ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1072.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1072/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. ledna 2010 o dovolání podaném Ing. J. Z., proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 63/2009 ze dne 19. 3. 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 256/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 256/2005 ze dne 7. 11. 2008 byl dovolatel uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání Ing. J. Z. (a poškozených Ing. K. O. a Mgr. D. O.) proti výše uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 7 To 63/2009, tak, že takto podaná odvolání podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti citovanému usnesení (v dovolání nesprávně uvedeno „rozsudku“) Městského soudu v Brně podal Ing. J. Z. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného prostředku dovolatel uvedl, že nalézací soud neporozuměl pro věc podstatným aspektům práva majetkového a smluvního a v důsledku toho dospěl ke zjednodušujícímu a nesprávnému právnímu posouzení skutku z hlediska trestního práva, neboť podle obchodního práva a aktuální judikatury je zřejmé, že šlo o odvezení věcí zhotovitele, tedy věcí v jeho vlastnictví. Dále dovolatel poukázal zejména na tu skutečnost, že z nově provedeného znaleckého dokazování vyplynulo, že část odvezených předmětů byla „provizorní“, u jiných šlo o instalaci nedokončenou. Ze skutečnosti, že se jednalo o instalaci nedokončenou vyvodil dovolatel závěr, že se nemohl dopustit trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., neboť dle §554 odst. 5 zákona č. 513/1991, obchodního zákoníku (dále jen obchodní zákoník), k přechodu vlastnického práva dochází teprve předáním zhotovené věci, přičemž jedinou výjimkou dle dovolatele je situace, kdy k přechodu vlastnického díla došlo již jeho zapracováním (s odkazem na judikované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 35 Odo 124/2003), k čemuž však dle dovolatele nedošlo. K přechodu vlastnictví věci na poškozené by potom došlo dle zákona dokončením a předáním díla. Dále dovolatel namítl absenci subjektivní stránky trestného činu, neboť se dle jeho názoru jednalo o omyl o normativním znaku skutkové podstaty trestného činu krádeže, neboť byl přesvědčen, že vykonává své vlastnické právo, čímž je vyloučen jak úmysl, tak i vědomá nedbalost. Z výše uvedených důvodů proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „zrušil rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 6 T 256/2005 ze dne 6. 11. 2008 a Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 63/2009 ze dne 19. 3. 2009, včetně všech navazujících rozhodnutí, a věc vrátil soudu 1. stupně k novému projednání, eventuálně aby sám rozhodl tak, že Ing. J. Z. zprošťuje obžaloby v plném rozsahu.“
K takto podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že se v předmětné věci jedná již o druhé dovolání Ing. Z., přičemž o prvním opravném prostředku tohoto charakteru bylo rozhodnuto dne 19. 10. 2005 usnesením Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tdo 848/2005, kterým došlo ke zrušení ve věci dříve přijatých rozhodnutí. Důvodem tohoto zrušení byla ta skutečnost, že bylo třeba provést důkazy, které by zdokumentovaly povahu systému topení, který byl spuštěn v inkriminované době toliko provizorně, a také věcí, které měl podle odsuzujícího výroku odcizit dovolatel s ohledem na to, zda se jednalo o věci provizorní či nikoli a dále vyhodnotit otázku, zda dovolatel nejednal v inkriminovaných souvislostech v negativním skutkovém omylu o podmínkách trestní odpovědnosti. Dle státního zástupce je naprosto zřejmé, že již soud prvního stupně se řádně vypořádal nejen s otázkou povahy odcizených věcí z hlediska provizornosti, ale i s problematikou subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného deliktu (pro stručnost odkázal na příslušné pasáže z odůvodnění tohoto rozsudku) a poukázal na tu skutečnost, že odvolací soud se s takovým hodnocením soudu prvního stupně zcela shodl. Proto státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s tím, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně také upozornil, že podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas státního zástupce. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je třeba rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Námitky tak, jak je uplatnil dovolatel ve svém podání, jsou sice uplatněny právně relevantně pod deklarovaným dovolacím důvodem, neboť jejich prostřednictvím se dovolatel domáhá jiného hmotně právního posouzení věci, než ke kterému dospěly oba soudy. Jedná se tedy o námitky právní, současně však zjevně neopodstatněné. Trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a a) způsobí tak škodu nikoli nepatrnou, b) čin spáchá vloupáním, c) bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí, d) čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě, nebo e) byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, přičemž trestného činu podle odst. 2 téhož ustanovení se dopustí ten, kdo výše uvedeným jednáním způsobí škodu nikoli nepatrnou. Dovolatel namítl, že skutek, který nijak nepopíral, byl nesprávně posouzen jako trestný čin krádeže, přitom se však o trestný čin nejednalo. Podstatou jím vznesených námitek bylo to, že předmětné věci byly v době, kdy si je odvážel ze stavby, stále jeho majetkem a vlastnictví těchto věcí tedy nepřešlo na poškozené. S touto námitkou se však již řádně vypořádal soud prvního stupně a je možno pro stručnost na jeho rozhodnutí odkázat.
Nalézací soud totiž správně aplikoval ustanovení §542 odst. 1 obchodního zákoníku, podle kterého, jestliže zhotovitel zhotovuje věc u objednatele, na jeho pozemku nebo na pozemku, který objednatel opatřil, objednatel nese nebezpečí škody na zhotovované věci a je jejím vlastníkem, jestliže smlouva nestanoví něco jiného. Smlouva v daném případě nic jiného nestanovila, ve svém čl. 9.7, na který dovolatel ve svém podání poukázal, hovoří pouze o splnění zhotovitelova závazku ze smlouvy a přechodu nebezpečí škody na zhotovované věci. Smlouva však neupravuje žádnou výhradu vlastnictví, podle které by došlo k vyloučení dispozitivního ustanovení §542 odst. 1 obchodního zákoníku, kdy vlastnictví věci by zůstalo na straně zhotovitele. Proto tedy v daném případě je nutné ohledně přechodu vlastnictví aplikovat §542 odst. 1 obchodního zákoníku v souvislosti s §554 odst. 5 obchodního zákoníku, podle kterého sice předáním zhotovené věci nabývá k ní objednavatel vlastnické právo, avšak pouze v případě, že je do této doby měl zhotovitel, což však vzhledem k výše uvedenému nelze vztáhnout na posuzovanou věc.
Dovolatel poukázal na judikované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 35 Odo 124/2003. K tomu je však namístě uvést, že situace řešená tímto rozhodnutím je zcela odlišná od posuzované věci, neboť se v uvedené (judikované) věci jednalo o vyřešení otázky, zda výhrada vlastnického práva sjednaná mezi zhotovitelem a objednatelem je závazná i pro konečného odběratele, či zda vlastnické právo zaniká v tomto konkrétním případě zapracováním. V případě dovolatele, kdy se nejednalo o subdodávky, ani nebyla žádná výhrada vlastnického práva sjednána, je zcela zřejmé, že se jedná o právní stav upravený ustanovením §542 odst. 1 obchodního zákoníku. Přitom také soud prvního stupně při svém rozhodování správně vycházel ze znaleckého posudku stavební fakulty Vysokého učení technického, ze kterého jasně vyplynulo, že otopný systém nainstalovaný v domě manželů O. byl v rozhodném období nedokončený, ale způsobem řešení odpovídal obecným požadavkům, které poškození uvedli, neměl rozhodně charakter provizorní, jednalo se pouze o systém nedokončený, přičemž s výjimkou oběhových čerpadel měly všechny ostatní části otopného systému charakter předmětů do stavby definitivně instalovaných.
Soud prvního stupně se také řádně vypořádal i otázkou namítané subjektivní stránky skutkové podstaty výše uvedeného trestného činu dovolatele, když zejména v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě vylíčil, proč dospěl k závěru, že kotel a dvě žebříková koupelnová tělesa byla ve vlastnictví poškozených, přičemž uvedl, že má za prokázáno, že vzhledem k okolnostem dovolatel věděl, že předměty, které odváží, nepatří jemu, nýbrž poškozeným a jednal takto ve snaze se finančně zhojit poté, co mu nebylo dílo ze strany poškozených plně uhrazeno.
Je třeba shrnout, že se obecné soudy v posuzované věci důsledně držely pokynů Nejvyššího soudu a otázky, které bylo třeba dokazováním objasnit, byly vyřešeny (provizornost či nedokončenost díla, subjektivní stránka trestného činu). V důsledku uvedeného tak bylo zjevně prokázáno, že dovolatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty označeného trestného činu. Nelze než uzavřít, že Nejvyšší soud neshledal ve věci s ohledem na uvedené žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, což jako jediné by mohlo v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně či soudu odvolacího, když i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé.
S poukazem na uvedené pak Nejvyšší soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka