ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.569.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 569/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Firstinvest holding, a. s. , se sídlem v Krnově – Pod Bezručovým vrchem, Hlubčická 146/8, PSČ 794 01, identifikační číslo 48 53 36 96, zastoupené JUDr. Petrem Pyšným, advokátem, se sídlem ve Slezské Ostravě, Občanská 18, PSČ 710 00, proti žalovaným 1) Pioneer investiční společnost, a. s. , se sídlem v Praze 8, Karolinská 650/1, PSČ 186 00, identifikační číslo 63 07 82 95, zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, PSČ 110 00, a 2) UniCredit Bank Czech Republic, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 858/20, PSČ 111 21, identifikační číslo 64 94 82 42, o zaplacení 19,739.128,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 3/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2007, č. j. 5 Cmo 310/2007-160, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2007, č. j. 5 Cmo 310/2007-160, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2007, č. j. 30 Cm 3/2004 – 103, kterým tento soud zamítl žalobu o zaplacení 19,739.128,- Kč s příslušenstvím, z titulu náhrady škody, jež měla žalobkyni vzniknout „v důsledku neoprávněného odkupu 6,381.000 ks podílových listů podílového fondu Živnobanka – růstový fond (dále jen „podílový fond“) osobou, jež se vydávala za Ing. V. F., člena představenstva žalobkyně.“ Touto osobou byl R. D. následně pro tento skutek odsouzený za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb. a trestný čin padělání a pozměňování listiny podle §176 odst. 1 a 2 téhož zákona; žalobkyni vznikla trestním jednáním R. D. škoda, ale nárok na její náhradu v trestním řízení neuplatnila.
Odvolací soud konstatoval, že z ustanovení §373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) vyplývá, že kdo poruší povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučující odpovědnost; stejná úprava platí dle ustanovení §757 obch. zák. i pro porušení povinností stanovených obchodním zákoníkem, a dále, jak vyplývá z ustanovení §89 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, i pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinnosti dle tohoto zákona. K tomu odvolací soud shrnul, že právo na náhradu škody je vázáno na splnění všech zákonem stanovených předpokladů, z nichž prvním je porušení závazku nebo povinnosti.
Odvolací soud v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2004, sp. zn. 29 Odo 2700/2000, uvedl nicméně, že toto rozhodnutí se týká výkladu povinností banky v souvislosti se smlouvou o běžném účtu, která zakládá zcela jiný právní vztah mezi bankou a klientem, v němž povinnosti účastníků jsou podrobně stanoveny zákonem a smlouvou a některé údaje, na rozdíl od údajů o portfoliu cenných papírů, jsou běžně dostupné, neboť k tomu, aby bylo možné na účet poukazovat nebo vkládat peníze, musí klienti tyto údaje sdělit třetí osobě za účelem provedení platby. Obdobně to dle odvolacího soudu platí pro údaje týkající se podpisu klienta, který může být rovněž dostupný, a proto u běžného účtu je nutný podpisový vzor jako jeden ze základních prostředků ochrany před snahou o neoprávněnou dispozici s účtem; často také klienti banky pro dispozici s účtem volí vzor odlišný od běžně používaného podpisu.
Odvolací soud zdůraznil, že v daném případě první žalovaná jednala při odkupu podílových listů žalobkyně nikoli s žalobkyní, nýbrž s osobou za ni se vydávající. Povinnost zpětného odkupu však měla vůči žalobkyni; v tom odvolací soud shledal porušení jejích povinností a uzavřel, že tento předpoklad odpovědnosti první žalované za škodu je splněn a že mezi ním a prokázaným vznikem škody je dána i příčinná souvislost.
Dále se odvolací soud zabýval otázkou, zda na straně žalovaných byly dány liberační důvody dle ustanovení §373 a §374 obch. zák., tedy zda existovala překážka, která nastala nezávisle na jejich vůli, bránila jim ve splnění povinnosti, aniž ji mohly překonat a nemohly ji v době vzniku závazku ani předvídat. Z provedeného dokazování odvolací soud zjistil, že pachatel trestného činu R. D. měl k dispozici veškeré informace nutné pro realizaci zpětného odkupu podílových listů, které se týkaly portfolia žalobkyně, tedy o počtu jednotlivých podílových listů a fondů, a dále údaje o orgánech žalobkyně. Tyto údaje by však měla mít dle odvolacího soudu k dispozici jen žalobkyně a Středisko cenných papírů, když jde o informace běžně nedostupné a důvěrné.
Odvolací soud uzavřel, že i když samotný formulář žádosti vyplňovala pracovnice druhé žalované, musela tak činit na základě pokynů toho, kdo odkup prováděl. Celá transakce tak dle odvolacího soudu svědčí o předem připraveném postupu a také o úniku informací od žalobkyně; takovou okolnost však žalované společnosti předvídat nemohly a nepochybně ji je nutno považovat za liberační důvod.
Odvolací soud navíc podotkl, že pokud jde o zabezpečení, první žalovaná nemohla po žalobkyni (na rozdíl od běžného účtu, kde si klient vždy zřizuje podpisový vzor) zřízení vzoru vymáhat, když možnost jeho zřízení byla zakotvena ve smlouvě a bylo jen věcí žalobkyně, zda tak učiní. Přitom odvolací soud konstatoval, že žalobkyně jako investiční společnost je kvalifikovaným subjektem na kapitálovém trhu, u něhož je nutno předpokládat i znalost rizik s trhem cenných papírů a obchodování s nimi spojených. Z tohoto hlediska měl odvolací soud za nestandardní i způsob jednání za společnost, kdy podle zápisu v obchodním rejstříku mohl s veškerým portfoliem společnosti nakládat samostatně jen jeden z členů představenstva. Odvolací soud tudíž uzavřel, že je i otázkou, nakolik se žalobkyně sama podle ustanovení §376 obch. zák. podílela na vzniku škody.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ohledně jeho důvodů odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka polemizuje se závěry odvolacího soudu, podle nichž „finanční instituce“ se zprostí odpovědnosti za škodu vzniklou na majetku klienta bez ohledu na to, zda průkaz totožnosti, na jehož základě ověřoval její zaměstnanec totožnost osoby jednající za klienta, je falešný, neboť z hlediska liberace je dle odvolacího soudu právně významné pouze to, zda měla tato osoba informace a údaje potřebné pro realizaci jejího protiprávního jednání, lhostejno jakým způsobem je získala. Takový výklad má dovolatelka za nesprávný a vybočující z rozhodovací praxe soudů, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2000, sp. zn. 29 Cdo 2001/1999 či ze dne 25. února 2004, sp. zn. 29 Odo 2700/2000.
Namítá, že pokud by pachatel trestného činu neměl k dispozici potřebné údaje a informace k realizaci svého záměru, nemohl by protiprávní jednání nikdy dokonat a škoda by nikdy nemohla vzniknout. Dovolatelka také poukazuje na to, že odvolací soud uvedený názor přijal, aniž řádně a úplně zjistil skutkové okolnosti, když konstatoval, že informace, kterými disponoval pachatel trestného činu, měla mít k dispozici pouze dovolatelka a Středisko cenných papírů, že celá transakce svědčí o úniku informací od dovolatelky a že pracovnice druhé žalované musela při vyplnění žádosti o odkup podílových listů postupovat na základě pokynů pachatele trestného činu.
Dovolatelka naopak tvrdí, že tyto informace měla k dispozici první žalovaná jakožto emitent podílových listů a subjekt, který vedl evidenci podílových listů namísto Střediska cenných papírů, a že to byla právě první žalovaná, která porušila články 19 a 22 tržního řádu Střediska cenných papírů, závazného i pro osoby, jež vedou část evidence cenných papírů, když v rozporu s nimi neodmítla provést požadovanou službu (odkup podílových listů) s ohledem na nedostatky v předložených dokladech (nesoulad údaje o trvalém bydlišti uvedeného ve zfalšovaném občanském průkazu a ve výpisu z obchodního rejstříku). Doplňuje, že již v průběhu řízení uváděla, že tyto informace měla k dispozici rovněž druhá žalovaná, která pro první žalovanou zajišťovala přijímání žádosti o odkup podílových listů. Odvolací soud se dle přesvědčení dovolatelky tímto tvrzením nezabýval.
Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam také v řešení otázky, zda zpětný odkup podílových listů je nedílnou součástí obhospodařování majetku v podílovém fondu a zda se investiční společnost může zprostit odpovědnosti za škodu vzniklou ve spojitosti s odkupem podílových listů s ohledem na právní úpravu provedenou ustanovením §2 a §5a odst. 6 zákona č. 248/1992 Sb., která určuje, že investiční společnost se nemůže zprostit odpovědnosti za škodu vzniklou porušením povinnosti při obhospodařování majetku v podílovém fondu. Soudům obou stupňů dovolatelka vytýká, že se nevypořádaly s její argumentací ohledně aplikace uvedených ustanovení, z nichž dle jejího názoru vyplývá, že plnění povinností první žalované při zpětném odkupu podílových listů od podílníků je nedílnou součástí správy majetku v podílovém fondu, takže investiční společnost se nemůže zprostit odpovědnosti za škodu vzniklou ve spojitosti s takovým odkupem, neboť se jedná o škodu způsobenou porušením povinnosti při obhospodařování majetku podílového fondu.
Z uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaná ve vyjádření k dovolání odmítá námitky dovolatelky a snáší argumenty na podporu rozhodnutí odvolacího soudu (i když polemizuje s jeho závěry o tom, že by porušila právní povinnost).
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu odporuje hmotnému právu.
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na tom, že v projednávané věci sice jsou splněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaných za způsobenou škodu, přesto ale za škodu neodpovídají, protože byly naplněny v §374 obch. zák. upravené liberační důvody. Naplnění liberačních důvodů pak spatřoval v tom, že Radomír Derych měl k dispozici veškeré informace nutné pro realizaci zpětného odkupu podílových listů, které se týkaly portfolia žalobkyně, tedy o počtu jednotlivých podílových listů a fondů, a dále údaje o orgánech žalobkyně.
Tyto údaje by měla mít dle odvolacího soudu k dispozici jen žalobkyně a Středisko cenných papírů, když jde o informace běžně nedostupné a důvěrné. Z toho dovodil, že došlo k úniku informací od žalobkyně, což žalované společnosti nemohly předvídat.
Přitom odvolací soud nevysvětlil, z čeho dovozuje, že k úniku informací došlo právě u žalobkyně, když není pochyb o tom, že stejné informace, ohledně kterých uzavřel, že unikly od žalobkyně, jak sám konstatoval, mělo k dispozici i Středisko cenných papírů a, měla je, jak namítá dovolatelka, i první žalovaná; pokud pak jde o informace o orgánech žalobkyně, lze je bez jakýchkoli obtíží zjistit z obchodního rejstříku. Závěr o tom, že žalované nemohly případný únik informací předvídat, přitom odvolací soud učinil, aniž jej jakkoli odůvodnil.
U závěru, že první žalovaná nemohla po žalobkyni (na rozdíl od běžného účtu, kde si klient vždy zřizuje podpisový vzor) zřízení vzoru vymáhat, když možnost jeho zřízení byla zakotvena ve smlouvě a bylo jen věcí žalobkyně, zda tak učiní, pak odvolací soud nevysvětlil, proč nemohla první žalovaná namísto možnosti zřídit podpisový vzor, začlenit do smlouvy povinnost jeho zřízení.
K tomu je třeba dodat, že odvolací soud sice úvodem své právní argumentace zdůraznil, že předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je splnění všech zákonných předpokladů této odpovědnosti, a tyto předpoklady též v obecné rovině správně vymezil. Následně se však zcela opomněl zabývat tím, nakolik byl v projednávané věci naplněn jeden ze základních předpokladů, totiž vznik škody na straně dovolatelky.
Jestliže totiž odvolací soud uzavřel, že první žalovaná porušila právní povinnost, jednala-li při uzavírání smlouvy o zpětném odkupu podílových listů s osobou, která nebyla oprávněna jednat jménem dovolatelky a za člena představenstva dovolatelky se pouze vydávala (tato osoba předložila falešný doklad totožnosti jednoho z členů představenstva dovolatelky), nemohl bez dalšího vyjít z toho, že dovolatelce vznikla škoda. Odvolací soud si nejprve musel položit otázku, zda z jednání osoby, která nebyla oprávněna dovolatelku zavazovat, mohla platně vzniknout smlouva o odkupu podílových listů, když pouze na základě platné smlouvy mezi ní a první žalovanou mohla dovolatelka pozbýt vlastnictví k podílovým listům, kterých se měl odkup týkat, a tedy utrpět škodu ve výši hodnoty těchto cenných papírů.
V dalším řízení přitom odvolací soud nepřehlédne, že otázkou jednání osoby s falešnou identitou se Nejvyšší soud již zabýval např. v rozhodnutí ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 4553/2008 a v rozhodnutí ze dne 24. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1067/2008.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařizoval jednání, podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř. zrušil, a to v celém rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (ustanovení §243d odst. 1, věta druhá, a ustanovení §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (ustanovení §243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2010
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu