ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1191.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1191/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2010 o dovolání podaném M. A. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 177/2010 ze dne 27. dubna 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 62/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně sp. zn. 3 T 62/2009 ze dne 18. února 2010 byl dovolatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále mu uložen zákaz trestu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let a současně bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
O odvolání M. A. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 10 To 177/2010 ze dne 27. dubna 2010 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a za podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. ř., při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody, dovolatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Dále mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku.
Proti výše citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal M. A. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za důvod dovolání označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel znovu zopakoval svoji obhajobu, která spočívala v tvrzení, že byl účastníkem dopravní nehody, při které do levé části jeho vozu narazilo vozidlo poškozeného, přičemž ve výhledu oběma vozidlům bránilo vozidlo zaparkované na zákazu stání (dle názoru dovolatele tedy i na zákazu zastavení) těsně před křižovatkou, přes které nebylo vidět, a proto došlo k nehodě. Vylíčil průběh nehodového děje a popsal, jakým způsobem došlo ke zranění poškozeného. Dovolatel vyjádřil názor, že jeho jednání nenaplnilo všechny obligatorní znaky trestného činu ublížení z nedbalosti dle §223 tr. zák., neboť dle §5 tr. zák. se hodnotí intenzita, resp. závažnost nedbalosti zejména z hlediska, zda šlo o hrubou nedbalost, za kterou lze považovat takový subjektivní vztah pachatele k následku a ostatním okolnostem činu, z něhož vyplývá, že přístup takového pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o jeho zřejmé bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákonem, anebo naopak o takovou hrubou nedbalost nešlo, a proto míra jeho zavinění byla zásadně nižší, poněvadž se jednalo o nedbalost méně závažnou nebo lehkou, přičemž kritériem nedbalosti je tedy zachování určité míry opatrnosti pachatelem. Z provedeného dokazování (a i z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů) dle dovolatele vyplývá, že se snažil dát přednost v jízdě, ale přes zaparkované vozidlo neviděl, proto byl nucen najet více do křižovatky, kde do něj naboural poškozený. Poukázal na judikaturu, ze které vyplývá, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu, zde existuje i její subjektivní vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. I v této souvislosti dovolatel uvedl, že ke zranění poškozeného došlo tím způsobem, že vzhledem ke skutečnosti, že nebyl připoután, ke zlomení ruky došlo tak, že si ji přimáčkl na volant, což potvrdila i soudní znalkyně. Zdůraznil, že pokud by poškozený byl připoutaný bezpečnostním pásem, pak by si hrudníkem ruku přimáčknout nemohl a k tomu zranění by dojít nemohlo. Dále namítl, že poškozený uvedl, že se necítil omezen v běžném způsobu života a kromě pracovní neschopnosti jinou újmu nepociťoval, přičemž za ublížení na zdraví se považuje takový stav, kdy je poškozený po delší dobu omezen v běžném způsobu života a podle názoru dovolatele tak k ublížení na zdraví nedošlo. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 177/2010-151 ze dne 27. 4. 2010 a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 2. 2010, č. j. 3 T 62/2009-129, a Okresnímu soudu v Kladně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Dovolání je dle jeho vyjádření sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., část uplatněných námitek, avšak vychází z odlišných skutkových zjištění, než jaká učinily soudy. Přitom skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přezkoumáním však ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry ze strany státního zástupce zjištěny nebyly. Zdůraznil, že tedy údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř. být nemohou. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá dle státního zástupce toliko námitka, že poškozený se dle vlastní výpovědi subjektivně necítil být v důsledku svých zranění omezen v běžném způsobu svého života, tím méně pak po dobu delší než je běžně uznávaných 7 dnů, avšak v této části považuje státní zástupce dovolání za zjevně neopodstatněné. Poukázal na skutečnost, že poškozený měl levou ruku v sádře, což ho – jako leváka – nepochybně podstatně omezovalo v běžném způsobu života, ať už si to subjektivně připouštěl či nikoliv a sádrový obvaz měl přiložen na dobu cca 5 týdnů. Z uvedených důvodů proto navrhl, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Připomněl, že navrhované rozhodnutí lze podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání, což současně navrhl. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde nebo jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě popsán.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Dovolatel se tohoto trestného činu podle skutkové věty výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Kladně dopustil tím, že „dne 13. 5. 2009 kolem 14,40 hodin v K. na křižovatce ulic K. S.-S. jako řidič osobního automobilu tovární značky Škoda Octavia, se nevěnoval plně řízení vozidla a nesledoval situaci v silničním provozu a při vjíždění z ulice S., označené jako silnice vedlejší dopravní značkou „Dej přednost v jízdě!“ přehlédl zleva po hlavní silnici, na ulici K. S., přijíždějící osobní automobil tovární značky Peugeot 206, řízený poškozeným M. B. a tomuto vjel při odbočení vlevo na hlavní silnici do jízdní dráhy, v důsledku čehož došlo ke střetu, při kterém poškozený M. B. utrpěl v důsledku zavinění obžalovaného zlomeninu bodcového výběžku dolního konce levé vřetenní kosti bez posunu kostních úlomků a pro toto zranění byl poškozený v běžném způsobu života podstatným způsobem omezen po dobu 5 týdnů a byť poškozený nebyl připoután bezpečnostním pásem, dle závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, by takovéto zranění mohlo vzniknout i u osoby, která by bezpečnostním pásem připoutána byla“.
Ta část námitek, jejímž prostřednictvím dovolatel zpochybnil skutkový děj tak, jak je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a předestřel dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje, pod deklarovaným dovolacím důvodem právně relevantně uplatnit nelze a takovéto námitky nelze uplatnit ani pod žádným jiným ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů. Soudy zejména v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí pečlivě a srozumitelně objasnily, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé (ve věci provedené) důkazy hodnotily a proč dospěly ke skutkovým závěrům, které jsou uvedeny ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, na jejichž základě uznaly dovolatele vinným výše uvedeným trestným činem. Na základě provedených důkazů soud dospěl jednoznačně k závěru, že příčinou předmětné dopravní nehody bylo porušení §5 odst. 1 písm. b), §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákona o pozemních komunikacích (dále jen silniční zákon), a to právě ze strany dovolatele, když skutečnost, že z jeho pohledu po levé straně u chodníku bylo zaparkované auto, které mu ztěžovalo výhled doleva, nemůže mít na jeho zavinění vliv, neboť jeho povinností bylo nevjíždět do vozovky, dokud si nebude úplně jist, že nemůže ohrozit ostatní účastníky silničního provozu a navíc (jak vyplývá z výpovědi poškozeného) i přes zaparkované vozidlo jistý výhled měl. Pro skutečnost (i s přihlédnutím k dovolatelem citované judikatuře), že dovolatel nezachoval potřebnou míru opatrnosti svědčí i fakt, že v době dopravní nehody bylo jeho vozidlo v postavení přes celý pravý jízdní pruh vozovky a zasahovalo i do opačného jízdního pruhu, tedy vjel do vozovky daleko více, než by bylo nezbytné k zajištění dostatečného výhledu a nelze tak přijmout jeho tvrzení, že opatrně najížděl do míst, odkud by měl lepší výhled. Uvedené porušení silničního zákona v jeho důležitém (uvedeném) ustanovení je potom do té míry závažné, že lze uzavřít, že dovolatel porušil v dané chvíli důležitou povinnost plynoucí z jeho (tehdejšího) postavení řidiče motorového vozidla. Pod deklarovaný dovolací důvod nespadá ani námitka, jejímž prostřednictvím dovolatel de facto zpochybnil ve věci zpracovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jakož i následné svědectví soudní znalkyně MUDr. Olgy Plockové-Tatičové, ze kterého vyplynulo, že by poškozený mohl utrpět zlomeninu bodcového výběžku dolního konce levé vřetenní kosti i za situace, kdyby byl připoután bezpečnostním pásem, proto je nutné toto zranění posuzovat jako následek vzniklý v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním dovolatele, když soudy neměly důvod o pravdivosti tohoto znaleckého posudku jakkoli pochybovat. Pokud by byly obsahem dovolání pouze tyto námitky, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Právně relevantně pod deklarovaným dovolacím důvodem je uplatněna námitka týkající se zranění poškozeného, kdy tento uvedl, že se necítil omezen v běžném způsobu života, přičemž za ublížení na zdraví se považuje takový stav, kdy je poškozený po delší dobu omezen v běžném způsobu života, přičemž delší dobou se rozumí 7 - 10 dní. Uvedená námitka je však zjevně neopodstatněná. To proto, že zde vzhledem ke skutečnosti, že poškozený byl šest týdnů v pracovní neschopnosti a zranění jeho levé ruky vyžadovalo pět týdnů sádrovou fixaci (poškozený je přitom levák), je nadmíru zřejmé, že z objektivního hlediska byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života, i když on sám subjektivně takovéto omezení neuváděl.
S poukazem na výše uvedené pak nezbylo Nejvyššímu soudu než podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka