ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.998.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 998/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně JUDr. M. S., zastoupené JUDr. Václavem Surovým, advokátem, se sídlem v Praze 10, Korunní 810/104, PSČ 101 00, proti žalovanému Z. K., zastoupenému Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, se sídlem v Praze 5 Smíchov, Nádražní 58/110, PSČ 150 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 38/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2008, č. j. 12 Cmo 437/2007 – 100, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení
27.558,- Kč do rukou jejího zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud výroky I. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2006, č. j. 53 Cm 38/2005 – 60 a usnesení téhož soudu ze dne 20. srpna 2007, č. j. 53 Cm 38/2005 – 90, kterými tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 4. ledna 2005, č. j. 53 Sm 266/2004 – 9 a uložil žalovanému zaplatit státu na náhradu nákladů řízení 1.572,- Kč; současně změnil výrok II. uvedeného rozsudku tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu nákladů námitkového řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
K první námitce žalovaného odvolací soud uvedl, že žalovaný je rukojmí za výstavce žalované směnky vlastní v souladu s čl. I §77 odst. 3 a §31 odst. 4 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“). Žádné ustanovení směnečného zákona neukládá majiteli směnky povinnost předložit rukojmímu směnku k placení; v tom směru shledal odvolací soud nesprávným poukaz žalovaného na čl. I §45 odst. 1 a 2 směnečného zákona, neboť notifikační povinnost v tomto ustanovení uvedená se vztahuje mj. na výstavce směnky cizí, nikoliv však na výstavce směnky vlastní, který je vázán stejně jako příjemce cizí směnky (viz čl. I §78 odst. 1 směnečného zákona).
I kdyby směnka nebyla předložena k placení výstavci, jímž je CON INVEST a. s. – pokračoval odvolací soud – byl by výstavce jako přímý dlužník podle čl. I §78 odst. 1, §77 odst. 1 a §53 směnečného zákona, povinen směnku zaplatit, neboť dle čl. I §53 odst. 1 v návaznosti na §78 odst. 1 směnečného zákona neztrácí majitel směnky svá práva vůči příjemci směnky, přičemž jak již odvolací soud uvedl, výstavce vlastní směnky je zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Podle ustanovení čl. I §32 odst. 1 směnečného zákona, které platí dle čl. I §77 odst. 3 směnečného zákona i pro směnky vlastní, je směnečný rukojmí vázán jako ten, za koho se zaručil. Z toho důvodu, je-li výstavce i přes případné nepředložení směnky k placení výstavci směnky povinen ji zaplatit, platí totéž i pro směnečného rukojmího.
Odvolací soud dodal, že směnka je upomínacím cenným papírem, proto chce-li majitel směnky dosáhnout jejího zaplacení, musí ji předložit k placení výstavci vlastní směnky (příjemci směnky cizí). Tato prezentace směnky, za kterou je nutno považovat i doručení směnečné žaloby výstavci vlastní směnky (příjemci směnky cizí) ve věci, ve které je tento výstavce (příjemce) žalován, má pouze povahu upomínacího úkonu. Soudní praxe přijala závěr, že doručení žaloby takovému žalovanému má účinky prezentace směnky v případě, nebyla-li směnka předložena k placení. Pokud žalovaný v popsané věci (tedy výstavce směnky vlastní nebo příjemce směnky cizí) nezaplatil směnku ve lhůtě pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu a zároveň nenamítl tuto skutečnost v námitkách, zůstává žalobkyni zachován nárok na zaplacení úroku a nárok na zaplacení směnečné odměny.
Podle odvolacího soudu platí vše, co bylo řečeno k výstavci směnky vlastní a příjemci směnky cizí i pro žalovaného v projednávané věci, neboť je směnečným rukojmím za výstavce žalované směnky vlastní a jako takový je podle ustanovení čl. I §32 směnečného zákona, které dle čl. I §77 odst. 3 směnečného zákona platí i pro směnky vlastní, vázán jako ten, za koho se zaručil. Žalovaný by se ubránil povinnosti zaplatit 6% úrok z částky 400.000,- Kč ode dne 16. června 2004 do zaplacení a směnečnou odměnu pouze za splnění těchto předpokladů:
a) směnku by musel žalovaný zaplatit ve lhůtě pro podání námitek,
b) zároveň by musel včas v námitkách uvést, že směnka nebyla výstavci vlastní směnky předložena k placení,
c) tvrzení pod bodem b) by musel prokázat, vzhledem k tomu, že směnka obsahovala doložku „bez protestu“ (viz čl. I §46 odst. 2 a §77 odst. 1 směnečného zákona).
Žalovaný nezaplatil směnku ve lhůtě pro podání námitek, proto již jen z tohoto důvodu shledal odvolací soud nedůvodnou námitku žalovaného, v rozsahu uloženého plnění 6% úroku z částky 400.000,- Kč ode dne 16. června 2004 do zaplacení a směnečné odměny a z důvodu výše uvedených i v rozsahu zaplacení směnečného peníze.
Ke druhé námitce, v níž žalovaný tvrdí důvod pro vystavení směnky společností CON INVEST a. s., a to zajištění úhrady ceny právních služeb na základě smlouvy o právní pomoci z 19. září 2002 a dále uvádí důvody, pro které podle jeho názoru nevznikl nárok na zaplacení právních služeb, proto ani nemá žalobkyně nárok na úhradu směnky, jako prostředku zajištění splnění toho dluhu, odvolací soud uvedl, že z obsahu této námitky je zřejmé, že žalovaný zastává názor, že má vůči žalobkyni po obsahové stránce tytéž kauzální námitky, které by měl výstavce směnky. Odvolací soud přitakal právnímu závěru soudu prvního stupně, že žalovaný může tyto námitky vznášet vzhledem k tomu, že byl v době vystavení směnky členem statutárního orgánu výstavce směnky společnosti CON INVEST a. s. a kromě toho též za výstavce směnku podepsal. Tomuto závěru odpovídá právní výklad soudní praxe, dle něhož pokud fyzická osoba, jež podepsala jménem výstavce směnku vlastní a bez dalšího směnku avalovala, má s remitentem konkludentně dohodnuto obsahově totožnou směnečnou dohodu jako výstavce. Tento závěr byl vztažen nejen na obsah směnečné dohody, ale i na dohodu o vyplnění směnky, o čemž svědčí rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2005, sp. zn. 12 Cmo 408/2004, který byl publikován v časopise Obchodní právo č. 5/2007.
Aby se žalovaný, který je rukojmím za výstavce směnky vlastní na řad žalobkyně, ubránil námitkou ze svého vlastního vztahu k žalobci, spadající pod ustanovení čl. I §17 směnečného zákona, musí v prvé řadě specifikovat obsah svého právního vztahu k žalobkyni, jinými slovy obsah tzv. směnečné dohody (důvod podepsání směnky žalovaným v postavení směnečného rukojmího), uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným, završené podepsáním směnky a musí uvést, jakým způsobem následně důvod podepsání směnky odpadl či se nenaplnil a dále musí tato tvrzení prokázat. S ohledem na §495 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) žalobkyně není povinna tvrdit ani prokazovat důvod vzniku směnečného závazku žalovaného a není povinna ani v žalobě tvrdit, z jakého důvodu vzal žalovaný na sebe směnečný závazek. Břemeno tvrzení s následným břemenem důkazním tíží vždy žalovaného, který musí konkrétně uvést, jak zněla a v čem konkrétně byla porušena směnečná dohoda (viz též a contrario čl. I §17 směnečného zákona). Žalovaný tvrdil, že směnka zajišťovala splnění dluhu ze smlouvy o právní pomoci z 19. září 2002, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že toto své tvrzení neprokázal. Soud prvního stupně procesně správně poučil žalovaného v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu dle §118a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), že neprokázal své tvrzení o důvodu vystavení směnky a jejím podepsání žalovaným a ani po tomto poučení žalovaný nenavrhl důkazy, které by jeho tvrzení dokázaly.
Je-li směnečná dohoda uzavřena nikoliv v písemné formě, nýbrž pouze ústně či dokonce konkludentně, dostávají se směneční dlužníci velmi často do důkazní nouze, mají-li prokázat obsah jimi tvrzené směnečné dohody. V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že není možné učinit na základě těchto provedených důkazů žádný skutkový závěr. V takovém případě má neúspěch ve věci ta strana, která měla povinnost prokázat své tvrzení. Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98 uvedl, že důkazní břemeno prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný. Ten neprokázal své tvrzení, že směnka zajišťovala úhradu právních služeb, proto je druhá námitka žalovaného nedůvodná. Odvolací soud se tak již nezabýval další částí druhé námitky žalovaného, že právní služby byly poskytnuty sdružením advokátů vadně, když jakékoliv zjištění, které by odvolací soud v tomto směru učinil, by nemohlo mít vliv na nedůvodnost této druhé námitky.
Ke třetí námitce žalovaného, že směnku mohla žalobkyně uplatnit teprve po splatnosti kauzálního dluhu, spočívajícího v ceně za poskytnuté právní služby, odvolací soud uvedl, že přicházela v úvahu jen za předpokladu, že by žalovaný prokázal jím tvrzenou kauzu směnky, tedy to, že směnka skutečně zajišťovala splnění dluhu ze smlouvy o právní pomoci.
Ke čtvrté námitce žalovaného odvolací soud podotkl, že majitel směnky není povinen podat žalobu proti všem směnečným dlužníkům. Není žádný důvod, proč by měl být v rozporu s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního styku postup věřitele, který se nedomáhá soudně splnění všech svých pohledávek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel především namítá, že není-li směnka vlastní řádně a včas předložena výstavci k zaplacení, ztrácí její majitel postihová práva vůči ostatním osobám směnečně zavázaným, minimálně však vždy ztrácí nárok na zaplacení uplatňovaných úroků dle směnečného zákona.
Podle dovolatele je jedinou osobou, vůči níž majitel směnky neztrácí svá práva z důvodu zmeškání lhůty k předložení směnky k placení příjemce směnky cizí potažmo výstavce směnky vlastní. Směnečný zákon jasným způsobem určuje označením výstavce, příp. příjemce konkrétní osobu, „na níž nemá zmeškání lhůt vliv,“ a pokud jde o ostatní osoby směnečně zavázané (tj. i směnečné rukojmí), stanoví, že práva majitele směnky zmeškáním lhůt vůči nim zanikají. Směnečný rukojmí je zavázán solidárně s výstavcem směnky a dalšími osobami (§47 odst. 1 směnečného zákona) pouze tehdy, jsou-li v jeho případě splněny všechny podmínky stanovené zákonem, aby nastaly právní účinky jeho závazku, což v projednávané věci nebylo.
Dovolatel dále namítá, že nebyl dostatečným a konkrétním způsobem poučen dle ustanovení 118a odst. 3 o. s. ř. Nedostatek poučení spatřuje v tom, že mu soud v rámci poučení „blíže nevysvětlil a nekonkretizoval“ proč má ve věci navrhovat další důkazy, zejména pak mu nevysvětlil že „provedené výslechy“ „považuje za nevěrohodné a z jakých důvodů“. Dále pak rekapituluje výpovědi svědků, z nichž podle jeho názoru vyplývá, že zde existovala nějaká souvislost mezi pohledávkou zajištěnou směnkou a poskytováním právních služeb. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že neprokázal kauzu směnky.
A konečně dovolatel tvrdí, že se soud prvního stupně vůbec nezabýval jeho námitkou, že výkon práva ze směnky je v rozporu s dobrými mravy a odvolací soud se s touto námitkou vypořádal jen částečně. Následné odůvodnění odvolacího soudu však nemůže podle mínění žalovaného „zhojit předcházející vadnost rozsudku prvního stupně“ spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti.
Proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není však důvodné.
Směnečný rukojmí za výstavce směnky vlastní je (stejně jako výstavce směnky vlastní) přímým dlužníkem ze směnky (srov. čl. I., §32 odst. 1 a §77 odst. 3 směnečného zákona).
Z ustanovení čl. I §47 odst. 1 směnečného zákona plyne, že směnečný rukojmí za výstavce (v projednávané věci žalovaný) je jedním ze solidárně zavázaných dlužníků ze směnky.
Ustanovení čl. I §47 odst. 2 směnečného zákona pak určuje, že majitel směnky může požadovat plnění po kterémkoli ze solidárně zavázaných dlužníků ze směnky, přičemž není vázán pořadím, ve kterém se k placení zavázali.
Z výše citovaných ustanovení je nepochybné, že bylo věcí žalobkyně, proti kterému ze solidárně zavázaných dlužníků uplatní pohledávku ze směnky. Jinými slovy, uplatnění pohledávky ze směnky vůči směnečnému rukojmímu není podmíněno uplatněním takové pohledávky vůči výstavci směnky vlastní.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že právní následky předložení směnky k placení vůči přímému směnečnému dlužníku nastávají doručením směnečného platebního rozkazu se stejnopisem směnečné žaloby tomuto dlužníku (viz zejm. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2001 sp. zn. 29 Cdo 1937/2000 a ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002); tento závěr se – vzhledem k ustanovení čl. I §47 odst. 2 směnečného zákona – uplatní nejen ve vztahu k výstavci směnky vlastní či směnečníkovi směnky cizí, ale i ve vztahu ke směnečnému rukojmímu.
K námitce dovolatele týkající se nedostatečného poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud uzavřel, že z právní úpravy poučovací povinnosti neplyne, že by byl soud povinen současně s poučením informovat účastníka o tom, jakým způsobem hodnotí provedené důkazy. Ze samotného faktu, že účastníka vyzve, aby označil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení plyne, že dosud navržené důkazy nejsou k průkazu tvrzení účastníka dostačující. Tento závěr přitom vyplývá přímo z textu zákona. Nadto poučil-li soud v projednávané věci dovolatele tak, že „k jeho tvrzení, že směnka měla zajišťující charakter, zatím nebyl označen relevantní důkazní prostředek“ (viz č. l. 52 spisu) je toho poučení dle dovolacího soudu dostatečně konkrétní.
Důvodná není ani námitka týkající se vytýkaných nedostatků odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Tuto námitku odůvodnil žalovaný tím, že žalobkyně nežaluje společnost NOC INVEST a. s. jako výstavce proto, že chce zabránit tomu, aby tato společnost „nemohla v rámci řízení uplatnit vůči žalobkyni nároky na náhradu škody a další námitky“ vyplývající ze vztahu právního zastoupení „ s cílem způsobit žalovanému škodu a vyhnout se odpovědnosti“. Dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že „neexistuje řádný důkazní prostředek“, který by prokázal, že jde o zajišťovací směnku, odpovídá jeho závěru to, že se nezabýval námitkou žalovaného o porušení dobrých mravů a zásad poctivého obchodního styku při uplatnění zajišťovací směnky. Odvolací soud pak se v odůvodnění napadeného rozhodnutí s uplatněnou námitkou rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku vypořádal, když uzavřel, že majitel směnky není povinen podat žalobu proti všem směnečným dlužníkům, a proto není v rozporu s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního styku postup věřitele, který se nedomáhá soudně splnění všech svých pohledávek.
Námitkou, jíž polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že neprokázala kauzu směnky, pak dovolatelka vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jenž nemá u dovolání přípustného toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici. Námitkou, že absence předložení směnky není bez významu pro stanovení výše úroků a doby, za kterou je lze požadovat se Nejvyšší soud zabývat nemohl, když tuto námitku dovolatel nezahrnul do námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
Podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5 a §10 odst. 3, vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí odměna advokáta 45.330,- Kč. Po snížení o 50 % ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 uvedené vyhlášky (advokát žalobkyně učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 22.665,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalobkyni 22.965,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 20% daň z přidané hodnoty 4.593,- Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži žalované částku 27.558,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 8. června 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu