ECLI:CZ:NS:2010:29.NSCR.4.2010.1
KSPH 55 INS 5057/2009
sp. zn. 29 NSČR 4/2010-B-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužnice I. A., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Miroslavou Srbovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Korunní 104, PSČ 101 00, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 55 INS XY, o návrhu dlužnice na povolení oddlužení, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2009, č. j. KSPH 55 INS XY, 2 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 27. srpna 2009, č. j. KSPH 55 INS XY, Krajský soud v Praze odmítl návrh dlužnice na povolení oddlužení (bod I. výroku), zjistil úpadek dlužnice (bod II. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužnice a určil, že konkurs bude projednán jako nepatrný (body III. a IV. výroku).
Vrchní soud v Praze k odvolání dlužnice v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně v bodě I. výroku, jímž byl odmítnut návrh na povolení oddlužení.
Odvolací soud s odkazem na ustanovení §389 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že návrh, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil insolvenční soud oddlužením, může podat jen dlužník, který není podnikatelem; potud zdůraznil, že „dle ustálené soudní judikatury“ je řešení úpadku či hrozícího úpadku formou oddlužení zapovězeno i dlužníkovi, který sice již podnikatelskou činnost formálně ukončil, má však dluhy z podnikání. V situaci, kdy „má dlužnice v daném případě výlučně dluhy vzešlé z její dřívější podnikatelské činnosti“, shledal rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí návrhu dlužnice na povolení oddlužení správným.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka namítá, že již od roku 1998 nepodniká a popisuje okolnosti vzniku svých závazků s tím, že insolvenční návrh s návrhem na oddlužení se rozhodla podat proto, aby svoji situaci konečně vyřešila a „mohla začít žít normální život“. Zdůrazňuje, že „striktním uplatněním zákonného požadavku, aby do oddlužení nevstupovali ti, kdož mají dluhy ze svého podnikání, je v jejím případě velmi tvrdé, neboť jí tento přístup soudů již neumožní návrat do normálního života“. Poukazuje i na to, že „insolvenční zákon nepřistupuje ke všem podnikatelům stejně, když v případě právnické osoby dluhy zanikají podle ustanovení §311, pokud se zjistí, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující“. „Fyzická osoba – podnikatel je však povinna všechny své dluhy uhradit a to buď v rámci insolvenčního řízení nebo po jeho skončení“.
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Přitom pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle §7 odst. 1 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. října 2009, tj. naposledy ve znění zákona č. 217/2009 Sb., pro věc rozhodném.
Dovolání dlužnice proti usnesení odvolacího soudu je – bez dalšího – přípustné podle ustanovení §239 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř.; podmínku, aby šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam (formulovanou ve větě druhé označeného ustanovení poukazem na obdobné použití §237 odst. 1 a 3 o. s. ř.), má Nejvyšší soud za obsolentní z příčin popsaných např. v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1.vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1903-1904.
Nejvyšší soud nicméně dovolání odmítl podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že již v usnesení ze dne 21. dubna 2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009, uveřejněném pod číslem 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 79/2009“) formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož dlužníkem, „který není podnikatelem“ se ve smyslu ustanovení §389 odst. 1 insolvenčního zákona rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. To, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k: 1) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání; 2) době ukončení dlužníkova podnikání; 3) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání; 4) výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků; 5) tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.
Jelikož v poměrech projednávané věci vyšel odvolací soud z toho, že dlužnice má výlučně dluhy vzešlé z její dřívější podnikatelské činnosti, přičemž tento závěr odvolacího soudu nebyl v dovolání zpochybněn, soud prvního stupně nepochybil, jestliže za daného stavu věci návrh dlužnice na povolení oddlužení odmítl jako podaný někým, kdo k tomu nebyl oprávněn (§390 odst. 3 insolvenčního zákona) a odvolací soud toto rozhodnutí správně potvrdil.
K dovolatelčině poukazu na to, že kdyby insolvenční soud návrh na povolení oddlužení neodmítl, mohli by se k němu vyjádřit její věřitelé, Nejvyšší soud uvádí, že možnost zajistit si úspěch návrhu na povolení oddlužení jednáním s věřiteli, měla dovolatelka (v intencích závěrů obsažených v R 79/2009) již v době před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení. Přitom v době podání insolvenčního návrhu (6. srpna 2009) se dovolatelka již mohla (a měla) řídit závěry obsaženými v R 79/2009 (vzhledem k době vydání tohoto usnesení a jeho dostupnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu