ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.4877.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 4877/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně OCTOPUS s. r. o., se sídlem v Milešově, Trhovky, Klenovice 42/403, PSČ 262 56, identifikační číslo 61 24 70 31, zastoupené Mgr. Janem Zapotilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 794/38, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. P. H. jako správci konkursní podstaty úpadce M. J.,identifikační číslo 11 20 37 65, zastoupenému JUDr. Romanem Kozlem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, PSČ 140 00, o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 166/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2008, č. j. 13 Cmo 271/2007-316, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2008, č. j. 13 Cmo 271/2007-316, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. listopadu 2006, č. j. 33 Cm 166/2001-252, zamítl žalobu o vyloučení ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „sporná nemovitost“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce M. J.
Soud prvního stupně – odkazuje na výsledky provedeného dokazování a cituje ustanovení §39, §553 a §657 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a §151f odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. srpna 1998 – dospěl k závěrům, podle kterých:
1) žalobkyně neprokázala, že by úpadci v období od 18. prosince 1995 do 26. května 1997 poskytla částku 4,000.000,- Kč, ať již jako půjčku či jako úvěr a v řízení „nebylo prokázáno“, že by úpadce jakoukoli částku v uvedeném období žalobkyni vrátil.
2) I v případě, že by žalobkyně úpadci skutečně půjčku 4,000.000,- Kč dne 18. prosince 1995 poskytla, „nebylo nijak věrohodně prokázáno“, že by ji úpadce vrátil přede dnem uzavření kupní smlouvy ze dne 27. května 1997 (dále jen „kupní smlouva“). Žalobkyně sama „z počátku tohoto řízení“ tvrdila, že účelem kupní smlouvy „bylo uspokojení z poskytnuté půjčky“; „kupní smlouvou by pak nutně šlo o ujednání o prodeji zástavy, v rozporu s ustanovením §151f odst. 1 obč. zák. v té době, tedy ujednání neplatné podle ustanovení §39 obč. zák., neboť úpadce v tu dobu by byl v prodlení s vrácením půjčených peněz i se zaplacením úroků a smluvní pokuty, dohodnutých ve smlouvě o půjčce“.
3) V případě, že došlo k převodu peněz dne 27. května 1997, podle výdajového pokladního dokladu z tohoto dne, „nejedná se“ o kupní cenu, ale o půjčku dle smlouvy z 18. prosince 1995 a kupní smlouva vzhledem k výslovnému poukazu na půjčku a kupní cenu totožnou s půjčkou je smlouvou, kterou její účastníci zamýšleli zastřít dohodu o propadné zástavě, „opět v rozporu s ustanovením §151f odst. 1 obč. zák., tedy neplatnou podle ustanovení §39 obč. zák.“
Jelikož žalobkyni nesvědčí vlastnické právo ke sporné nemovitosti (viz shora uvedený závěr o neplatnosti kupní smlouvy), shledal soud prvního stupně žalobu o vyloučení sporné nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (§19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – dále jen „ZKV“) nedůvodnou.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 3. září 2008, č. j. 13 Cmo 271/2007-316, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě o vyloučení sporné nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce vyhověl.
Odvolací soud „pro přehlednost“ zrekapituloval „jednotlivé právní kroky a události, které předcházely podání předmětné žaloby“, a to následovně:
1) Dne 18. prosince 1995 uzavřeli žalobkyně (jako věřitelka) a M. J. (jako dlužník) písemnou smlouvu o půjčce částky 4,000.000,- Kč s termínem vrácení do 84 dnů ode dne předání částky, s tím, že ve smlouvě si strany dohodly, že „při podpisu smlouvy či při vyplacení sjednané půjčky bude půjčka zajištěna a) smlouvou zástavní a b) smlouvou kupní“ (předmětem obou smluv měla být sporná nemovitost).
2) Téhož dne uzavřeli žalobkyně (jako zástavní věřitelka) a M. J. (jako zástavce) zástavní smlouvu, jejímž předmětem byla sporná nemovitost, a to k zajištění pohledávky zástavní věřitelky ze smlouvy o půjčce peněz ve výši 4,000.000,- Kč a dle zástavní smlouvy byla tato částka zástavci (dlužníkovi) poskytnuta. Právní účinky „vkladu práva vlastnického“ (správně zástavního práva) vznikly dne 19. února 1996.
3) Dne 27. května 1997 uzavřeli M. J. (jako prodávající) a žalobkyně (jako kupující) kupní smlouvu, jejímž předmětem byla sporná nemovitost, přičemž kupní cena byla dohodnuta částkou 4,000.000,- Kč, jež je „totožná s půjčkou, která byla prodávajícímu poskytnuta kupující dle smlouvy o půjčce ze dne 18. prosince 1995“.
4) Konkurs na majetek úpadce byl prohlášen 8. října 1999 (usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 59 K 80/99), „v pořadí třetí správce konkursní podstaty“ (žalovaný) sepsal spornou nemovitost do soupisu majetku konkursní podstaty a tuto skutečnost oznámil žalobkyni dopisem ze dne 4. dubna 2001.
5) K výzvě konkursního soudu podala žalobkyně včas žalobu o vyloučení sporné nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Vycházeje z výše uvedeného, odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že žalobkyně se stala na základě platné kupní smlouvy ze dne 27. května 1997 vlastnicí sporné nemovitosti, přičemž v řízení „nebylo zjištěno (ani prokázáno), že by tento právní úkon nebyl učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, že by v něm bylo sjednáno plnění nemožné, nebylo prokázáno ani zjištěno, že by tento právní úkon učinil někdo, kdo nemá způsobilost k právním úkonům, či jej učinila osoba jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou a nebylo ani prokázáno či soudem zjištěno, že by tato smlouva byla neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem či pro jeho obcházení anebo pro rozpor s dobrými mravy“. Ujednání obsažené v kupní smlouvě, podle něhož je kupní cena totožná s půjčkou, která byla prodávajícímu poskytnuta kupující dle smlouvy o půjčce z 18. prosince 1995, podle odvolacího soudu „nelze vyložit tak, jak si tento právní úkon v průběhu řízení vykládal žalovaný a sice, že již ve smlouvě o půjčce si žalobkyně s budoucím úpadcem ujednali, že při prodlení s plněním ze smlouvy o půjčce (která byla platně zajištěná zástavou), propadne zástava věřitelce nebo že si ji věřitelka může ponechat za určenou cenu“.
V této souvislosti „navíc“ uvedl, že v řízení nebylo postaveno najisto, zda věřitelka skutečně předmět půjčky úpadci předala, tedy zda byla smlouva o půjčce reálně splněna.
Snášeje argumenty na podporu právního názoru, podle něhož kupní smlouva ze dne 27. května 1997 nebyla smlouvou o zajišťovacím převodu práva podle ustanovení §533 (správně §553) obč. zák., odvolací soud konečně akcentoval, že „je nezbytné zcela oddělit obsah právního úkonu nazvaného: smlouva o půjčce a obsah právního úkonu: kupní smlouva; není správné z obsahu smlouvy o půjčce dovozovat následně zcela jinou vůli účastníků kupní smlouvy, nežli takovou, která byla ve smlouvě kupní také jasně a srozumitelně vyjádřena a na základě vykonstruovaných skutečností měnit obsah vůle účastníků jasně vyjádřené ve smlouvě kupní“.
„I za situace, kdyby smlouva o půjčce byla reálně dovršena, tedy došlo k přelivu peněz ze sféry věřitelky (žalobkyně) do sféry dlužníka (budoucího úpadce), pak ze smlouvy o půjčce nelze dovozovat nic jiného, nežli ujednání, že tento závazek bude zajištěn zástavní smlouvou, kterou také účastníci uzavřeli a došlo k dovršení věcně právních účinků smlouvy“. „Pokud účastníci smlouvy o půjčce ze dne 18. prosince 1995 v ní vyjádřili ještě záměr zajistit závazek z půjčky ještě smlouvou kupní, která bude podepsána nejpozději v den, kdy bude dlužníku vyplacena půjčka v plné výši, pak z takto pojatého ujednání ve smlouvě o půjčce nelze dovodit, že kupní smlouva uzavřená až dne 27. května 1997, byla vlastně smlouvou o zajištění závazku z půjčky převodem vlastnického práva k nemovitosti dle §553 obč. zák.“
Uzavíraje, že žalobkyni svědčí právo vylučující soupis sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (vlastnické právo), shledal odvolací soud žalobu po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel popisuje skutkové okolnosti věci a současně cituje podle něho rozhodné části smlouvy o půjčce ze dne 18. prosince 1995, smlouvy zástavní z téhož data a kupní smlouvy ze dne 27. května 1997.
Přitom nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož „je nezbytné zcela oddělit obsah smlouvy o půjčce a kupní smlouvy“, maje za to, že vzhledem k obsahu těchto smluv je výše zmíněné hodnocení důkazů rozporné s ustanovením §132 o. s. ř., dle kterého má soud důkazy hodnotit i v jejich vzájemné souvislosti. Výklad dotčených právních úkonů, jak jej učinil odvolací soud, shledal dovolatel rovněž rozporným s ustanovením §35 odst. 2 obč. zák., zastávaje názor, že úmyslem smluvních stran bylo zajistit závazek (správně pohledávku) ze smlouvy o půjčce kupní smlouvou ke sporné nemovitosti.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Právní posouzení věci obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §151f odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. srpna 1998, není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Podle ustanovení §588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.
Podle ustanovení §657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Otázkou výkladu ustanovení §151f odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. srpna 1998, ve spojení se zajištěním pohledávky ze smlouvy o půjčce kupní smlouvou, kterou dlužník ze smlouvy o půjčce (a současně zástavní dlužník) převedl na věřitele (a současně zástavního věřitele) vlastnické právo k předmětu zástavy, se Nejvyšší soud zabýval např. v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 23/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které obstálo i v ústavní rovině, když Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 17. května 2005, sp. zn. III. ÚS 31/05, odmítl.
V tomto rozhodnutí uzavřel, že ačkoli uzavření kupní smlouvy samo o sobě zákonu neodporuje, situaci je nutno posoudit v kontextu ostatních smluvních ujednání souběžně uzavřených. Byla-li kupní smlouva, stejně jako smlouva o zřízení zástavního práva uzavřena za účelem zajištění smlouvy o půjčce a realizací sjednaného zajištění mělo dojít k převodu vlastnického práva k předmětu zástavy na zástavního věřitele (tj. k propadnutí zástavy), potom takové ujednání svými důsledky obchází kogentní zákonnou úpravu realizace zástavního práva a kupní smlouvu je proto nutno považovat za absolutně neplatnou pro obcházení zákona podle ustanovení §39 obč. zák..
Vyšel-li odvolací soud při formulaci závěru o platnosti kupní smlouvy z předpokladu, že „je nezbytné zcela oddělit obsah smlouvy o půjčce a obsah smlouvy kupní“ a současně zcela abstrahoval od obsahu smlouvy zástavní, jeho právní posouzení věci již z tohoto důvodu neobstojí; Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu, aniž se zabýval dalšími dovolatelem výslovně uplatněnými dovolacími důvody, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud při řešení otázky platnosti kupní smlouvy nepřehlédne, že k otázce tzv. propadných zástav se Nejvyšší soud opakovaně vyslovil (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 15/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003, ze dne 5. září 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99 a ze dne 25. března 2008, sp. zn. 33 Odo 38/2006).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu