ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.519.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 519/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatelky J. T., zastoupené Mgr. Janem Zapotilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 794/38, PSČ 110 00, za účasti Družstva nájemníků domu Velehradská 7, Praha 3 , se sídlem v Praze 3, Velehradská 7/2340, identifikační číslo 61 46 46 78, zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18/1302, PSČ 170 00, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 309/2001, o dovolání Družstva nájemníků domu Velehradská 7, Praha 3 proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2006, č. j. 11 Cmo 90/2006-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Družstvo nájemníků domů Velehradská 7, Praha 3 je povinno zaplatit navrhovatelce na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. července 2002, č. j. 36 Cm 309/2001-35, uložil Družstvu nájemníků Velehradská 7, Praha 3 (dále jen „družstvo“) povinnost uzavřít s navrhovatelkou smlouvu o nájmu družstevního bytu č. 14 o velikosti 2 + 1 ve třetím poschodí domu č. p. 2340 v Praze 3, Velehradská 7 (dále jen „byt“) na dobu neurčitou s obsahem uvedeným ve výroku.
K odvolání družstva Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2005, č. j. 29 Odo 920/2004-77, kterým byl zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu v této věci a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že navrhovatelka je jedinou nebydlící členkou družstva, je také spoluvlastnicí rodinného domku, v němž bydlí se svým invalidním manželem, v případě vyhovění návrhu se odstěhuje do předmětného bytu, který je pro manžela s ohledem na jeho zdravotní stav vhodnější, a v rodinném domku může bydlet jejich dcera nebo vnučka. O byt má zájem i další člen družstva J. Č., není však nebydlícím členem, bydlí v domě v bytě č. 1.
Odvolací soud opakoval dokazování stanovami družstva přijatými členskou schůzí 28. března 1994 (dále jen „stanovy“) a zjistil, že z článku 18 vyplývá, že uvolněný byt družstvo obsadí podle naléhavosti potřeb svých členů a nebude-li uvolněný být potřebovat pro své členy, pronajme jej. Podle článku 20.2. písm. i) stanov rozhodování o dispozicích s bytovými a nebytovými prostory patří do výlučné pravomoci členské schůze. Dovodil, že nebylo prokázáno, že by nárok uplatněný návrhem nevyplýval ze stanov a navrhovatelka se tak domáhala toho, co je stanovami vyloučeno. Družstvo tak neodůvodněně odpírá navrhovatelce právo vyplývající členu družstva ze stanov, tj. právo, aby jí byl jako jediné nebydlící člence družstva přidělen uvolněný byt. Navrhovatelka se proto důvodně obrátila na soud a ten může nahradit projev vůle družstva a uložit mu povinnost, aby s ní uzavřel smlouvu o nájmu bytu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel má za to, že napadený rozsudek je nezákonný a Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí pominul některé rozhodné skutečnosti, neboť vycházel z obecného pojetí družstevního bytu a práva člena na družstevní byt. Ze stanov družstva nárok člena na přidělení družstevního bytu nevyplývá. Toto právo nevyplývá z článku 8 stanov upravujícího práva členů družstva, ani z jiných ustanovení stanov. Není proto zřejmé, ze kterého ustanovení stanov dovolací i odvolací soud vycházel, neboť se o něm zmiňuje jen v obecné rovině. V té souvislosti poukazuje na ustanovení §685 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle něhož smlouvu o nájmu družstevního bytu lze uzavřít za podmínek upravených ve stanovách družstva.
Dovolatel namítá, že postupoval podle článku 18.1. stanov, podle něhož uvolněný byt družstvo obsadí podle naléhavosti potřeb svých členů. Je nesporné, že byt byl právně volný, v době úmrtí členky družstva K. M. nebylo však družstvo vlastníkem domu, nešlo tedy o družstevní byt, k němuž by nájemní právo přešlo na dědice členského podílu. Proto bylo vyhověno i žalobě na vyklizení bytu navrhovatelkou v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 237/98. Vzniká tak situace, kdy navrhovatelka byla povinna na základě pravomocného soudního rozhodnutí byt vyklidit, což i učinila, a nyní bylo vydáno rozhodnutí, jež zakládá nárok navrhovatelky na uzavření smlouvy o nájmu bytu a tedy i právo užívat již vyklizený byt.
Dovolatel je přesvědčen, že „vypořádání“ se s článkem 18 stanov neodpovídá jeho znění, protože za naléhavost potřeby navrhovatelky nelze považovat skutečnosti uvedené v napadeném rozhodnutí. Bytová potřeba navrhovatelky je zajištěna a nejde o „žádnou naléhavost“.
Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se nezabýval článkem 20.2. písm. i) stanov, podle kterého patří rozhodování o dispozicích s bytovými a nebytovými prostory do výlučné pravomoci členské schůze. Rozhodnutím soudu tak došlo ke zpochybnění „tzv. družstevní demokracie“. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Navrhovatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že výklad článku 18 a 20.2. písm. i) stanov a závěr odvolacího soudu, podle něhož soud může svým rozhodnutím uložit družstvu povinnost uzavřít smlouvu o nájmu družstevního bytu, nerozhodne-li o přidělení orgán družstva k tomu oprávněný podle stanov, je významný pouze pro projednávanou věc a postrádá potřebný judikatorní přesah. Nejvyšší soud jej přitom neshledává ani rozporným s ustanovením §226 odst. 1 písm. c) obchodního zákoníku a §685 odst. 2 obč. zák. Článek 18 stanov je pak jediným ustanovením, jímž jsou ve smyslu §685 odst. 2 obč. zák. stanoveny podmínky, za nichž lze uzavřít smlouvu o nájmu bytu.
Pro posouzení přípustnosti dovolání jsou nevýznamné námitky, že rozhodnutí soudu o uložení povinnosti družstvu uzavřít smlouvu o nájmu bytu, je zpochybněním „tzv. družstevní demokracie“. K otázce, kdy je rozhodnutí členské schůze družstva nezbytné, se Nejvyšší soud vyslovil již ve výše zmíněném rozsudku, jímž byl zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu v projednávané věci. V tomto rozsudku uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 44/2006 uzavřel, že vyplývá-li ze stanov družstva nárok člena na přidělení družstevního bytu, je rozhodnutí členské schůze o tom, že byt bude přidělen konkrétnímu členovi nebo členům, nezbytné pouze tehdy, nelze-li ze stanov dovodit, který byt má být členovi přidělen, anebo je-li třeba rozhodnout o tom, kterému z více nebydlících členů má být byt přidělen. Určují-li stanovy, že členům družstva přísluší právo na užívání konkrétního bytu, popřípadě určují-li stanovy obecně, že členu přísluší právo na přidělení bytu, přičemž družstvo má pouze jediného nebydlícího člena, může se takový člen za situace, kdy mu družstvo neodůvodněně odpírá právo přiznané stanovami, domáhat tohoto práva soudní cestou. Odvolací soud názor dovolacího soudu respektoval.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska námitky, že odvolací soud nesprávně posoudil naléhavost bytové potřeby navrhovatelky. Je-li navrhovatelka jedinou nebydlící členkou družstva a družstvo má k dispozici uvolněný byt a odmítá jí byt přidělit a uzavřít smlouvu o nájmu bytu, odpírá jí právo vyplývající ze členství v bytovém družstvu.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle ustanovení §200e odst. 1 a 3 o. s. ř. ve vazbě na ustanovení §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. se ve sporech z právních vztahů mezi družstvem a členem, jde-li o vztahy týkající se členského vztahu v družstvu - a o takový vztah v projednávané věci jde - rozhoduje usnesením. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího mají proto povahu usnesení, i když tak nejsou označena.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání družstva bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit navrhovatelce náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 3.750,- Kč podle ustanovení §7 písm. g), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky š. 484/2000 Sb., z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 810,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinné, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu