ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.4576.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 4576/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně R. F., zastoupené JUDr. I. B., advokátkou, proti žalovaným 1) A. T ., zastoupené JUDr. F.V., advokátem, 2) M.Š ., a 3) společnosti D. u. H., v. o. s. v likvidaci , o určení neplatnosti kupní smlouvy a určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 64/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2006, č. j. 62 Co 154/2006-209, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 23. září 2004, č. j. 7 C 64/98-132, zamítl žalobu o určení, že kupní smlouva uzavřená mezi třetí žalovanou (dále též jen „společnost“) jako prodávající a první a druhou žalovanými jako kupujícími o prodeji domu na stavební parcele v katastrálním území B., zapsaného na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu P.-m. (dále jen „dům“), je neplatná, dále určil, že vlastníkem domu je třetí žalovaná, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně provedeným dokazováním zjistil, že třetí žalovaná byla založena na dobu neurčitou společenskou smlouvou z 26. října 1992 (dále jen „společenská smlouva“) za účelem koupě domu v rámci privatizace bytového fondu nájemci bytů. Společníky třetí žalované se stali první a druhá žalované, J. K.a k 29. prosinci 1993 byla zapsána jako další společník žalobkyně. Dopisem ze 14. března 1996 vypověděl J. K. účast ve společnosti, jeho účast ve společnosti skončila k 31. prosinci 1996. Z notářského zápisu z 18. března 1997 vyplývá, že první a druhá žalované a J. K.rozhodli o zrušení společnosti, jejím vstupu do likvidace a jmenování likvidátorkou druhou žalovanou. Žalobkyně přítomna nebyla, přičemž bylo konstatováno, že přítomnost tří společníků je dostačující. Žalobkyni byl 30. května 1997 zaslán návrh kupní smlouvy, ve kterém byla uvedena jako třetí kupující spoluvlastnického podílu domu v rozsahu 3/10 s tím, že na ni připadající poměrná část kupní ceny činí 108.000,- Kč. Žalobkyně uvedenou částku, resp. vyčíslený nedoplatek kupní ceny, zaplatila, pro její výhrady k rozsahu spoluvlastnického podílu k podpisu smlouvy nedošlo. Kupní smlouvou z 26. srpna 1997 (dále jen „kupní smlouva“) byl dům společností, jednající likvidátorkou, v rámci likvidace společnosti prodán první a druhé žalovaným. Vklad vlastnického práva byl zapsán s účinky k 26. srpnu 1997.
Soud prvního stupně se jako předběžnou zabýval otázkou, zda došlo platně ke vstupu společnosti do likvidace. S odkazem na ustanovení §88 odst. 1 písm. a) a odst. 2obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) uvedl, že přestože se zbylé společnice dohodly, že společnost bude trvat i nadále bez dosavadního společníka J. K., neschválily v zákonem stanovené lhůtě v tomto směru změnu společenské smlouvy. Jestliže následně první a druhá žalované - bez přítomnosti žalobkyně - rozhodly o vstupu společnosti do likvidace, je tato dohoda v rozporu s čl. XVIII. (správně VIII.) společenské smlouvy, podle něhož právní úkon za společnost musí být odsouhlasen všemi společníky. Nedošlo-li platně ke vstupu společnosti do likvidace, nemohla společnost jednající likvidátorkou platně uzavřít kupní smlouvu o prodeji domu a zápis v katastru nemovitostí tak neodpovídá skutečnosti. Proto určil, že vlastníkem domu je třetí žalovaná.
Co do požadavku na určení neplatnosti kupní smlouvy dospěl k závěru, že na požadovaném určení nemá žalobkyně naléhavý právní zájem, neboť takové rozhodnutí nemůže být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí.
Městský soud v Praze k odvolání všech žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud považoval za zásadní pro rozhodnutí zjištění, zda dohoda společníků o vstupu společnosti do likvidace byla platná. Zjistil, že 25. srpna 1993 při vstupu žalobkyně do společnosti byla provedena změna čl. VIII. společenské smlouvy tak, že „znění se vypouští a nahrazuje se novým zněním: za společnost vystupují navenek všichni čtyři společníci společně“. Z listiny označené „Stanovy společnosti D. u. H., v. o. s. (doplněk ke společenské smlouvě)“ z téhož data, podepsané všemi čtyřmi společníky vyplývá, že v souladu s ustanovením §79 odst. 1 obch. zák. (správně jen §79 obch. zák., neboť v době změny společenské smlouvy nemělo toto ustanovení odstavce) si společníci pod bodem 5 upravili odlišně způsob rozhodování tak, že „…Podle obchodního zákoníku má každý společník jeden hlas. Rozhoduje většina hlasů.“
S odkazem na ustanovení §1 odst. 1 a 2 obch. zák. a zásady výkladu právních úkonů obsažené v ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) odvolací soud uzavřel, že listina z 25. srpna 1993, byť formálně označena jinak, je doplňkem společenské smlouvy, jak je uvedeno i v jejím záhlaví. Rozhodující pro posouzení právních úkonů společnosti je tak skutečnost, že za společnost sice vystupují navenek všichni společníci společně (čl. VIII. změny společenské smlouvy z 25. srpna 1993), avšak jde-li o rozhodování společnosti ve smyslu vztahů mezi společníky navzájem, rozhoduje podle bodu 5 doplňku společenské smlouvy většina hlasů. Po vystoupení J. K. ze společnosti byly zbývajícími společnicemi žalobkyně a první a druhá žalované. Rozhodly-li o vstupu společnosti do likvidace první a druhá žalované (přičemž je irelevantní, že se jednání u notářky zúčastnil i J. K.), byly oprávněny toto rozhodnutí učinit, neboť rozhodly většinou hlasů. V důsledku toho považoval kupní smlouvu za platnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka poukazuje na znění čl. XVII. společenské smlouvy a namítá, že závazek společníků ohledně trvání společnosti po zániku účasti J. K. nebyl splněn, místo toho se společníci dohodli bez jejího vědomí na likvidaci společnosti. Má za to, že nedošlo „k platnému vstupu společnosti do likvidace“, když dvě společnice, které na sebe později převedly celou nemovitost, nesplnily závazek ze společenské smlouvy změnit tuto smlouvu tak, aby společnost trvala i bez účasti J. K.. Rozhodnutí o vstupu společnosti do likvidace za existence závazku změnit společenskou smlouvu podle jejího čl. XVII. vyžadovalo souhlas všech společníků, tedy i dovolatelky. Určovala-li společenská smlouva, že za společnost vystupují navenek všichni čtyři společníci společně, nemohl být ani „platně“ podán návrh na zápis likvidace společnosti do obchodního rejstříku, protože k němu nedala souhlas. Návrh na zápis vstupu společnosti do likvidace podala třetí žalovaná, za ni však mohli „vystupovat“ pouze všichni společníci. Byl-li přesto tento zápis proveden, stalo se tak v rozporu se zákonem.
Odvolacímu soudu vytýká, že přes provedené důkazy nehodnotil, zda postup, jímž byl dům převeden pouze na první a druhou žalované, byl „platný“, když nebyl důvod odepřít žalobkyni právo získat stejný podíl na nemovitosti z likvidace společnosti jako získaly zbylé dvě společnice.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pro posouzení, zda společnost mohla být zrušena s likvidací, není rozhodná skutečnost, jestli o zrušení společnosti s likvidací rozhodly dvě ze tří společnic, protože společnost byla zrušena a vstoupila do likvidace ze zákona, a to podle ustanovení §88 odst. 1 písm. a) obch. zák. v rozhodném znění, když společnice zrušení a likvidaci společnosti neodvrátily postupem podle ustanovení §88 odst. 2 obch. zák., protože se ve lhůtě určené společenskou smlouvou nedohodly na její změně tak, že společnost trvá i nadále bez J. K.. Rozhodnutí dvou ze tří společnic o zrušení a vstupu společnosti do likvidace na tomto zákonem upraveném postupu nemohlo ničeho změnit.
Úprava rozhodování společníků obsažená ve společenské smlouvě je však významná pro posouzení, zda došlo k platnému jmenování likvidátorky, tedy zda dvě ze tří společnic tak mohly učinit. Podle ustanovení §71 odst. 1 obch. zák. v rozhodném znění likvidátora jmenuje statutární orgán. Ve veřejné obchodní společnosti jsou statutárním orgánem společníci. Jejich práva a povinnosti, tj. i rozhodování se podle ustanovení §79 obch. zák. v rozhodném znění řídí společenskou smlouvou. Společenská smlouva společnosti, ve znění listiny označené „Stanovy společnosti D. u. H., v. o. s. (doplněk ke společenské smlouvě)“ upravovala v bodu 5 rozhodování společníků o vnitřních záležitostech společnosti tak, že rozhodují většinou. V souladu s touto úpravou proto mohly dvě ze tří společnic rozhodnout o jmenování likvidátorky.
Zápisem likvidace společnosti do obchodního rejstříku přešla podle ustanovení §70 odst. 3 obch. zák. na likvidátorku zapsanou v obchodním rejstříku působnost statutárního orgánu jednat jménem společnosti. Za společnost tak v rejstříkovém řízení jednala oprávněná osoba. Likvidátorka v rámci likvidace společnosti mohla i uzavřít smlouvu o prodeji nemovitosti, o niž v řízení jde.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce, že v souvislosti s ukončením účasti J. K.ve společnosti, byl porušen čl. XVII. společenské smlouvy, v němž se zbylí společníci zavázali změnit do jednoho měsíce společenskou smlouvu tak, aby společnost trvala nadále pouze s jejich účastí. Důsledek porušení společenské smlouvy - jde-li o porušení podstatným způsobem - vyplývá z ustanovení §90 obch. zák. (v rozhodném znění), podle něhož soud může na návrh jiného společníka společnost zrušit. Důsledkem porušení závazku ze společenské smlouvy však není neplatnost kupní smlouvy.
Ani výhrada, že odvolací soud nehodnotil postup, jímž byl dům převeden pouze na první a druhou žalované, když nebyl důvod odepřít žalobkyni právo získat stejný podíl z likvidace společnosti, není důvodná. Vzhledem k tomu, že ze společenské smlouvy nevyplývá právo společníků, aby v případě likvidace společnosti byl na ně převeden podíl na nemovitosti, není kupní smlouva neplatná ani proto, že na dovolatelku nebyl převeden spoluvlastnický podíl.
Jelikož se dovolatelce uplatněným dovolacím důvodem správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu