ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1487.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1487/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. ledna 2010 o dovolání podaném J. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 388/2009 ze dne 31. 8. 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 2 T 177/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně sp. zn. 2 T 177/2008 ze dne 9. 6. 2009 byl dovolatel uznán vinným trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, přičemž po tuto dobu mu byla uložena povinnost zdržet se osobního, písemného, telefonického i jakéhokoli jiného styku s poškozenou G. E.
V předmětné věci podal J. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 10 To 388/2009 ze dne 31. 8. 2009 tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal J. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že poškozené nebránil ve vstupu do autobusu, pokud by ovšem bylo shledáno, že k takovému jednání došlo, nemohlo být nijak intenzivní, mělo trvat asi 3 minuty, přičemž nikdo z lidí přítomných na zastávce si ničeho nevšiml. Přitom nakonec on sám odvezl poškozenou autem do jejího bydliště. V této souvislosti poukázal na to, že za uvedených okolností stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání nedosáhl takové úrovně, aby bylo právně kvalifikováno jako trestný čin a chybí takto naplnění materiálního znaku trestného činu, kterým byl nakonec shledán vinným. Dále poukázal na to, že trestný čin omezování osobní svobody lze spáchat pouze úmyslným jednáním. Přitom v dané chvíli měl za to, že poškozená se s ním ve skutečnosti rozejít nechce, když se jednalo o vztah dlouhodobý, poškozenou měl rád a její snahy o rozchod přičítal počínání její matky a nechtěl tedy věřit, že rozchod je poškozenou míněn vážně, když ta se s ním i poté,co mu oznámila rozchod, i nadále stýkala. Proto také i s ohledem na svůj věk i předchozí vztah měl za to, že svůj odmítavý postoj k jeho osobě činila pouze navenek, a to kvůli své rodině. Dodal, že poté, co pochopil, že poškozená svůj rozchod s ním myslí vážně, přestal ji již kontaktovat. V předmětné věci však subjektivní stránka označeného trestného činu nebyla řádně zkoumána, i když vnitřní vztah dovolatele pro posouzení skutku je stěžejní, a to i s vlivem na samotné naplnění jeho materiální stránky. Poukázal dále na to, že soudy v zásadě vycházely z výpovědi poškozené, kterou označily za věrohodnou, přičemž pokud by jí bránil v nástupu do autobusu způsobem, který uvedla, jistě by si toho všimli na místě přítomní lidé, kteří by jí pomohli, když tato skutečnost svědčí spíše jeho popisu předmětného skutku co do intenzity jeho provedení. V uvedeném směru pak uzavřel s tím, že jeho zavinění ve formě úmyslu nebylo prokázáno, chybí tak jeho úmyslné zavinění, a to s přímým dopadem na společenskou nebezpečnost jeho jednání, když se takto mohlo jednat pouze (maximálně) o příslušný přestupek. S ohledem na uvedené proto nebyl ani předmětný skutek správně právně kvalifikován jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák.
K dovolacímu důvodu uplatněnému podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. pak uvedl, že bylo porušeno ustanovení o jeho přítomnosti při hlavním líčení, neboť výslech poškozené probíhal odděleně tak, že on sám se musel po jeho dobu vzdálit z jednací síně. Má za to, že v tomto směru nebyly splněny zákonné podmínky pro takový postup, když nebylo možné nijak usoudit na to, že by jí z jeho strany hrozilo jakékoliv nebezpečí v případě, že bude v jeho přítomnosti vypovídat. Poukázal souhrnně na to, že v průběhu celého trestního řízení nikdy nebyl u výslechu poškozené přítomen a bylo tak porušeno jeho právo alespoň jednou slyšet její výpověď. Nic na tom ani nemění to, že byl po výslechu poškozené soudem seznámen s obsahem její výpovědi. Podle jeho názoru tak došlo k omezení jeho práv na obhajobu, a to nerespektováním principů kontradiktornosti procesu a rovnosti účastníků. V uvedeném směru poukázal i na judikaturu Ústavního soudu České republiky a jím stanovené maximy, podle které lze základní právo či svobodu omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody, kdy při jejich kolizi je nutné využít všech možností minimalizace zásahu do jednoho z nich. Popsaný postup soudu v uvedeném směru se tak jeví jako neproporcionální ve vztahu k jeho právu na obhajobu a odděleně provedeným výslechem poškozené. V konečném důsledku tak nebyl v jeho věci veden spravedlivý proces.
Konečně k dovolacímu důvodu uplatněnému podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedl, že s ohledem na již uvedené obsahuje napadené rozhodnutí výrok, který byl učiněn, ačkoliv v řízení mu předcházejícím (prvoinstančním) je dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
Proto také navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené (citované) usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a současně zrušil i jemu předcházející (citovaný) rozsudek Okresního soudu v Berouně.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že dovolatel zčásti opakuje námitky, které odezněly již v rámci jím podaného odvolání a jde přitom o námitky učiněné proti skutkovým zjištěním učiněným soudy, které však (stejně jako stesky dovolatele na způsob, jímž soudy hodnotily provedené dokazování a neakceptovaly návrh na jeho doplnění) nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod. K námitce stran absence společenské nebezpečnosti popsaného jednání dovolatele státní zástupce uvedl, že předmětný skutek byl vyvrcholením dlouhodobého obtěžování poškozené, když z jejího jednání dovolatel nepochybně věděl, že ta se s ním nepřeje nadále stýkat a byl jí dlouhodobě vyzýván, aby ji přestal kontaktovat s tím, že jejich vztah je ukončen. Takové jednání přitom nelze páchat než úmyslně, a proto neobstojí ani námitka v podobě absence subjektivní stránky označeného trestného činu. K dovolacímu důvodu uplatněnému podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. potom státní zástupce uvedl, že ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. je procesním vyjádřením společenského zájmu na co možná objektivním a úplném objasnění trestních věcí i v těch případech, jejichž podstata spočívá v obdobných incidentech mezi svědkem a pachatelem, jak tomu bylo i v posuzované věci. Proto bylo takto zvolené opatření v dané věci důvodné, když svědkyně projevila z dovolatele odůvodněnou obavu a soud tak v konečném důsledku postupoval v souladu s výše uvedeným ustanovením trestního řádu a práva dovolatele (jako obviněného) tedy nemohla být a také nebyla nijak zkrácena. Konečně k dovolacímu důvodu uplatněnému podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že pokud tedy nebyl dán ani jeden z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d), písm. g) tr. ř., nemohl být naplněn ani důvod dovolání uvedený v druhé alternativě ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. S ohledem na uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže bylo porušeno ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Konečně důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K dovolacímu důvodu uplatněnému podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je namístě uvést, že dovolatelovy námitky stran absence subjektivní stránky označeného trestného činu stejně jako nedostatečné úrovně společenské nebezpečnosti jeho jednání jsou sice právně relevantní, avšak současně zjevně neopodstatněné. Z učiněných skutkových zjištění totiž zjevně plyne, že dovolatel si byl vědom toho, že poškozená již dlouhodobě s ním odmítala další kontakt, zřetelně a jasně mu sdělila, že se s ním již nepřeje stýkat a jejich vztah považuje za ukončený. Tento její jasný a zřetelný postoj však dovolatel dlouhodobě nerespektoval a v kritické době se choval způsobem popsaným v rozhodnutích obou soudů. Z učiněných skutkových zjištění tak zřetelně plyne, že v kritické době ji přes její nesouhlas a odpor bez oprávnění bránil užívat osobní svobodu a naplnil tak všechny znaky skutkové podstaty označeného trestného činu, když na věci, s ohledem na uvedené, nic nemění (z hlediska namítané společenské nebezpečnosti jeho jednání) ani doba, po kterou si vůči poškozené popsaným způsobem počínal.
Stejně tak zjevně neopodstatněně byl uplatněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když dovolatel namítl, že byl nedůvodně v rámci konaného hlavního líčení vykázán z jednací síně po dobu výslechu poškozené s tím, že takový postup soudu nebyl nutný a takto nebyla ve svém důsledku zachována proporcionalita mezi jeho právem na obhajobu a zmíněným účelem trestního řízení vyjádřeným v ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. V této souvislosti je však namístě připomenout, že soud dospěl k závěru, že u poškozené je dána důvodná obava, že v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, když zjevně vycházel z konkrétních okolností projednávaného případu, s přihlédnutím k charakteru označeného trestného činu, k osobám obviněného i poškozené, která byla osobou mající strach z obviněného, který ji dlouhodobě pronásledoval a přes její nesouhlas a odpor se pokoušel s ní i nadále udržovat vztah. Pokud soud za daných okolností postupoval způsobem upraveným v ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. za současného respektování i dalších podmínek v něm uvedených, kdy po návratu do jednací síně byl dovolatel seznámen s obsahem výpovědi poškozené, mohl se k ní vyjádřit a aniž by se s poškozenou setkal, mohl jí prostřednictvím předsedy senátu klást otázky, nelze takový postup soudu označit do té míry neproporcionální, že by zasáhl (omezil) jeho právo na obhajobu.
Konečně k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je nutno uvést, že předmětný dovolací důvod míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Vzhledem k tomu, že není dán ani jeden z dalších důvodů uplatněných dovolatelem jak uvedeno výše, nemohl být naplněn ani důvod dovolání upravený v druhé alternativě ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka