ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.4575.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 4575/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobců a) J. K. , a b) M. V. , zastoupeného Mgr. Alexanderem Klimešem, advokátem, se sídlem v Praze 1, U Bulhara 3, PSČ 110 00, proti žalované S MORAVA Leasing, a . s. , se sídlem ve Znojmě, Horní náměstí 264/18, PSČ 669 02, identifikační číslo 16 32 54 60, zastoupené Mgr. Vlastimilem Šopákem, advokátem, se sídlem ve Znojmě, Jana Palacha 954/4, PSČ 669 02, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 334/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2008, č. j. 5 Cmo 75/2008-66, ve znění opravného usnesení ze dne 13. srpna 2008, č. j. 5 Cmo 75/2008-74, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2008, č. j. 5 Cmo 75/2008-66, ve znění opravného usnesení ze dne 13. srpna 2008, č. j. 5 Cmo 75/2008-74, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. července 2007, č. j. 37 Cm 334/2006-34, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby soud zrušil rozhodčí nález vydaný dne 31. října 2005 rozhodcem JUDr. V. B., ve sporu žalobkyně S MORAVA Leasing, a. s. (dále jen „společnost“) proti žalovaným J. K., M. V., a M. V., (dále jen „rozhodčí nález“), a to ve vztahu k J. K. a M. V., staršímu.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že rozhodčím nálezem bylo výše zmíněným třem fyzickým osobám uloženo zaplatit společnosti společně a nerozdílně ze směnky vlastní vystavené dne 18. října 2002 OD Mělník, spol. s r. o., částku 1,866 434,- Kč s 6% úrokem z prodlení od 1. srpna 2004 do zaplacení, směnečnou odměnu 6 221,- Kč, poplatek za rozhodčí řízení 23.800,- Kč a náklady právního zastoupení 54.715,- Kč. Z odůvodnění rozhodčího nálezu je zřejmé, že společnost se po žalovaných (společnících a jednatelích výstavkyně) domáhala úhrady směnky, podepsané jménem výstavkyně M. V., mladším, z titulu jejich směnečného rukojemství za výstavkyni. Námitku žalovaných ohledně nepravosti jejich podpisu (jako směnečných rukojmích) na směnce shledal rozhodce po vyhodnocení provedených důkazů nedůvodnou, uzavíraje, že jde o pravé podpisy jmenovaných.
Cituje ustanovení §31 písm. g) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), soud prvního stupně uzavřel, že čestné prohlášení vystavené po vydání rozhodčího nálezu dne 16. listopadu 2005 M. V., mladším (dále jen „prohlášení“), v němž prohlásil, že směnku „podepsal za M. V., staršího a J.K.“, není důvodem, pro který lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení, tj. není důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. Jmenovaný totiž v průběhu celého rozhodčího řízení zastával stanovisko, že podpis v rubrice směnečných rukojmích není jeho podpisem; následně vystavené prohlášení soud vyhodnotil jako „účelové jednání“.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce M. V., staršího rozsudkem ze dne 18. června 2008, č. j. 5 Cmo 75/2008-66, ve znění opravného usnesením ze dne 13. srpna 2008, č. j. 5 Cmo 75/2008-74, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi M. V., starším a společností změnil tak, že rozhodčí nález zrušil.
Odvolací soud zdůraznil, že obnova řízení je upravena v ustanovení §228 a násl. občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Z ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vyplývá, že důvodem pro podání návrhu na obnovu řízení mohou být skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které účastník bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a §211 o. s. ř. před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro účastníka příznivější rozhodnutí ve věci. Prohlášení pak vyhodnotil jako důkaz, který vznikl až po skončení původního řízení, uzavíraje, že „při posuzování, zda takový důkaz tento nový důkaz by mohl být důvodem pro povolení obnovy, však nelze již hodnotit jeho věrohodnost, ale lze pouze objektivně posuzovat, zda může přivodit příznivější rozhodnutí ve věci“. Protože tímto prohlášením má být prokázáno tvrzení M. V., staršího, že „jeho podpis na směnce je falzem, což je v souladu s jeho obranou uplatněnou u řízení před rozhodcem a závěry znaleckého posudku ohledně pravosti podpisu tohoto žalobce jsou pravděpodobnostní, splňuje podmínku, že by objektivně mohl přivodit příznivější rozhodnutí“. Samotné hodnocení tohoto důkazu je však již věcí rozhodce v řízení, které nelze předjímat, zejména s ohledem na skutečnost, že „důkazy v řízení před rozhodcem stejně jako v občanském soudním řízení jsou hodnoceny podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §132 o. s. ř.“, které je podle ustanovení §30 zákona o rozhodčím řízení přiměřeně použitelné i na řízení rozhodčí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala společnost dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka akcentuje, že obsah prohlášení, které odvolací soud považuje za nový důkaz, „byť v jiné formě a podobě byl žalovanými uplatněn již v rámci rozhodčího řízení, při prvním ústním jednání i ve vyjádření žalovaných k rozhodčí žalobě, v důsledku čehož bylo rozhodcem nařízeno vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví“, jehož závěr společně s dalšími, v rozhodčím řízení provedenými, důkazy vyvrací právě tvrzení žalovaných včetně M. V., mladšího. „Prohlášení bylo vytvořeno účelově, právě aby mohlo být použito jako důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, neboť žalovaní již neměli jiných prostředků obrany“.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce M. V., starší považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení.
Podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a §211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Z výše uvedených ustanovení je nepochybné, že soud může ve smyslu ustanovení §31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení na návrh některé ze stran zrušit rozhodčí nález, zjistí-li, že jsou tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které účastník nemohl bez své viny použít v původním (rozhodčím) řízení, a to za předpokladu, že tyto mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Musí jít o skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které v době řízení existovaly, avšak účastník se o nich nevěděl a ani vědět nemohl, a které by bylo možno v řízení před rozhodcem provést. Současně musí jít o „okolnosti“ zcela nové, které v řízení nevyšly najevo ani v souvislosti s tvrzením stran či v souvislosti s jinými důkazy, které byly v rozhodčím řízení provedeny (k tomu srov. např. Bělohlávek, A.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 243).
V projednávané věci je žaloba o zrušení rozhodčího nálezu odůvodněna tvrzením, že v době po vydání rozhodčího nálezu se M. V., mladší (jeden ze solidárně žalovaných v rozhodčím řízení) „přiznal, že směnku za M. V., staršího a J. K. jejich jménem podepsal“, o čemž sepsal 16. listopadu 2005 prohlášení.
Žalovaní v rozhodčím řízení založili svou obranu vůči požadavku na zaplacení směnky – mimo jiné – na tvrzení, že podpisy v rubrice směnečných rukojmích nejsou jejich pravými podpisy, přičemž současně upozornili na zřejmou vizuální odlišnost podpisu M. V., mladšího, jenž směnku podepsal rovněž za výstavkyni, ve srovnání s podpisem, který se u jeho jména nachází v rubrice směnečného rukojmího.
Tvrzeným důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení §31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení tak je, že M. V. mladší, který v průběhu rozhodčího řízení ve skutkové rovině tvrdil, že směnku podepsal pouze jménem výstavkyně, v době po vydání rozhodčího nálezu v prohlášení změnil svou původně prezentovanou skutkovou verzi potud, že „se přiznal“ jednak k pravosti svého podpisu jako směnečného rukojmího na směnce, jednak k tomu, že zfalšoval podpisy J. K. a M. V., staršího na směnce.
Jakkoli je dokazování v rozhodčím řízení – oproti úpravě obsažené v občanském soudním řádu – modifikováno ustanovením §20 zákona o rozhodčím řízení, není pochyb o tom, že i zde se uplatní ustanovení §125 o. s. ř. (viz ustanovení §30 zákona o rozhodčím řízení), podle něhož za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci.
Byť je v této souvislosti zřejmé, že je nutno rozlišovat mezi skutkovými tvrzeními, na nichž – mimo jiné – Martin Vaculík, mladší (a další žalovaní) vybudoval svou procesní obranu v rozhodčím řízení a mezi listinou (prohlášením), v němž jmenovaný popsal okolnosti podpisu směnky odlišně, nelze přehlédnout, že v obou případech nejde o nic jiného, než o ničím neodůvodněnou a nijak nevysvětlenou změnu popisu skutkového děje jmenovaným. Taková „změna skutkových tvrzení“ přitom sama o sobě bez dalšího nemůže přivodit příznivější rozhodnutí ve věci ve vztahu k účastníku – žalobci ve sporu o zrušení rozhodčího nálezu [§228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. K tomu srov. mutatis mutandis závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 6. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2007 pod číslem 100.
Dospěl-li odvolací soud k závěru opačnému a na základě pouhého prohlášení jednoho ze žalovaných v rozhodčím řízení dovodil naplnění podmínek pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení §31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení, aniž dotyčného k okolnostem a důvodům, pro které změnil skutkovou verzi, jako svědka (§126 o. s. ř.) vyslechl (při respektování případných omezení vyplývajících z ustanovení §119a a §205a o. s. ř.) a následně posoudil věrohodnost „nové“ verze ve vztahu k verzi původní (v tomto směru by měl soud postupovat obdobně jako v případě, kdy rozhodnutí v původním řízení bylo přijato s ohledem na výpověď svědka, který se následně „přiznal“ ke lži; při rozhodování o žalobě o obnovu řízení by soud musel svědka „nově“ vyslechnout a vyhodnotit důvody, pro které výpověď změnil), je jeho právní posouzení věci nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího¨(§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu