na cenu převáděného majetku (přesahovala-li by jeho celková hodnota jednu desetinu základního kapitálu) vztáhnout požadavek jejího určení na základě znaleckého posudku.
Odvolací soud však kupní smlouvu ze dne 10. října 2006 o prodeji pozemku parc. č. 290/85 bez dalšího shledal neplatnou pro rozpor s ustanovením §196a odst. 3 obch. zák., aniž zdůvodnil, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že se označené ustanovení na tuto kupní smlouvu vztahuje. Jeho právní posouzení je tak v tomto ohledu neúplné a tudíž i nesprávné.
Proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval dovolatelkou vytýkanými vadami řízení, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá a §226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu