ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.4527.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 4527/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce V. Ř. , zastoupeného JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, PSČ 370 01, proti žalovaným 1) J. Ř. , jako správci konkursní podstaty úpadce Družstvo vlastníků Besednice, identifikační číslo osoby 48204838 a 2) Ing. K. K. , zastoupenému Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Oldřichova 23, PSČ 120 00, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1038/2003, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2008, č. j. 15 Cmo 90/2008-74, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (prvním výrokem) Vrchní soud v Praze k odvolání druhého žalovaného ve výrocích I., III. a IV. rozsudek ze dne 16. října 2007, č. j. 13 Cm 1038/2003-41, jimiž Krajský soud v Českých Budějovicích určil, že žalobce má za úpadcem pohledávku první třídy ve výši 375.513,50 Kč a pohledávku druhé třídy ve výši 30.040,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podal druhý žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné odmítl.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Dovolatel při formulaci svých námitek vychází z toho, že žalobce jako oprávněná osoba postoupil svůj restituční nárok úpadci, který se tak stal (namísto žalobce) oprávněnou osobou. Následně pak dovozuje, že smlouvy, jimiž úpadce nabyl majetek Statku Besednice, s. p. na základě schváleného privatizačního projektu, mají povahu „smlouvy o vydání majetku na úhradu restitučních nároků“, maje za to, že nabytím tohoto majetku úpadcem restituční nárok, o který v řízení jde, zanikl. Vychází tak z jiných než odvolacím soudem učiněných skutkových závěrů (podle nichž ze žádného z provedených důkazů neplyne, že by žalobce uzavřel s úpadcem smlouvu o postoupení svého restitučního nároku), a obsahově tím vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jenž u dovolání přípustného toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemá k dispozici a z nějž na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat nelze.
Námitky, podle nichž z dohody o vyčíslení náhrad a dalších důkazů plyne, že „věc byla vydána, což se fakticky i stalo“ a „právo na náhradu ve smyslu §20 zákona č. 229/1991 Sb. zaniklo“, jsou pak pouhou polemikou s hodnocením důkazů učiněným soudy (podle kterého z označené dohody ani ostatních důkazů neplyne, že by restituční nárok byl žalobci povinnou osobou vyplacen). To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, a tedy ani důvodem vymezeným v §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 a §146 odst. 3. o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a ostatním účastníkům podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2007) se podává z ustanovení §432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), podle kterého se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy , tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 i občanský soudní řád v témže znění.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. září 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á předsedkyně senátu