ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.106.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 106/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. února 2010 o dovolání obviněného D. S.,proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 7 To 364/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 122/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 3 T 122/2009, byl obviněný D. S. uznán vinným jednak trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., jednak trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Těch se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že
„ačkoli není držitelem řidičského oprávnění, které by ho opravňovalo k řízení motorových vozidel uvedených v §81 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a přesto, že byl potrestán
rozhodnutím Městského úřadu v Konici ze dne 23. 4. 2009, č. j. OD 018/2008/ŽIL-024, které téhož dne nabylo právní moci, za přestupek spáchaný v dopravě pokutou ve výši 5000,-Kč a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou měsíců,
dne 19. 5. 2009 ve večerních hodinách řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda 105, přičemž byl ve 22,45 hod. v obci J., okres P., přistižen hlídkou Policie ČR OO Konice; provedenou dechovou zkouškou přístrojem Dräger Alcotest mu bylo naměřeno ve 21.56 hodin 0,64 promile alkoholu“.
Za tyto trestné činy byl obviněný podle §180d tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §180d tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 12.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání do všech výroků rozsudku. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 7 To 364/2009, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak krajský soud při nezměněném výroku o vině znovu uložil obviněnému S. podle §171 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let.
II.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný D. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání opřené o ust. §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť má za to, že odvolací soud o jeho odvolání ve vztahu k výroku o vině vůbec nerozhodoval, když se omezil na zrušení a nové vyslovení výroku o trestu. Podle obviněného již tato vada sama o sobě musí vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.
Dále své dovolání opírá o ust. §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítá, že odvolací soud nerespektoval ust. §125 odst. 1 tr. ř., jelikož se nevypořádal s jeho obhajobou a neuvedl, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů. Je toho názoru, že krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí opírá o obecná a nic neříkající konstatování. Z tohoto dovozuje, že se odvolací soud jeho odvoláním věcně nezabýval a porušil tím jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, konkrétně jeho právo na dvouinstanční přezkum věci a řádné odůvodnění rozhodnutí. Dovolatel v tomto ohledu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1104/08, III. ÚS 521/05).
V další části dovolání obviněný opakuje své odvolací námitky, s nimiž se podle jeho mínění krajský soud dostatečně nevypořádal. Má za to, že soudy založily svá rozhodnutí na procesně nepřípustných důkazech, když v postavení svědka byly v hlavním líčení vyslechnuty osoby, které v přípravné a předpřípravné fázi trestního řízení figurovaly jako příslušníci Policie ČR. Upozorňuje na to, že tito svědci v dané věci vystupovali v procesním postavení orgánu činného v trestním řízení, takže nemohli být vyslýcháni k obsahu důkazů, jejichž provedení zákon nepřipouští, neboť by šlo o obcházení zákona. Za procesně použitelnou proto podle něj nelze považovat výpověď svědka – policisty, jejímž obsahem je popis projevu podezřelého v souvislosti podáním vysvětlení dle §158 tr. ř. Odkazuje v tomto směru na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tz 4/99, s tím, že výslech policisty nebyl úkonem neodkladným a neopakovatelným, takže informace pocházející z takového výslechu nemohou být použity jako důkaz v řízení před soudem.
Dovolatel je dále přesvědčen, že došlo k porušení zásad spravedlivého procesu, porušením §2 odst. 5 tr. ř., pokud soudy bez dalšího zamítly všechny jeho důkazní návrhy. Poukazuje přitom na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05 k problematice opomenutých důkazů. Obviněný se domnívá, že v jeho případě nebyl dán žádný z důvodů pro zamítnutí jeho důkazních návrhů zmíněných ve výše uvedeném rozhodnutí Ústavního soudu. V této souvislosti vyzdvihuje, že krajský soud se vůbec nevypořádal s jeho důkazním návrhem učiněným dne 22. 9. 2009.
Obviněný konečně napadá i postup obou soudů při hodnocení předběžné otázky spočívající v posouzení nicotnosti správního rozhodnutí, kterým mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel, jež je předmětem tohoto řízení. Soudům vytýká, že se nezabývaly možností částečné nicotnosti výroku o trestu tohoto rozhodnutí.
V petitu svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a soudu nalézacího a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání písemně vyjádřila podle §265h odst. 2 tr. ř.
V úvodu svého vyjádření konstatuje, že dovolatel svými námitkami, kterými brojí proti nepřípustným důkazům a proti zamítnutí jeho návrhů na doplnění dokazování, zpochybňuje procesní stránku trestního řízení a validitu provedených důkazů a tím i skutkové závěry, k nimiž dospěly soudy obou stupňů. Tímto by ovšem dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle nejvyšší státní zástupkyně nenaplnil.
Za námitku spadající pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje obviněným tvrzený chybný postup soudů při hodnocení předběžné otázky spočívající v posouzení nicotnosti správního rozhodnutí, kterým byl obviněnému uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, jehož porušení bylo předmětem trestního řízení v nyní přezkoumávané trestní věci. V této souvislosti ale dospěla nejvyšší státní zástupkyně k závěru, že nicotnost správního aktu nemůže zakládat pouze skutečnost, že výše sankce uložená správním úřadem ve správním řízení nedosahuje ani spodní hranice předpokládané příslušným ustanovením, podle kterého je ukládána. To platí zejména za situace, kdy je zřejmé, za jaké jednání je sankce ukládána, a samotné rozhodnutí netrpí žádnými jinými nedostatky ve smyslu ust. §77 odst. 1 věta první správního řádu č. 500/2004 Sb. Z toho vycházel i soud prvého stupně, který tuto otázku podle nejvyšší státní zástupkyně posoudil v souladu se zákonem.
Další uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podle nejvyšší státní zástupkyně v jeho první alternativě není dán v žádném případě, jelikož odvolací soud opravný prostředek věcně přezkoumal. Naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé alternativě není podle ní také dáno, když v předchozím řízení nebyl naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K námitkám týkajícím se dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvádí, že i když nebylo obviněnému vyhověno v celém rozsahu jeho odvolání, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje ke konkrétnímu obviněnému. Pokud proto odvolací soud vyhověl odvolání jen částečně, nemohl ve zbylé části toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítnout. Odkazuje v tomto směru na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 388/2002 a 7 Tdo 1079/2002).
V petitu svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání obviněným D. S. lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Tento dovolací důvod je naplněn, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v rozsudku krajského soudu žádný výrok nechybí ani není neúplný. Z podnětu odvolání obviněného přezkoumával krajský soud rozsudek okresního soudu podle §254 tr. ř. ve všech jeho výrocích. Krajský soud dospěl k závěru, že v napadeném rozsudku je vadný jen výrok o trestu, a proto pouze v této části zrušil napadené rozhodnutí a sám znovu o trestu pro obviněného rozhodl. Odvolací soud přitom postupoval v souladu s ust. §258 odst. 2 tr. ř. Částečné zamítnutí odvolání v trestním řízení nepřichází v úvahu, jelikož podle §256 tr. ř. odvolací soud rozhoduje jen v případě, když zamítá odvolání pro jeho nedůvodnost jako celek (obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, 7 Tdo 241/2004, 5 Tdo 1165/2005). Tato námitka obviněného byla proto dovolacím soudem shledána jako zjevně neopodstatněná.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě tohoto dovolacího důvodu lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Nad rámec své přezkumné povinnosti tedy Nejvyšší soud stručně uvádí, že výhrady obviněného vůči provedenému dokazování, kterými obviněný de facto zpochybňuje postup soudů dle §2 odst. 5, 6 tr. ř., jsou zcela neopodstatněné. Okresní soud provedl obsáhlé dokazování, které se zaměřilo na všechny skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by nižší soudy v posuzované věci založily svá rozhodnutí na procesně nepřípustných důkazech. Okresní soud na str. 7 svého rozsudku výslovně zdůraznil, že svůj závěr o vině obviněného v žádném případě neučinil na podkladě té části svědecké výpovědi policistů, v níž zmínili vyjádření obviněného, které jim poskytl jako součást vysvětlení dle §158 tr. ř. při kontrole na místě činu. Naproti tomu soudy správně uzavřely, že nic nebránilo tomu, aby vyšly z ostatních údajů o chování obviněného, tak jak jej tito svědci popsali (k tomu viz R 26/1989 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud konstatoval, že odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně v této věci obsahuje i některé obecně formulované pasáže jak ve vztahu k hodnocení skutkových zjištění soudu prvního stupně, tak ve vztahu k návrhům obviněného na doplnění dokazování. Nelze však současně přehlížet, že soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku bezezbytku vypořádal se všemi provedenými důkazy, když podrobně a logicky vysvětlil, ze kterých důkazů a proč vycházel, a současně uvedl argumenty, které jej vedly k závěru, že obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena. Soud prvého stupně se zcela konkrétně zabýval každým z důkazů, které k doplnění dokazování navrhoval obviněný, a zdůvodnil, proč je považoval za nadbytečné, a proto k jejich provedení v hlavním líčení nepřistoupil. Za této situace proto mohl odvolací soud odkázat v podrobnostech na argumentaci okresního soudu, s níž se beze zbytku ztotožnil. Obdobně mohl odkázat na zdůvodnění zamítavého postoje okresního soudu k návrhům obviněného na doplnění dokazování, když obviněný tyto návrhy (s jedinou výjimkou zmíněnou níže) zopakoval v rámci svého odvolání. Touto výjimkou byl návrh obviněného na doplnění dokazování záznamem o vyšetřovacím pokusu, který provedl, spolu s fotodokumentací. Ten byl zaměřen na prověření možnosti svědků Š. a K. sledovat jednání obviněného na místě činu. Vzhledem k tomu, že věrohodnost výpovědí obou svědků považovaly oba nižší soudy shodně za dostatečně prokázanou, oprávněně mohl odvolací soud důkaz fotografiemi zahrnout mezi další zamítnuté návrhy obviněného na doplnění dokazování.
Pokud obviněný v této souvislosti cituje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05, v němž jsou definovány i případy důkazů, jejichž provedení lze pro nadbytečnost odmítnout, pak právě důkaz jím navrhovaný spadá do třetí kategorie, neboť jde o důkaz nadbytečný z toho důvodu, že tvrzení, které má navrhovaný důkaz ověřit či vyvrátit, již bylo v předchozím řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno.
Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů první a druhé instance na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé, když právní závěry ze skutkových zjištění zcela zřetelně vyplývají (k tomu viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04). Ve vztahu k hodnocení důkazů provedených v posuzované věci Nejvyšší soud uvádí, že závěry, k nimž dospěl nalézací soud, shledává logické a přesvědčivé. Obviněný své dovolání opřel o prakticky shodné námitky jako v řízení před nižšími soudy. Nalézacím soudem byl však skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností, logicky z něj vyplynul závěr o vině obviněného žalovaným skutkem. Jím uplatněná obhajoba, že vůz řídila jeho známá, se v kontextu jeho chování na místě činu jeví jako zcela nelogická. Byla spolehlivě vyvrácena především výpověďmi svědků Š. a K., kteří jednoznačně a shodně popsali, že při provádění kontroly viděli ve vozidle pouze jednu osobu – řidiče v klobouku, když sedadlo spolujezdce bylo obsazeno batohem a dlouhou loveckou puškou. Zatímco dveře u místa řidiče byly otevřeny, dveře na místě spolujezdce zůstaly zavřeny.
Relevantní z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu shledal Nejvyšší soud pouze námitku obviněného tvrdící, že soudy podle něj chybně vyhodnotily předběžnou otázku spočívající v posouzení nicotnosti správního rozhodnutí, kterým byl obviněnému uložen zákaz řízení motorových vozidel, jehož porušení bylo předmětem řízení v projednávané trestní věci. Podle §77 správního řádu (zák. č. 500/2004 Sb.) se za nicotné rozhodnutí považuje rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný (odst. 1), rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu (odst. 2).
Obdobně podle odborné literatury jsou za důvody nicotnosti správního aktu považovány
- nedostatek pravomoci orgánu, který jej vydal
- nedostatek jeho příslušnosti
- vady ve složení kolegiálního orgánu
- uložení povinnosti vedoucí ke spáchání protiprávního jednání
- vada právního podkladu rozhodnutí
- naprostá neurčitost, nesrozumitelnost, vnitřní rozpornost rozhodnutí
- rozhodnutí ukládající absolutně nerealizovatelné plnění
- absolutní nedostatek vůle správního orgánu
- absolutní nedostatek formy správního aktu
- absolutní omyl v osobě adresáta
- a neexistence skutkového základu.
Je zjevné, že rozhodnutí Městského úřadu v Konici ze dne 23. 4. 2009 nemůže být považováno v žádném ohledu ani zčásti za nicotné. Trpí ovšem nesporně dílčí vadou, spočívající v uložení sankce pod spodní hranicí sazby stanovené v §22 odst. 7 zák. č. 200/1990 Sb. o přestupcích. Uložení mírnější sankce ale obviněného nijak nepoškodilo, naopak zvýhodnilo, přičemž se zjevně nejedná o vadu předpokládanou ust. §77 správního řádu, ani vadu svým významem obdobnou, která by měla za následek nicotnost takového rozhodnutí. Tedy i v této části shledal Nejvyšší soud dovolání zjevně neopodstatněné.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obviněný jej uplatnil v obou alternativách. První alternativa, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, v daném případě rozhodně naplněna nebyla. V posuzovaném případě totiž došlo k věcnému přezkumu rozhodnutí soudu prvého stupně soudem odvolacím, nedošlo k jeho zamítnutí z tzv. formálních důvodů, jak úspěšné uplatnění zmíněné alternativy předpokládá. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. měla spočívat v tom, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), v tomto případě důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stanovisko Nejvyššího soudu k naplnění, resp. nenaplnění tohoto dovolacího důvodu v druhé alternativě se plně odvíjelo od shora zmíněného negativního stanoviska Nejvyššího soudu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV.
Nejvyšší soud proto posoudil dovolání obviněného D. S. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr