ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.963.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 963/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglová a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. P. N. , proti žalovanému MUDr. J. M. , zastoupenému JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem, se sídlem v Opavě, Hauerova 3, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 29/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. ledna 2008, č. j. 4 Cmo 293/2007–229, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Olomouci rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. dubna 2007, č. j. 17 Cm 29/2004-192, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 2. dubna 2004, č. j. 17 Cm 29/2004-57.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 134.500,- Kč. Svůj nárok dokládal směnkou ze dne 7. října 1999, kterou vystavil žalovaný v jeho prospěch na částku 150.000,- Kč se splatností dne 12. prosince 1999. Žalovaný ze směnečné částky postupně uhradil pouze část, a to 15.500,- Kč.
2. Žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu tvrdil, že si uvedenou částku od žalobce nepůjčil a podpis na směnce není jeho.
3. Znalec v oboru písmoznalectví, Mgr. Radim Mončka v posudku č. 97/2004 učinil kategorický závěr, že podpis žalovaného na směnce je nesporně jeho pravým podpisem.
4. Posudek Mgr. Radima Mončky přezkoumal znalec JUDr. Jiří Straka a v posudku ze dne 31. prosince 2005 a jeho doplnění ze dne 15. dubna 2006 učinil závěr, že sporný podpis je pravděpodobně pravým podpisem žalovaného, přičemž ani v rovině pravděpodobnosti nelze prokázat, že jde o padělek. Uzavřel, že kladný závěr v rovině pravděpodobnosti není odrazem toho, že by znalec připouštěl jinou možnost nebo ji tím naznačoval, ale je výsledkem toho, že hodnota znaků netvoří dostatečný komplex pro stanovení závěru kategorického.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěními soudu prvního stupně z předložené směnky, s jeho závěry učiněnými na základě znaleckých posudků, jakož i s jeho právními závěry. Konstatoval, že soud prvního stupně správně vyhodnotil oba znalecké posudky a uvedl, že námitka žalovaného ohledně pravosti podpisu na směnce mohla s úspěchem obstát jen za předpokladu, že by závěr znaleckého posudku vyzněl zcela jednoznačně tak, že podpis žalovaného na směnce není jeho podpisem. Takový závěr však nelze ze znaleckých posudků učinit. Pokud žalovaný tvrdil, že směnku nemohl podepsat dne 7. října 1999, který je na směnce uveden jako den jejího vystavení, neboť měl v té době službu ve věznici v Opavě, je tato námitka právně zcela bezvýznamná. Aby byla směnka platnou směnkou, musí obsahovat mimo jiné datum vystavení. Tento údaj však nemusí odpovídat skutečnosti. Ani tvrzení žalovaného, že si v roce 1996 částku 150.000,- Kč, jejíž vrácení směnka zajišťovala, od žalobce nevypůjčil, ale že si půjčil pouze částku 60.000,- Kč, kterou vrátil i s úroky, nemohla obstát. Podle odvolacího soudu není totiž vyloučeno, že žalobce po vrácení půjčky 60.000,- Kč v roce 1996 poskytl žalovanému v roce 1999 další půjčku, na jejíž zajištění vystavil žalovaný uplatněnou směnku. Žalovaný neprokázal, že směnku nepodepsal a neprokázal ani, že mu žalobce půjčku neposkytl, proto se závazku ze žalované směnky nezprostil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“); má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, když řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Žalovaný zpochybňuje závěr soudu, že neprokázal, že podpis na směnce nebyl jeho, když tuto skutečnost nelze dovodit z vypracovaných znaleckých posudků. Dle žalovaného „z revizního znaleckého posudku soudního znalce JUDr. Jiřího Straky nevyplývá jednoznačný závěr, že by podpis na směnce byl pravým podpisem žalovaného“. Žalovaný tvrdí, že nelze jednoznačně potvrdit, že směnku podepsal a žalobci se to nepodařilo prokázat. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Dovolání ve smyslu citovaného ustanovení je tedy přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky, jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, či namítané vady řízení přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou.
Již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura pod č. 17/1998, Nejvyšší soud uzavřel, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen.
Obdobně v návaznosti na úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tedy platí, že spočívá-li závěr odvolacího soudu na posouzení více důvodů, z nichž každý sám o sobě vede k vyhovění žalobě, pak dovolání není věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení - byť jediného - důvodu překáží, že není splněna podmínka jeho zásadního právního významu. Věcný přezkum posouzení právních otázek ostatních již výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je proto - ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - nepřípustné jako celek (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci soud prvního stupně založil své rozhodnutí na dvou na sobě nezávislých závěrech. Kromě závěru o tom, který z účastníků nese důkazní břemeno pravosti podpisu žalovaného na směnce, uzavřel, že „námitka neplatnosti podpisu směnky“ je nedůvodná, když ze znaleckého posudku zpracovaného Mgr. Mončka „vyplynul jednoznačný závěr, že pisatelem podpisu na směnce je žalovaný“ a i ze znaleckého posudku zpracovaného JUDr. Strakou a jeho doplnění přesto, že jeho závěr ohledně pravosti podpisu není kategorický, vyplynulo, že se „v žádném případě nemůže jednat o padělek.“ S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil.
Zpochybňuje-li v projednávané věci žalovaný skutkové zjištění soudů obou stupňů o tom, že jeho podpis na směnce je pravý, nemůže taková námitka být - za situace kdy dovolání může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - podrobena dovolacímu přezkumu (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Proto se již Nejvyšší soud druhou uplatněnou námitkou dovolatele nezabýval, neboť, jak shora uvedeno, i kdyby bylo možno ji považovat za otázku zásadního právního významu, přípustnost dovolání založit nemůže.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu