ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1517.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1517/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. ledna 2010 o dovolání podaném K. H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, sp. zn. 13 To 238/2009 ze dne 30. 6. 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 71/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 22 T 71/2008 ze dne 16. 2. 2009 byl dovolatel uznán vinným jednak trestným činem trestným činem nadržování podle §166 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), jednak trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 60.000,- Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.
O odvolání K. H. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Pardubicích – pobočka v Hradci Králové usnesením sp. zn. 13 To 238/2009 ze dne 30. 6. 2009 tak, že ho jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal K. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného prostředku dovolatel uvedl, že od počátku řízení zpochybňoval zejména závěry orgánů činných v trestním řízení ohledně skutkového stavu věci, konkrétně pak rozsah provedeného dokazování a způsob hodnocení důkazů. Orgány činnými v trestním řízení bylo jeho jednání kvalifikováno jako souběh výše uvedených trestných činů, přičemž je však dle dovolatele souběžný postih za tyto dva trestné činy vyloučen, neboť dle dovolatele panuje mezi ustanovením §166 tr. zák. a ust. §175 tr. zák. vztah speciality, který vylučuje jednočinný souběh obou trestných činů a pro závěr o vícečinném souběhu není dána opora ani v provedených důkazech. Dále dovolatel poukázal na tu skutečnost, že soudy nevzaly v úvahu možnost aplikace §166 odst. 2 tr. zák., která upravuje beztrestnost činu uvedeného v ustanovení §166 odst. 1 tr. zák., pokud byl spáchán ve prospěch osoby blízké, ačkoli jak v tomto trestním řízením, tak v trestním řízen vedeném proti L. L., zpochybňovaly soudy věrohodnost dovolatele i svědka L. právě s ohledem na jejich údajně blízké vztahy. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel uvedl, že vzhledem k tomu, že otázka stran řízení předmětného vozidla v době dopravní nehody byla řešena jako předběžná otázka v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 T 131/2007 proti obviněnému L. L. a v době trestního řízení vedenému proti dovolateli byla tato věc již pravomocně rozhodnuta, došlo ke znevýhodnění dovolatele v tom ohledu, že ze strany soudu lze v dané situaci předpokládat tendenci setrvat na již dříve přijatém skutkovém závěru. Dokazování před soudem prvního stupně bylo prováděno až po zrušení rozsudku soudu prvního stupně, kdy soud „de facto přezkoumával své vlastní rozhodnutí v jiné věci a bylo tedy namístě v první řadě respektovat práva odsouzeného a procesní zásady, včetně práva navrhovat důkazy a vyslýchat svědky“, přičemž ale výslechy svědků P. a P., které dovolatel navrhoval již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, měl dle jeho názoru provést tento soud a nikoli soud odvolací. Dovolatel proto vyjádřil přesvědčení, že soud prvního stupně hodnotil důkazy, aniž mohl vzít v úvahu další důkazy jím navrhované, načež přijal skutkové a právní závěry obsažené v rozsudku, nově provedené důkazy pak byly odvolacím soudem hodnoceny nikoli ve vzájemné souvislosti, ale pouze z toho hlediska, zda zpochybňují závěry soudu prvního stupně. Postup odvolacího soudu, který dokazování doplnil, by dle dovolatele byl důvodný za situace, že by před ním byly prováděny důkazy nově navrhované nebo skutečnosti, které vyšly najevo teprve v průběhu odvolacího řízení, avšak za dané procesní situace bylo dle názoru odvolacího soudu namístě napadené rozhodnutí zrušit a dokazování provést před soudem prvního stupně. Dále dovolatel předkládá dovolacímu soudu vlastní hodnocení výpovědí svědků P. a P., s tím, že deklaroval srozumění s tou skutečností, že přezkoumávání hodnocení důkazů není předmětem dovolacího řízení a takto uplatněné námitky vybočují z mezí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nicméně současně vyjádřil přesvědčení, že neprovedení shora uvedených důkazů již v řízení před soudem prvního stupně bylo způsobeno jeho podjatostí a bylo namístě tento orgán vyloučit a je tedy založen důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž shora popsané pochybení odvolacího soudu, které vedlo k faktickému odnětí pravomoci a tedy k nemožnosti přezkoumat provedené důkazy v rámci řádného opravného prostředku, pak důsledky daného postupu zhoršilo postavení dovolatele. S ohledem na výše uvedené proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích č. j. 13 To 238/2009-192 ze dne 30. 6. 2009 postupem dle ust. §265k odst. 1 tr. řádu v plném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému rozhodnutí.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). V tomto svém vyjádření uvedla, že dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázal na trestní řízení proti obviněnému L. L. pod sp. zn. 4 T 131/2007, které bylo ukončeno pravomocným výrokem o vině obviněného L. L., který byl uznán vinným z trestných činů ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a podplácení podle §161 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., přičemž předmětné trestní řízení i trestní řízení vedené vůči dovolateli bylo rozhodováno u Okresního soudu v Pardubicích a uvedená okolnost podle jeho názoru ovlivnila zcela zásadním způsobem hodnocení důkazů v jeho trestní věci, neboť ze strany téhož soudu lze oprávněně předpokládat tendenci setrvat na dříve přijatém skutkovém závěru, byť učiněném v jiné trestní věci a vyjádřil proto přesvědčení, že závěr soudu o jeho vině byl učiněn ještě před počátkem dokazování, v čemž jsou dovolatelem spatřovány důvody podle §30 tr. ř., tedy důvody svědčící pro vyloučení soudce Okresního soudu v Pardubicích, přičemž jím již v předcházejícím řízení takto uplatněná námitka byla ze strany soudů obou stupňů odmítnuta. Podjatost soudce se podle názoru dovolatele projevila i ve způsobu vedení trestního procesu, neboť již nalézací soud měl pořídit jím navrhované výslechy svědků P. a P. Státní zástupkyně v této souvislosti uvedla, že podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je možné podat dovolání, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán, přičemž zákon stanoví, že tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánů druhého stupně namítnuta. Zákon dle státní zástupkyně vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, a to z taxativně vyjmenovaných důvodů, nestačí proto, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti. Záleží přitom i na hmotně právním rozboru skutečností, které k pochybnostem o nestrannosti soudce vedly. Vyloučení soudce nelze tedy dle státní zástupkyně dovozovat pouze ze skutečnosti, že obě trestní věci spojuje událost ze dne 30. 9. 2006 a že obviněný L. L. již byl pravomocně odsouzen za to, že řídil osobní motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, přičemž o obou věcech bylo rozhodováno soudci jednoho soudu, tedy Okresního soudu v Pardubicích. Státní zástupkyně dále poukázala na tu skutečnost, že z provedeného dokazování v hlavním líčení vyplývá, že skutkový děj byl zrekonstruován na základě obsahu ve věci pořízených výpovědí a neexistuje tak extrémní nesoulad mezi obsahem svědeckých výpovědí a zaznamenaným skutkovým dějem. Úvahy nalézacího soudu zcela zřejmě nevybočily z mezí dispozic vyplývající z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nelze ani opodstatněně konstatovat, že by závěry soudců byly ovlivněny hodnotícími úsudky v trestní věci sp. zn. 4 T 131/2007, které by soudu bránily v objektivním a nestranném rozhodnutí v nyní posuzované trestní věci. To i s přihlédnutím ke skutečnosti, že označené případy byly projednávány dvěma soudci téhož soudu, přičemž z jejich přátelského vztahu nelze vyvozovat bez dalšího jakékoliv ovlivnění soudce rozhodujícího v později projednávané věci, tedy ve věci sp. zn. 22 T 71/2008. Námitka o vyloučení soudu v posuzované trestní věci je tedy dle státní zástupkyně zjevně neopodstatněná. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dle vyjádření státní zástupkyně subsumovat pouze ty námitky dovolatele, které mají povahu námitek právních, jedná se proto pouze o námitku, že zjištěný skutek neměl být posouzen jako trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák., neboť jednočinný souběh těchto trestných činů je pro vztah subsidiarity vyloučen. I tato námitka je dle státní zástupkyně zjevně neopodstatněná, neboť skutkový stav zjištěný soudy naplňuje znaky obou jmenovaných trestných činů a soudy správně posoudily skutek, jako oba tyto trestné činy spáchané v jednočinném souběhu a rozhodly v souladu se zásadou, že skutek má být posouzen podle všech ustanovení zvláštní části trestního zákona, která se na něj vztahují, přičemž v dané věci není mezi trestnými činy křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. žádný ze vztahů vylučující jednočinný souběh. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Vyloučení orgánů činných v trestním řízení je upraveno v §30 a §31 tr. ř., kdy v §31 odst. 1 tr. ř. je uvedeno, že o vyloučení z důvodů uvedených v §30 tr. ř. rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají. Jak okresní, tak i krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí pečlivě uvedly, proč neshledaly důvody k tomu, aby se z projednávání dané věci vyloučily. I podle ustálené judikatury nemohou být důvodem pro pochybnost o soudcově nepodjatosti ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. okolnosti, které spočívají buď v jeho postupu v projednávané věci nebo v jeho rozhodování ve věcech jiných. Jak vyplývá z příslušného spisu, Okresní soud v Pardubicích rozhodl usnesením ze dne 28. 7. 2008, sp. zn. 22 T 71/2008-103 o návrhu na vyloučení orgánu činného v trestním řízení tak, že samosoudce Mgr. J. Š. není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci Okresního soudu v Pardubicích, když v odůvodnění tohoto usnesení se uvádí, že skutečnost, že Mgr. Š. a soudce rozhodující ve věci sp. zn. 4 T 131/2007 sdílejí shodnou kancelář, je dána jejich profesní specializací, dispozičním uspořádáním a personálními možnostmi soudu a jako taková není důvodem pro jiný než standardní postup v trestním řízení. Stížnost, kterou dovolatel podal proti tomuto usnesení, zamítl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením sp. zn. 13 To 360/2008-127 ze dne 30. září 2008 s tím, že okresní soud nepochybil, pokud dovodil, že nejsou důvody k tomu, aby byl ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. Mgr. Š. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v dané trestní věci. Ani dovolací soud proto v uvedeném směru neshledal jakékoli pochybení na straně soudu prvního a druhého stupně, ale shledal námitku takto uplatněnou jako zjevně neopodstatněnou, když je zjevné, že v označené věci vyloučený soudce nerozhodoval a pro jeho případné vyloučení nebylo důvodu.
U dalších námitek, které dovolatel v souvislosti s postupem soudů v dané věci uplatnil, není zřejmé, zda je dovolatel podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nebo pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jejich prostřednictvím dovolatel de facto namítl, že tím, že k výslechům jím navržených svědků (P. a P.) došlo až v řízení před odvolacím soudem, došlo k faktickému odnětí „instance“, kdy odvolací soud měl dle jeho názoru za dané situace rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Ačkoli se jedná o námitku procesní, kterou nelze právně relevantně uplatnit pod žádným z deklarovaných dovolacích důvodů, Nejvyšší soud k tomu nicméně (jako obiter dictum) uvádí, že odvolací soud v odůvodnění svého (citovaného) rozhodnutí objasnil, že výpovědi výše uvedených svědků v zásadě potvrdily správnost ve věci učiněných skutkových zjištění, a proto odvolací soud nepovažoval za nezbytné rušit nebo měnit výrok o vině z napadeného rozsudku (soudu prvního stupně), přičemž i dle názoru dovolacího soudu za dané situace nebyly dány okolnosti pro postup podle §258 tr. ř.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu nepřísluší v rámci dovolacího řízení hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pod uplatněný dovolací důvod tak nespadají námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel trvá na skutečnosti, že předmětné vozidlo v době nehody skutečně řídil on, neboť se jedná o námitky skutkové, tedy takové námitky, kterými dovolatel pouze předkládá dovolacímu soudu jinou (pro něj příznivější verzi) skutkového děje. A pokud by byly obsahem dovolání pouze tyto námitky, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Naopak právně relevantně uplatněna je ta námitka, jejímž prostřednictvím dovolatel poukázal na tu skutečnost, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák., neboť jednočinný souběh těchto trestných činů je pro vztah speciality vyloučen. Tato námitka je však námitkou zjevně neopodstatněnou. Jednočinný souběh těchto dvou trestných činů totiž možný je, neboť objekty obou trestných činů se nepřekrývají. Zatímco objektem trestného činu podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. je zájem na správném zjištění skutkového stavu, u trestného činu nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. se jedná o zájem na potlačování zločinnosti, kdy jsou zákonem stíhány projevy, které jsou způsobilé vytvořit podmínky pro maření trestního stíhání, odhalování a trestání pachatelů, přičemž jednání dovolatele tak, jak je popsáno v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, naplňuje všechny zákonné znaky jak trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák., tak trestného činu nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. Obecné soudy tedy správně posoudily tento skutek podle všech ustanovení zvláštní části trestního zákona, která se na něj vztahují. Právně relevantně je uplatněna i ta námitka, že v případě právního posouzení jeho jednání podle §166 odst.1 tr. zák. měly soudy přihlédnout i k ustanovení §166 odst. 2 tr. zák. I takto vznesená námitka je však zjevně neopodstatněná. Pojem „osoby blízké“ je definován v §116 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, přičemž osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Jestliže soudy ve svých rozhodnutích poukázaly na skutečnost, že se dovolatel se svědkem L. dobře znají z podnikání, nejedná se v žádném případě o režim osoby blízké předpokládaný zákonem, a tudíž nebyl v dané věci žádný předpoklad pro aplikaci §166 odst. 2 tr. zák.
S poukazem na uvedené pak Nejvyšší soud takto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka