ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.16.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 16/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. dubna 2010 o dovoláních podaných nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného I. B. , dále I. B. a P. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 46/2009 ze dne 13. 7. 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 3/2006, takto:
I. Podle §265 l odst. 2 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby ve vztahu k obviněnému I. B. neúplný výrok o vině uvedený pod bodem II. citovaného rozsudku ze dne 13. 7. 2009, sp. zn. 6 To 46/2009, doplnil o uvedení skutkových okolností podmiňujících posouzení jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 trestního zákona.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání I. B. odmítá .
III. Podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 33 T 3/2006 ze dne 21. 1. 2009 byl I. B. pod body 1/ – 88/ uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (dále jen tr. zák.), a to ad 1/ – 17/ sám, ad 18/ – 88/ formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., P. K. byl pod body 18/ – 88/ uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., který byl spatřován ve skutečnosti, že „v období od přesně nezjištěného dne v měsíci červnu 2004 do ledna 2005, nejprve obžalovaný B. sám, a posléze od letních měsíců společně s obžalovaným P. K., kterého do celé záležitosti zasvětil a kterému udělil za účelem vyřizování úvěrů dne 8. 8. 2004 plnou moc, na základě předchozí společné dohody v O. a jinde na území České republiky prostřednictvím inzerátu uveřejněného obžalovaným B. v inzertním časopise A., v němž nabízeli rychlé poskytnutí nízkoúročných úvěrů a půjček, a posléze i prostřednictvím spolupráce s dalšími osobami podnikajícími v oblasti zprostředkování finančních půjček a rovněž inzerujícími své služby v inzertních a regionálních časopisech a dalších periodikách nebo na vývěskách v obchodních centrech, uzavírali se zájemci předběžné smlouvy o půjčce, v nichž jako věřitele uváděli smyšlené společnosti I. B. I. B. I., U. S., O.-Z. nebo I. B. I., s. r. o., finanční servis, U. S., O. -Z-,, přičemž jako podmínku poskytnutí finančních prostředků ve lhůtě několika dnů až týdnů převodem na nutný účet klienta u České spořitelny požadovali a vybírali od žadatelů při uzavírání smluv hotovostní platby „vratné bonity“ ve výši 10 % požadované půjčky a „manipulačního poplatku“ ve výši nejméně 1.500,- Kč, přičemž současně jako zajištění v budoucnu poskytnuté půjčky požadovali u žadatelů podpis směnek se směnečnou částkou rovnající se výši půjčky, splatnou na řad I. B., ač věděli, že žádné půjčky poskytnuty nebudou, k čemuž také v žádném případě nedošlo, neboť oba obžalovaní byli bez zaměstnání či jiného legálního zdroje finančních prostředků v potřebném rozsahu, neměli rovněž předstírané kontakty na zahraniční I., nedisponovali oprávněním působit v oblasti úvěrování, a ve většině případů získané finanční prostředky užili blíže nezjištěným způsobem pro svou potřebu, když některým poškozeným zaplacené finanční prostředky vrátili teprve pod hrozbou oznámení na policii, či jiným zveřejněním“ , kdy takto vylákali od osob vyjmenovaných pod body 1/ – 88/ citovaného rozsudku finanční hotovost ve výši uvedené pod těmito konkrétními body rozsudku, přičemž obžalovaný I. B. takto způsobil na cizím majetku škodu v celkové výši 7.556.000,- Kč a obžalovaný P. K. škodu v celkové výši 6.638.500,- Kč. Za výše uvedený trestný čin a rovněž za sbíhající se trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., zpronevěry dle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a podvodu dle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl obžalovaný I. B. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen zákaz trestu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Současně byl zrušen výrok o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 102 T 264/2004, a rovněž trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu dvou roků, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. P. K. byl za výše uvedený trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 1 T 46/2006 ze dne 10. 4. 2006, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání I. B. a P. K. (a příslušného státního zástupce) proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem sp. zn. 6 To 46/2009 ze dne 13. 7. 2009 tak, že z podnětu odvolání státního zástupce a obviněných I. B. a P. K. pod bodem I. citovaného rozsudku zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d), f) trestního řádu (dále jen tr. ř.) v celém rozsahu a pod bodem II. téhož rozsudku podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal I. B. samostatně vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., a to ad 1-17/ a dále ad 19-20/, 22-41/, 43-47/, 49-75/, 77-88/ formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s P. K., a to jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. P. K. byl uznán vinným pod body 19-20/, 22-41/, 43- 47/, 49-75/, 77-88/ trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., přičemž výše uvedený trestný čin byl spatřován ve skutečnosti, že „v období od přesně nezjištěného dne v měsíci červnu 2004 do ledna 2005, nejprve obžalovaný B. sám, a posléze od letních měsíců společně s obžalovaným P. K., kterého do celé záležitosti zasvětil a kterému udělil za účelem vyřizování úvěrů dne 8. 8. 2004 plnou moc, na základě předchozí společné dohody v O. a jinde na území České republiky prostřednictvím inzerátu uveřejněného obžalovaným I. B. v inzertním časopise A., v němž nabízeli rychlé poskytnutí nízkoúročných úvěrů a půjček, a posléze i prostřednictvím spolupráce s dalšími osobami, podnikajícími v oblasti zprostředkování finančních půjček a rovněž inzerujících své služby v inzertních a regionálních časopisech a dalších periodikách nebo na vývěskách v obchodních centrech, uzavírali se zájemci předběžné smlouvy o půjčce, v nichž jako věřitele uváděli smyšlené společnosti I. B. I. B. I., U. S., O.-Z. nebo I. B. I., s. r. o., finanční servis, U. S., O.-Z., přičemž jako podmínku poskytnutí finančních prostředků ve lhůtě několika dnů až týdnů převodem na nutný účet klienta u České spořitelny požadovali a vybírali od žadatelů při uzavírání smluv hotovostní platby „vratné bonity“ ve výši 10 % požadované půjčky a „manipulačního poplatku“ ve výši nejméně 1.500,- Kč, přičemž současně jako zajištění v budoucnu poskytnuté půjčky požadovali u žadatelů podpis směnek se směnečnou částkou rovnající se výši půjčky, splatnou na řad I. B., ač věděli, že žádné půjčky poskytnuty nebudou, k čemuž také v žádném případě nedošlo, neboť oba obžalovaní byli bez zaměstnání či jiného legálního zdroje finančních prostředků v potřebném rozsahu, neměli rovněž předstírané kontakty na zahraniční I., nedisponovali oprávněním působit v oblasti úvěrování, a ve většině případů získané finanční prostředky užili blíže nezjištěným způsobem pro svou potřebu, když některým poškozeným zaplacené finanční prostředky vrátili teprve pod hrozbou oznámení na policii, či jiným zveřejněním“, kdy takto vylákali od osob vyjmenovaných pod body 1- 17/, 19-20/, 22-41/, 43-47/, 49-75/, 77-88/ citovaného rozsudku finanční hotovost ve výši uvedené pod těmito konkrétními body rozsudku, přičemž obžalovaný I. B. takto způsobil na cizím majetku škodu v celkové výši 7.207.500,- Kč a obžalovaný P. K. škodu v celkové výši 6.290.000,- Kč. Za výše uvedený trestný čin a rovněž za sbíhající se trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., zpronevěry dle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a podvodu dle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl I. B. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. §42 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen zákaz trestu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Současně byly zrušeny výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2005, č. j. 6 T 164/2004-71 a souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 26. 6. 2006, č. j. 102 T 264/2004-222, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2006, č. j. 5 To 587/2006-303, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. P. K. byl za výše uvedený trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 1 T 46/2006-100 ze dne 10. 4. 2006, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody. Pod bodem III. rozhodl vrchní soud podle §259 odst. 1 tr. ř. tak, že se věc ohledně obou žalovaných ve výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák. pod body 18/, 21/, 42/, 48/ a 76/ vrací soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí.
Proti tomuto výše citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali I. B. a P. K. dovolání, a to včas, jako osoby oprávněné, prostřednictvím svých obhájců, a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když I. B. označil za dovolací důvody ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř., P. K. ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolání proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala i nejvyšší státní zástupkyně, a to v neprospěch obviněného I. B., když za dovolací důvod označila ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že okolnost, že se pachatel tohoto trestného činu dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, je okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, a je tak tedy zákonným materiálním znakem předmětného trestného činu, přičemž v takovém případě je pak nezbytné, aby taková okolnost byla uvedena ve výrokové části odsuzujícího rozhodnutí, a to nejen v tzv. právní větě, nýbrž i v popisu skutku v tzv. větě skutkové, což se však nestalo, neboť v případě rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 46/2009-3269 ve skutkové části výroku o vině chybí odkaz na předcházející odsouzení I. B., která jsou podstatná pro právní posouzení jeho jednání dle §41 odst. 1 tr. zák. V uvedené skutečnosti je takto nejvyšší státní zástupkyní spatřováno naplnění deklarovaného dovolacího důvodu, neboť výrok o vině z citovaného rozsudku odvolacího soudu není úplný. Vzhledem k výše uvedenému nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265 l odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., aniž by tedy rozhodnutí napadené tímto dovoláním zrušil, přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby ve vztahu k obviněnému I. B. neúplný výrok o vině uvedený pod bodem II. jeho rozsudku ze dne 13. 7. 2009, č. j. 46/2009-3269, doplnil o uvedení skutkových okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby podle §41 odst. 1 tr. zák. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání a pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným, než navrženým způsobem.
P. K. v důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o žádný trestný čin nejde, přičemž zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, což se dle dovolatele v jeho případě stalo, a proto je tento nesoulad předmětem jeho dovolání. V rámci svého mimořádného opravného prostředku dovolatel takto namítl, že nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, který posoudil jeho jednání jako trestný čin, přičemž uvedl konkrétní skutkové závěry soudů prvního stupně a soudu odvolacího, ze kterých soudy nesprávně dovodily jeho vinu, aniž by vyvrátily jeho obhajobu, v čemž je dovolatelem spatřován právě zmíněný extrémní nesoulad. Žádný z provedených důkazů dle jeho názoru nesvědčí pro závěr, že by se dopustil trestné činnosti a přesto, že předmětný trestný čin je trestným činem úmyslným, nelze v jeho jednání spatřovat úmysl ani v jedné z jeho forem. Dále se odvolává na výpovědi svědka K., svědkyně K., svědka K. a svědka H., které dle jeho názoru dokazují, že on sám byl spoluobviněným B. podveden. Dále zpochybnil výpověď svědkyně K., zpochybnil způsob, jakým soudy hodnotily výpověď svědka F., B., B. a dalších, zpochybnil způsob, jakým soud hodnotil dovolatelem podepsanou leasingovou smlouvu. Dále namítl, že jemu uložený souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků je v rozporu se zákonem, neboť v jeho případě již nepřicházelo uložení souhrnného trestu v úvahu, když i odvolací soud ukládal souhrnný trest ve vztahu k trestu uloženému na základě trestního příkazu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 1 T 46/2006, kterým byl dovolateli uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Zmíněný trestní příkaz byl dovolateli doručen dne 13. 4. 2006 a právní moci nabyl dne 22. 4. 2006 a zkušební doba tak uplynula dnem 22. 4. 2008, přičemž Vrchní soud v Olomouci rozhodoval o odvolání dne 13. 7. 2009. Dovolatel uvedl výše zmíněné skutečnosti s poukazem na ust. §60 odst. 2 tr. zák., podle kterého neučinil-li soud do roka od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle §60 odst. 1 tr. zák. (rozhodnutí o tom, zda se odsouzený osvědčil), aniž na tom měl odsouzený vinu, má se za to, že se osvědčil s tím, že následně podle §60 odst. 3 tr. zák. jestliže se pachatel ve zkušební době osvědčil, hledí se na něj jako by nebyl odsouzen. Z výše uvedených důvodů proto dovolatel vyjádřil přesvědčení, že mu nebylo možno uložit souhrnný trest a došlo tak k naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Proto dovolatel závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud „podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 2009, sp. zn. 6 To 46/2009, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a v souladu s výše citovanými ustanoveními napadené rozhodnutí, vzhledem k existenci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem a podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil dovolatele obžaloby.“ Dále dovolatel navrhl, aby „mu byl přerušen výkon trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 33 T 3/2006, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 2009, sp. zn. 6 To 46/2006.“
I. B. v důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, což odůvodnil tím, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl doručen všem osobám oprávněným podat proti němu odvolání a odvolací soud tak nebyl za této situace věcně příslušný rozhodnout. Tento svůj názor dovolatel opřel o skutečnost, že Krajský soud v Ostravě usnesením pod č. j. 33 T 3/2009-3181 ustanovil opatrovníka mimo jiné i poškozenému P. K., neboť jmenovaný poškozený uplatnil v rámci adhezního řízení nárok na náhradu škody, přičemž o jeho nároku bylo rozhodnuto rozsudkem, který však tomuto poškozenému nebylo možno doručit, neboť je neznámého pobytu. V předmětné věci však jako poškozený, který má mít trvalý pobyt hlášen na adrese T., Z. n., vystupuje J. K. a nikoli P. K. S ohledem na tuto skutečnost vyjádřil dovolatel názor, že pokud se soudu nepodařilo doručit prvoinstanční rozsudek poškozenému J. K. a tento stav se soud pokusil napravit tím, že ustanovil opatrovníka poškozenému P. K., který však v dané věci nefiguruje, byl vytvořen stav, kdy skutečnému poškozenému J. K. nebyl doručen rozsudek nalézacího soudu ani náhradním způsobem prostřednictvím ustanoveného opatrovníka. V důsledku toho nebyl dle dovolatele odvolací soud věcně příslušný rozhodnout, když rozsudek soudu prvního stupně nebyl doručen všem osobám oprávněným podat proti němu odvolání. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho rámci dovolatel namítl, že odvolací i nalézací soud nesprávně právně posoudily skutky pod body 19-20/, 22-41/, 49-75/ a 77-88/ citovaného rozsudku, a to ve vztahu k formě účastenství dovolatele na uvedených skutcích jako spolupachatele. Odvolací soud dovodil, že dovolatel se dopustil jednání popsaných pod výše uvedenými body jako spolupachatel v úmyslu přímém, neboť si byl činnosti obžalovaného K. a ostatních zprostředkovatelů vědom. Zcela stranou je však dle dovolatele ponecháno, že dovolatel nevěděl o celkovém rozsahu činnosti obviněného K. a dalších zprostředkovatelů, když se této činnosti osobně neúčastnil, přičemž odvolací soud paušálně dovozuje jeho účastenství na všech těchto skutcích, aniž by se jeho faktickou účastí na jednotlivých skutcích zabýval a vyjádřil tak názor, že byl uznán vinným i skutky, na nichž se žádným způsobem nepodílel. Dále dovolatel poukázal na skutečnost, že jeho jednání bylo právně kvalifikováno jako zvlášť nebezpečná recidiva, ač pro uvedený postup nebyly splněny zákonné podmínky. Ač dovolatel připouští, že byla splněna podmínka formální, zcela jistě dle jeho názoru nebyla splněna podmínka materiální, tedy skutečnost, že jeho předchozí odsouzení za zvlášť závažný úmyslný trestný čin pro svou závažnost podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, jež je pro posouzení jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty dle §41 odst. 1 tr. zák. rozhodující. Nejednoznačnost naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je dle dovolatele dána i tím, že soud prvního stupně, který byl dle názoru dovolatele k posouzení této otázky kompetentnější, na rozdíl od soudu odvolacího naplnění této materiální podmínky ve vztahu k jednání dovolatele neshledal. Dovolatel poukázal zejména na tu skutečnost, že byť byl dříve odsouzen pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., bylo na něj působeno v rámci tohoto odsouzení trestem ve výměře tři roky, tedy při samotné spodní hranici zákonné trestní sazby a uložení sankce bez použití ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě v zákonem stanoveném rozmezí by se jevilo v daném případě jako dostačující, když nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že jeho účast na skutcích pod body 19-20/, 22-41/, 49-75/ a 77-88/ rozsudku byla pouze okrajová. S ohledem na výše uvedené proto I. B. navrhl, aby Nejvyšší soud „ zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci podle §265k odst. 1 tr. ř. ve všech jeho výrocích a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci podle §265 l odst. 1 tr. ř., aby po odstranění procesních pochybení Krajského soudu v Ostravě věc znovu projednal nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem a uznal obžalovaného I. B. vinným toliko skutky popsanými pod body 1 - 17/ obžaloby, tyto skutky kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a za tento trestný čin mu uložil přiměřený trest v polovině zákonné trestní sazby dle ustanovení §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a ve zbytku skutků popsaných pod body 19-20/, 22-41/, 49-75/ a 77-88/ jej obžaloby zprostil. “
K takto podaným dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že hlavní námitkou dovolání P. K. je tvrzení, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo existencí extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu a právními závěry, jež z nich vyvodil, přičemž tento rozpor však dovolatel nijak konkrétně nespecifikoval, neboť jeho argumentace na podporu této námitky se omezuje pouze na výhrady proti určitým formulacím, které soud druhého stupně uvedl v odůvodnění jeho rozhodnutí, a polemiku s citovanými výroky, takže vlastně pouze vyslovuje nesouhlas se zněním odůvodnění napadeného rozsudku. Takové námitky jsou dle státního zástupce z hlediska striktní formulace přípustnosti dovolání a naplnění zákonem definovaných dovolacích důvodů irelevantní, a to zejména s ohledem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. a vzhledem k tomu, že s těmito námitkami dovolatel spojuje i tvrzení o neexistenci subjektivní stránky trestného činu, zůstává de facto i tato jeho námitka bez validní argumentace. Státní zástupce dále uvedl, že pokud se tvrzení dovolatele, že v době mezi 22. 4. 2008 a 22. 4. 2009 nebylo ve věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 46/2006, rozhodováno podle §60 odst. 1 tr. zák. zakládá na pravdě, nelze než souhlasit s jeho názorem, že mu byl nesprávně a v rozporu s ustanovením §35 odst. 3 tr. zák. uložen souhrnný trest, neboť v tom případě brání uložení souhrnného trestu ustanovení právě §35 odst. 3 tr. zák., které soud druhého stupně ve svém rozhodování nerespektoval a z jeho rozhodnutí není patrno, že by se touto otázkou vůbec zabýval. Rozhodnutí o uložení souhrnného trestu P. K. je tudíž vadné, přičemž tato vada spadá dle státního zástupce pod dovolací důvod popsaný v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nikoli již §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak se domnívá dovolatel], tedy je dle státního zástupce třeba tuto část dovolacích námitek dovolatele označit za opodstatněnou. Pokud jde o obviněného I. B. , jestliže v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soudy nesprávně usoudily, že se jako spolupachatel podílel na trestné činnosti spoluobviněného K. ve skutcích, jež konkrétně označuje, a tvrdí, že o této části trestného jednání P. K. nevěděl, jedná se o námitky nikoli proti hmotně právnímu posouzení věci, nýbrž o námitky skutkové povahy, spočívající v negaci skutkových závěrů, k nimž na základě dokazování dospěly oba ve věci činné soudy. Takové výhrady však dle státního zástupce deklarovaný dovolací důvod naplnit nemohou a míjí se i se všemi zbývajícími důvody dovolání. Pod důvod dovolání popsaný v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naopak dle státního zástupce spadají námitky dovolatele, jež vznáší proti posouzení své trestné činnosti jako spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou, přičemž zpochybňuje naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. Avšak státní zástupce uvedl, že pokud jde o právní posouzení jednání dovolatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., vrchní soud náležitým způsobem po stránce formální i materiální zohlednil předcházející odsouzení a potrestání dovolatele rozsudky Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 12 T 84/94 a sp. zn. 7 T 126/97, přičemž oba tyto spisové materiály byly přitom předmětem dokazování a s právním posouzením podmínek zvlášť nebezpečné recidivy u dovolatele lze bez výhrad souhlasit, a proto jeho dovolací námitky v tomto směru považuje státní zástupce za neopodstatněné. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolatel namítl, že záměnou křestního jména při ustanovení opatrovníka jednomu z poškozených došlo k situaci, že poškozenému J. K. nebyl doručen rozsudek ani cestou ustanoveného opatrovníka a odvolací soud neměl ve věci jednat, poněvadž pro to neměl splněny zákonné podmínky. Státní zástupce připustil, že je skutečností, že v namítaném usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 2009, č. j. 33 T 3/2006-3181, je uvedeno jméno tohoto poškozeného v podobě P. K., zatímco ve zbytku spisového materiálu figuruje J. K., ovšem všechny ostatní identifikační údaje vč. data narození a posledního místa pobytu jsou stále totožné a podle nich lze spolehlivě zjistit, že se jedná o jednu a tutéž osobu, takže o skutečné identitě této osoby nevznikají pochybnosti. Státní zástupce proto vyjádřil přesvědčení, že nesprávnost v křestním jméně tohoto poškozeného nezakládá tak závažnou vadu rozhodnutí, že by pro ni nemohlo obstát. Se zřetelem na důvody vysvětlené výše se státní zástupce vyjádřil v tom smyslu, že v dovolání obviněného I. B. nejsou namítány takové vady rozhodnutí, jež by naplňovaly deklarované důvody dovolání způsobem vyžadujícím zrušení napadeného rozhodnutí. Vzhledem ke skutečně existujícímu nedostatku ve správném označení křestního jména jednoho z desítek poškozených navrhl, aby jeho dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítnuto, neboť je zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Pokud jde o P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, z podnětu jeho dovolání zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 2009, sp. zn. 6 To 46/2009, v celém výroku o trestu uloženém P. K., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Vzhledem k tomu, že P. K. v současné době vykonává trest, jehož zrušení se navrhuje, učinil současně návrh, aby byl podle §265 l odst. 4 trestního řádu P. K. po zrušení výroku o trestu vzat do vazby, neboť důvody pro jím navrhované přerušení trestu státní zástupce neshledal. Vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde nebo jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě popsán.
Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít tedy takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu tedy nepřísluší v rámci dovolacího řízení hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.
Co se týče dovolání P. K., jeho námitky, které uplatnil pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jejichž prostřednictvím namítl extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, jsou námitky, které jsou ryze skutkového charakteru a jejich prostřednictvím dovolatel polemizuje s odůvodněním napadeného rozhodnutí, se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy, svědecké výpovědi a předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje, přičemž dovolací soud v této souvislosti považuje za nutné zdůraznit, že takovéto námitky, stejně jako námitky proti důvodům (přijatého) rozhodnutí (§265a odst. 4 tr. ř.), jsou nepřípustné. Dovolatel tak v rámci namítaného extrémního nesouladu neuvedl ani jednu námitku, která by existenci takovéhoto extrémního nesouladu právně relevantně zakládala. Soudy zejména v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně a přesvědčivě objasnily, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé (provedené) důkazy hodnotily, přičemž dospěly k jednoznačnému závěru, že se dovolatel dopustil trestné činnosti tak, jak je popsaná ve výrokové části výše citovaného rozsudku soudu druhého stupně, když bylo jasně prokázáno, že oba obžalovaní (tedy P. K. i další dovolatel I. B. – viz níže) zcela nepochybně věděli, že svým jednáním uvádějí zájemce o poskytnutí půjčky v omyl nabídkou možnosti poskytnutí půjčky, ač věděli, že takováto půjčka nikdy poskytnuta nebude, tuto poskytnout vůbec nechtěli a právě takovýmto způsobem oba postupovat chtěli a chtěli tedy tímto způsobem porušit zájem chráněný v tomto případě trestním zákonem, kterým je nepochybně ochrana majetku a majetkových práv občanů, přičemž (současně) takto jednali v úmyslu přímém [§4 písm. a) tr. zák.], který směřovali k tomu, aby se obohatili ke škodě cizího majetku a to tím, že někoho uvedou v omyl. K tomuto obohacení (a způsobení škody velkého rozsahu) skutečně došlo, kdy výše způsobené škody každým z dovolatelů přesáhla zákonem stanovenou hranici částky 5.000.000,- Kč jako kvalifikačního znaku naplnění trestného činu podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák. Soudy ve svých rozhodnutích zejména uvedly, že nemůže obstát obhajoba P. K., že fakticky nevěděl o tom, že půjčky nebudou poskytovány, neboť za dobu jeho působení nebyla vyplacena ani jedna z takto nabízených půjček, sám se aktivně podílel na uvádění nepravdivých informací klientům a i dle výpovědi spoluobviněného B. byl do těchto nelegálních aktivit od počátku svého konání zasvěcen. Právně relevantně uplatněnou se tak jeví pouze námitka P. K. ohledně absence subjektivní stránky dovolateli přisuzovaného trestného činu, avšak vzhledem k výše uvedenému, je zcela zřejmé, že i tohoto zjištění se dovolatel domáhá na základě jiného skutkového stavu (dovolatel tvrdil, že nevěděl, že půjčky nebudou poskytovány, proto nemohl jednat v podvodném úmyslu), než ke kterému dospěly na základě řádně vedeného dokazování oba soudy, a proto i v uvedeném směru se jedná o námitku skutkového charakteru, která nemůže být pod deklarovaným dovolacím důvodem právně relevantně uplatněna. Námitky dovolatele tak ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem právě pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné a logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Pokud by tedy byly obsahem dovolání pouze tyto námitky, nezbylo by Nejvyššímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Naopak námitka dovolatele spočívající v tom, že mu neměl být ukládán rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci souhrnný trest odnětí svobody, je uplatněna pod deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejen právně relevantně, ale i důvodně [dovolatel uplatnil v souvislosti s touto námitkou i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však v daném případě není namístě]. Jak vyplývá ze spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 1 T 46/2006, trestní příkaz ze dne 10. 4. 2006, kterým byl P. K. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, mu byl doručen dne 13. 4. 2006 a právní moci nabyl 22. 4. 2006. Zkušební doba tak dovolateli skončila dne 22. 4. 2008. Podle §60 odst. 1 tr. zák., jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Přitom neučinil-li soud do roka od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil (§60 odst. 2 tr. zák.). Podle §60 odst. 3 tr. zák., bylo-li vysloveno, že se podmíněně odsouzený osvědčil, anebo má-li se za to, že se osvědčil (odstavec 2), hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen. V daném případě uplynula zkušební doba dne 22. 4. 2008 a vzhledem ke skutečnosti, že soud do roka neučinil rozhodnutí podle §60 odst. 1 tr. zák., nastala u dovolatele fikce osvědčení podle §60 odst. 2 tr. zák. dnem 22. 4. 2009 a tedy v době rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 13. 7. 2009 se na dovolatele mělo hledět, jako by nebyl odsouzen a nebylo mu tudíž možno uložit souhrnný trest ve vztahu k výše uvedenému trestnímu příkazu, přičemž vrchní soud se zkoumáním zákonných podmínek ve svém rozhodnutí ani nezabýval. Avšak Nejvyšší soud vzhledem ke skutečnosti, že dovolateli byl ukládán trest při samé spodní hranici trestní sazby (kdy trestní sazba stanovena pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák. je v rozmezí pěti až dvanácti let, přičemž dovolateli byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let) dospěl k názoru, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Je zcela zřejmé, že vrchní soud při ukládání souhrnného trestu pochybil, avšak i za situace, kdyby Nejvyšší soud toto jeho rozhodnutí zrušil ve výroku o trestu, nedošlo by k podstatné změně v postavení dovolatele, neboť jak již bylo uvedeno výše, trest mu již tak (při pečlivém zvážení všech okolností, za kterých byl ukládán), když takto byl uložen při samé spodní hranici příslušné trestní sazby a nelze tedy, zejména i s přihlédnutím k rozsahu páchané trestné činnosti, počtu jednotlivých dílčích útoků (a tedy i počtu poškozených), způsobu páchání trestné činnosti (kdy tato trestná činnost byla páchána organizovaně a promyšleně) a výši způsobené škody spáchané touto trestnou činností, uvažovat o uložení trestu jiného druhu či výměry. Je tedy zřejmé, že projednání takto podaného dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce (i s ohledem na v uvedeném směru ustálenou judikaturu) zásadního významu, a proto Nejvyšší soud takto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. O návrhu dovolatele na přerušení uloženého trestu potom Nejvyšší soud s ohledem na uvedené již nerozhodoval.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Nejvyšší státní zástupkyně , která podala dovolání v neprospěch I. B. namítla, že v popisu skutku v tzv. skutkové větě rozhodnutí odvolacího soudu chybí odkazy na předchozí potrestání (odsouzení) I. B., která jsou podstatná pro právní posouzení jeho jednání dle §41 odst. 1 tr. zák. a tím je výrok o vině z citovaného rozsudku vrchního soudu neúplný. Tato námitka nejvyšší státní zástupkyně je nejen právně relevantně uplatněna pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale je i důvodná. Okolnost, že se pachatel dopustil trestného činu jako zvlášť nebezpečný recidivista je okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby a je tedy zákonným materiálním znakem dovolateli přisuzovaného trestného činu a jako takovou je nezbytné ji uvést nejen do věty právní předmětného výroku rozhodnutí, nýbrž je třeba, aby takováto okolnost byla vyjádřena i v popisu skutku v tzv. větě skutkové. Podle §265 l odst. 2 tr. ř., záleží-li vada jen v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, může Nejvyšší soud, aniž rozhodnutí zruší, přikázat soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil. Nejvyšší soud tedy vrchnímu soudu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., podle kterého v neprospěch obviněného může Nejvyšší soud změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného, přikázal, aby ve vztahu k obviněnému I. B. neúplný výrok o vině uvedený pod bodem II. jeho rozsudku ze dne 13. 7. 2009, č. j. 46/2009-3269, doplnil o uvedení skutkových okolností posouzení jeho jednání, jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 trestního zákona.
Konečně I. B. uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku ty dovolací důvody, které jsou obsaženy v ustanovení v §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcná příslušnost soudů je upravena ustanoveními §16 a §17 tr. ř., přičemž věcně nepříslušným je tak soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími věcnou příslušnost, která jsou stanovena ve výše uvedených ustanoveních trestního řádu. Soud nebyl náležitě obsazen (druhá alternativa dovolacího důvodu), jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002, Sb., o soudech a soudcích. Tedy zejména se jedná o případ, když by rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když by senát soudu byl složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud by rozhodoval senát v neúplném složení atd. Dovolatel poukázal v souvislosti s daným dovolacím důvodem na to, že při doručování rozsudku soudu prvního stupně došlo k jistému procesnímu pochybení (písařská chyba při uvedení křestního jména v usnesení o ustanovení opatrovníka jednomu z poškozených, který byl neznámého pobytu), z čehož dovolatel dovodil věcnou nepříslušnost vrchního soudu k rozhodnutí o podaných odvoláních. Jak však vyplývá z výše uvedeného, tato námitka pod deklarovaný dovolací důvod obsahově nespadá a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů. Nicméně dovolací soud k tomu uvádí (jako obiter dictum), že je sice pravdou, že ke zmíněné chybě v předmětném usnesení č. j. 33 T 3/2006-3181 ze dne 7. 5. 2009 došlo, avšak je zcela zřejmé, že se jedná pouze o chybu písařskou, když bylo křestní jméno poškozeného K. uvedeno nesprávně jako P., přestože se jedná o J., avšak všechny ostatní identifikační údaje, včetně data narození a posledního místa pobytu jsou stále totožné a lze podle nich určit, že se jedná o stále tu stejnou osobu a o skutečné identitě tohoto poškozeného nevznikají pochybnosti.
Co se týká námitek, které dovolatel uplatnil pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod tento dovolací důvod nespadají námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel zpochybnil skutkový stav tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a následně soudem odvolacím, tedy že nevěděl, jaký je skutečný rozsah činnosti spoluobviněného K. a ostatních zprostředkovatelů a že se na většině skutků uvedených ve skutkové větě rozsudku soudu druhého stupně nepodílel, a to ani formou spolupachatelství. Jak již bylo uvedeno výše, soudy zejména v odůvodnění svých rozhodnutí pečlivě a srozumitelně objasnily, jak dospěly ke skutkovým závěrům uvedeným ve výroku o vině napadeného rozhodnutí, proč neuvěřily obhajobě dovolatele a proč jej naopak uznaly vinným jemu přisuzovaným trestným činem a lze na jejich rozhodnutí v uvedeném směru pro stručnost odkázat.
Právně relevantně uplatněnou je však ta námitka, jejímž prostřednictvím dovolatel zpochybnil právní kvalifikaci jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák., když uvedl, že ač v jeho případě byly splněny formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy požadované trestní zákonem, zcela jistě nedošlo k naplnění její materiální podmínky, když nebylo prokázáno, že by jeho předchozí potrestání za zvlášť závažný úmyslný trestný čin pro svou závažnost podstatně zvyšovalo stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle §41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Ustanovení §41 odst. 2 tr. zák. pak označuje za zvlášť závažné trestné činy ty trestné činy, které jsou uvedeny v §62 tr. zák. a také ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, bylo na dovolatele v minulosti působeno v souvislosti s pácháním zvlášť závažných trestných činů opakovaně nepodmíněnými tresty odnětí svobody, které se však zcela minuly účinkem, přičemž se opakovaně dopouštěl trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. a způsob činnosti zvlášť závažné úmyslné trestné činnosti je obdobný s nyní projednávanou trestnou činností. Zde je třeba zdůraznit i dobu, která uplynula od jeho předchozího výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za zvlášť závažný úmyslný trestný čin rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 7 T 126/97, kdy předmětný trest vykonal dnem 4. 8. 2003 a obdobnou trestnou činnost začal páchat znovu již v červnu 2004. V neposlední řadě je nutno přihlížet i k rozsahu nyní posuzované trestné činnosti, když se jedná o více než 80 dílčích útoků páchaných po celém území České republiky se způsobením škody velkého rozsahu, veden zjevnou ziskuchtivostí a snahou se takto nelegálně obohatit na úkor jiných, když v detailech je možno odkázat na (v tomto směru) pečlivé odůvodnění předmětného rozhodnutí odvolacího soudu právě i co se týče naplnění podmínek tzv. materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy. Neobstojí takto ani námitka dovolatele, že předchozím odsouzením na něj bylo působeno trestem odnětí svobody v trvání 3 let, tedy při samé hranici spodní trestní sazby za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a uložení sankce bez použití ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě by bylo v daném případě dostačující. Vzhledem k výše uvedenému a ke skutečnosti, že se jedná již o třetí odsouzení dovolatele za zvlášť úmyslný trestný čin (a opakovanou trestnou činnost spáchanou ve formě podvodu podle §250 tr. zák.), je použití ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě namístě. Jak již řečeno, je zjevné, že dovolatel naplnil nejen formální, nýbrž i materiální podmínku pro posouzení jeho jednání, jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty. Proto také shledal i dovolací soud tuto jeho (právně relevantně uplatněnou námitku) námitku jako zjevně neopodstatněnou.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání podané I. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka