ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1376.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1376/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2010 o dovolání podaném R. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 11 To 242/2009 ze dne 18. 6. 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 271/2008, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 11 To 242/2009 ze dne 18. 6. 2009 a rozsudek Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 2 T 271/2008 ze dne 13. 2. 2009 zrušují.
Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu Praha-východ přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 2 T 271/2008 ze dne 13. 2. 2009 byl dovolatel uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), který po skutkové stránce spočíval v tom, že „v průběhu roku 2007 v domě v L. ulici v H., okres P.-v., který tehdy obýval společně s matkou jeho dcery, tj. poškozenou M. Ž., úmyslně činil jmenované poškozené schválnosti, jimiž znepříjemňoval její pobyt v domě, konkrétně v přesněji nezjištěné době v průběhu zmíněného období jí odnětím propojovacích kabelů znemožnil užívání osobního počítače k pracovním účelům, dne 25. 5. 2007 schválně uzamkl dveře jí užívaného pokoje a znemožnil jí tak jeho opuštění, dále dne 12. 7. 2007 vyřízl otvor v nosné desce postele užívané poškozenou a znemožnil tím její použití, v následujících dnech jí s týmž záměrem v posteli rozsypal smažené bramborové lupínky, vložil žárovku pod polštář, a také ji v průběhu zmíněného období fyzicky napadal, zejména dne 9. 5. 2007, kdy ji udeřil rukou do brady a způsobil jí zejména subluxaci čelistního kloubu, o čemž je rozhodováno v přestupkovém řízení obce H., pod č. j. KPP 01/2008, dne 25. 5. 2007 ji povalil na postel a po přechodnou dobu jí tiskl krk, dne 31. 5. 2007 ji povalil na postel, udeřil do hlavy, tlačil jí hlavu k zemi a doprovázel to ponižujícím slovním komentářem a dne 12. 7. 2007 jí fyzickým útokem způsobil krevní podlitiny na obou nohách v oblasti podkolení, také jí v průběhu zmíněného období výměnou zámků vstupních dveří třikrát úmyslně znemožnil vstup do jejich společného domu, o čemž je rozhodováno v přestupkovém řízení obce H., pod č. j. KPP 01/2008“. Za tento trestný čin byl dovolatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců s tím, že jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
V předmětné věci podal R. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 11 To 242/2009 ze dne 18. 6. 2009 tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal R. S., a to jako osoba oprávněná, včas (dovolání doplnil na výzvu soudu prvního stupně a ve lhůtě mu stanovené), prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že některé z dílčích skutků, kterými byl shledán vinným, již byly projednány a pravomocně rozhodnuty v přestupkovém řízení a „nesměly být uvedeny ve výroku o vině a nesměl být pro takové skutky odsouzen“. V této souvislosti poukázal na čl. 4 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod s tím, že uvedeným postupem soudů byla porušena zásada ne bis in idem. Popisované skutky potom, co do intenzity jednání dovolatele postrádají takový stupeň společenské nebezpečnosti, který mu umožnil spolehlivě dospět k závěru, že se jednalo již o předmětný trestný čin, když se jednalo ve více případech o vzájemné konflikty, často vedené i poškozenou. S ohledem na uvedené tak v popisovaném jednání dovolatele chybí i znaky trvalosti a soustavnosti vyžadované trestním zákonem stran označeného trestného činu, když v posuzované věci se jednalo o banální incidenty, které dovolatel nezapříčinil ani neinicioval. V této souvislosti také poukázal na jednání poškozené směrované proti němu a zpochybnil věrohodnost výpovědí, které ve věci učinila i na nevěrohodné výpovědi označených svědků. Konečně poukázal i na to, že poškozená se dle vlastní výpovědi ze společného domu v průběhu roku 2007 odstěhovala a dále v něm již nepřebývala. Po této době se již tedy nemohl trestného činu, kterým byl shledán vinným dopustit. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2009, č. j. 11 To 242/2009-371 (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. 2. 2009, č. j. 2 T 271/2008-328), ve všech výrocích zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že Nejvyšší soud by neměl přihlížet k argumentaci dovolatele obsažené v přípisu označeném jako Doplnění dovolání, když se lze domnívat, že tento přípis dovolatel podal po lhůtě stanovené k podání dovolání. K tomu je však namístě poukázat znovu na to, že dovolatel uvedeným přípisem reagoval na výzvu soudu prvního stupně k odstranění vad dovolání a to ve lhůtě, která mu byla stanovena, proto se argumentací v něm vedenou musel dovolací soud zabývat. Vycházeje tak z argumentace vedené v původně podaném dovolání (jako osamocené), dospěl státní zástupce k závěru, že zvolené dovolací důvody nebyly uplatněny právně relevantně, dovolatel nevytkl žádnou vadu napadenému usnesení i řízení mu předcházejícímu, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání, které bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přitom poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byl rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. V daném případě však jde o naplnění druhé alternativy označeného dovolacího důvodu v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak uvedeno níže.
V souvislosti s výkladem dovolacího důvodu uplatněného podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je namístě uvést, že mu neodpovídají námitky dovolatele týkající se námitek skutkového charakteru, v jejichž rámci sám hodnotí výsledky provedeného dokazování a ve spojení s tím činí vlastní skutkové a právní závěry. Valná část dovolacích námitek je tak založena na primárně skutkovém základě a tedy na revizi soudy zjištěného skutkového stavu věci, k němuž soudy dospěly postupem podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Naproti tomu však považuje Nejvyšší soud z hlediska právě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní a současně důvodné námitky dovolatele poukazující na porušení principu ne bis in idem, a to v souvislosti s tím, že o některých z dílčích skutků uvedených v citovaném rozsudku soudu prvního stupně bylo již pravomocně rozhodnuto v přestupkovém řízení. V této souvislosti je namístě poukázat na rozhodnutí Komise k projednávání přestupků Obce H. (dále jen K.) č. j. KPP: 01/2008 ze dne 1. 12. 2008, na základě kterého byl dovolatel uznán vinným přestupky proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších předpisů (dále jen přestupkový zákon), a to pro skutky spočívající v tom, že dne 5. 9. 2007 ve večerních hodinách, cca ve 22.00 hod., zamezil přístup k osobním věcem paní M. Ž. v domě čp. v L. ulici v H. a vystrčil ji z tohoto domu bez obuvi a dále, že v měsíci říjnu 2007 vyměnil zámek v témže domě, nevydal paní Ž. klíče od tohoto zámku a tím jí bránil nejméně do měsíce prosince 2007 včetně ve vstupu do společného domu, přesto, že paní Ž. je spoluvlastníkem jedné ideální poloviny předmětného domu. Dále v důvodech citovaného rozhodnutí uvedená K. uvedla, že pokud jde o skutek, spočívající v tom, že pan R. S. měl dne 9. 5. 2007 měl fyzicky napadnout paní Ž. tak, že ji měl udeřit jednou ranou pěstí do obličeje a způsobit jí zranění dolní čelisti s pracovní neschopností od 14. 5. do 26. 5. 2007, tak K. vyslovila rozhodnutí spočívající v tom, že řízení se zastavuje podle §76 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona a to proto, že spáchání tohoto skutku, o němž bylo vedeno řízení, nebylo „obviněnému z přestupku prokázáno“. Citované rozhodnutí potom nabylo právní moci dne 3. 1. 2009, když napadené (citované) rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ bylo vydáno dne 13. 2. 2009, a to bez ohledu na uvedené, když uvedenými skutečnostmi se soudy nezabývaly. Přitom podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu rozhodné okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání jsou vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v mezinárodních úmluvách, jimiž je Česká republika vázána. V návaznosti na již dříve v obdobné věci vydaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 8 Tdo 1384/2005, 8 Tdo 1161/2006 nebo 5 Tdo 166/2006) je třeba uvést, že základními vnitrostátními normami upravujícími nepřípustnost trestního stíhání jsou článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a ustanovení §11 odst. 1 písm. f), g) a h) a §11a tr. ř. Z norem obsažených v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána, mají klíčový význam článek 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práva a základních svobod. Ve smyslu článku 10 Ústavy České republiky jsou mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament České republiky souhlas a jimiž je vázána, součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Navíc §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. výslovně upravuje jako specifický důvod nepřípustnosti trestního stíhání to, že jeho vedení vylučuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republiky vázána. Podle §12 odst. 12 tr. ř. se skutkem podle tohoto zákona rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Zákaz dvojího stíhání a potrestání plynoucí ze zásady ne bis in idem v podobě vymezené Protokolem č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod se tedy uplatní i v případě, že osobu, jejíž přestupkové řízení pro určitý čin (i dílčí skutek) již meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu (osvobozením nebo odsouzením), není možné pro týž čin (dílčí skutek) trestně stíhat a odsoudit ji, byť by byl nově tento čin kvalifikován jako trestný čin, zatímco v již skončeném přestupkovém řízení byl kvalifikován jako přestupek. To samozřejmě za předpokladu, že první pravomocné rozhodnutí o daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného opravného prostředku. Přitom řízení vedená o činech kvalifikovaných vnitrostátním právem jako přestupky řadí mezi tato řízení požívající ochrany podle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle článku 4 Protokolu č. 7 pouze ta, která mají trestně právní povahu, jak je tomu i v posuzované věci. Přitom praxe považuje za přestupky trestněprávní povahy ty, které současně vykazují základní rysy skutkových podstat trestných činů stejné povahy, např. krádeže, podvody, ale i ublížení na zdraví. Rozhodující je tak porovnání popisu skutků, za které byl dovolatel projednáván v přestupkovém řízení před uvedenou K. a posléze stíhán v trestním řízení, které skončilo vynesením v této věci citovanými rozhodnutími. V návaznosti na uvedené lze uvést, že z hlediska posuzované trestní věci dovolatele je podstatné to, že zásada ne bis in idem (zásada dvojího souzení a potrestání za týč čin – skutek) ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod brání též trestnímu stíhání a odsouzení toho, proti němuž dřívější přestupkové řízení o témže skutku trestněprávní povahy meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu, za který je nutno považovat také uvedenou K. Důvodnou je dále i námitka spočívající v tom, že se poškozená v průběhu roku 2007 ze společného domu odstěhovala a dále již s dovolatelem takto ve společném domě nežila s tím, že za dané situace již proto nemohl spáchat označený trestný čin. Z tvrzení poškozené v rámci jejího vyjádření založeného ve spisu totiž plyne, že tato nejméně od 16. 7. 2007 ze společného domu odešla a od té doby bydlela nejdříve v azylovém domě, později u svých rodičů a nakonec v pronajatém bytě. Této zřejmé skutečnosti však soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost, když se ji ani nepokusily verifikovat a stanovit skutečnou dobu, po kterou poškozená žila s dovolatelem ve společně obývaném domě a po kterou měl dovolatel označený trestný čin páchat. Přitom tzv. skutková věta obsažená v rozsudku soudu prvního stupně navzdory uvedenému jednoznačně popisuje skutkový děj tak, že dovolatel týral poškozenou, jako osobu blízkou žijící s ním ve společném bytě v průběhu roku 2007 s označením jednotlivých dílčích skutků, jejichž spáchání se datuje naposledy dnem 12. 7. 2007 (fyzický útok) s tím, že „také jí v průběhu zmíněného období výměnou zámků vstupních dveří třikrát úmyslně znemožnil vstup do jejich společného domu, o čemž je rozhodováno v přestupkovém řízení Obce H. pod č. j. KPP 01/2008“. Přitom z pravomocného rozhodnutí Komise k projednávání přestupků Obce H. uvedeného čísla jednacího plyne, že jeden z přestupků jí projednaných je popsán tak, že dne 5. 9. 2007 R. S. neumožnil přístup k osobním věcem poškozené (v předmětném domě) a v říjnu 2007 vyměnil zámek, poškozené nedal klíče a bránil jí tak ve vstupu do společného domu. I uvedené skutečnosti takto spíše svědčí tomu, že poškozená již (v souladu s vlastním tvrzením) ve společném domě s dovolatelem od 16. 7. 2007 nežila, a tudíž nebyl naplněn jeden z esenciálních znaků skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák. K tomu je namístě ovšem uvést, že týrání je zlé nakládaní s blízkou nebo jinou osobou vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří, když uvedenou trvalost je nutné posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání, a není tak vždy nezbytné, aby šlo o jednání soustavné či trvající delší dobu. Doba, po kterou si pachatel popsaným způsobem počíná, však jistě není bez významu při úvaze o společenské nebezpečnosti samotného činu a případného stanovení jeho stupně z hlediska ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. v rozhodné době platného trestního zákona. Lze takto uzavřít, že pokud dovolatel na základě dovolacího důvodu uplatněného dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je tato námitka s poukazem na shora uvedené důvodná. Učiněná skutková zjištění, o která se opírá tzv. skutková věta obsažená v citovaném rozsudku soudu prvního stupně, nejsou totiž do té míry přesná a úplná co do svého rozsahu a obsahu, aby tak umožnila jednoznačně vymezit zejména přesněji určenou dobu, po kterou měl dovolatel předmětný trestný čin páchat a následně tak zejména stanovit rozsah a intenzitu onoho zlého nakládání. Nelze totiž akceptovat stav, kdy provedené dokazování v uvedeném směru a právní závěry z něj vyvozené spolehlivě neodpovídají učiněným skutkovým zjištěním, která se tak dostávají do polohy vzájemného extrémního nesouladu. Jak již uvedeno, za daných okolností je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn nejen právně relevantně, ale i důvodně a s ohledem na tuto skutečnost je právně relevantně a současně i důvodně dán i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve své druhé alternativě.
Protože tedy Nejvyšší soud shledal dovolání podané R. S. s ohledem na uvedené důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu napadené usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 11 To 242/2009 ze dne 18. 6. 2009 i rozsudek Okresního soudu Praha východ sp. zn. 2 T 271/2008 ze dne 13. 2. 2009, když v rámci tohoto výroku zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Okresnímu soudu Praha-východ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž tak učinil za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když vzhledem k povaze zjištěných vad nepřichází v úvahu jejich odstranění v rámci případného zasedání veřejného. V novém řízení se Okresní soud Praha-východ bude věcí znovu zabývat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž bude vázán jeho právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí z hlediska relevantních právních otázek s povinností provést doplnění dokazování z hledisek již shora uvedených.
V tomto směru bude namístě znovu podrobným výslechem zejména poškozené stanovit najisto zejména dobu, po kterou s dovolatelem žila ve společně obývaném domě a zjistit, jak s ní dovolatel v takto spolehlivě zjištěné době spolužití zle nakládal ve smyslu týrání, jak to má na mysli ustanovení §215a tr. zák. s tím, že důsledně oddělí dílčí skutky případně páchané dovolatelem za dobu spolužití od těch, které případně spáchal mimo tuto dobu, případně také vysvětlí a odůvodní, proč jednotlivé dílčí skutky uvedené v tzv. skutkové větě lze subsumovat pod takové, které ve svém souhrnu naplní skutkovou podstatu trestného činu týrání osoby blízké žijící s ním ve společně obývaném domě. Teprve po zjištění těchto skutečností se zaměřením na shora uvedené bude moci soud jednoznačně dovodit rozsah a trestnost jednání dovolatele, vycházeje právě z jednoznačně a nepochybně prokázaného skutkového děje. Stejně tak se bude zabývat i právními závěry, které Nejvyšší soud vyjádřil v tomto svém rozhodnutí ve vztahu k dovolatelem namítanému porušení zásady ne bis in idem a po opatření příslušného spisu Komise k projednávání přestupků Obce H. a na základě skutečností v něm uvedených znovu s ohledem na uvedené, rozhodne.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka