ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.4942.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 4942/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky České národní banky , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, identifikační číslo 48 13 64 50, PSČ 115 03, za účasti 1) Brno Investments, akciová společnost, Investiční fond – v likvidaci, se sídlem v Brně, Mlýnská 68, PSČ 602 00, identifikační číslo 44 99 41 41 , a 2) MVDr. Z. Š., o jmenování likvidátora, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 58/2003, o dovolání společnosti Brno Investments, akciová společnost, Investiční fond – v likvidaci, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. srpna 2006, č. j. 8 Cmo 100/2006 – 95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2006, č. j. 50 Cm 58/2003 – 89, kterým tento soud odmítl dovolání ze dne 14. ledna 2000 podané společností Brno Investments, akciová společnost, Investiční fond – v likvidaci (dále jen „společnost“), „ve správném znění: dovolání na č. l. 86 spisu podané společností Brno Investments, akciová společnost, Investiční fond – v likvidaci, se sídlem Mlýnská 68, Brno, PSČ 602 00, identifikační číslo 44 99 41 41, dne 14. ledna 2006, se odmítá“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že dovoláním napadené usnesení nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jimž bylo rozhodnuto ve věci samé. Usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí dovolání, však usnesením „ve věci samé“ není.
Podle §239 odst. 3 o. s. ř. je sice dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), odvolání ani dovolání však za návrh (žalobu) ve smyslu právě citovaného ustanovení zákona považovat nelze. Z uvedeného plyne, že odmítl-li soud prvního stupně podle §208 odst. 1 o. s. ř. dovolání jako opožděné, není proti usnesení, kterým odvolací soud toto usnesení potvrdil, dovolání přípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2005, sp. zn. 28 Cdo 1313/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 125/2005).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ostatním účastníkům žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu