ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.171.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 171/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2010 o dovolání obviněného J. Ch.,proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 6 To 417/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 2 Tm 25/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ch. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 2 Tm 25/2008, byl obviněný J. Ch. uznán vinným jednak trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Těch se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že:
„dne 27. 8. 2008 kolem 19:45 hodin v U. H., Z. k., na ul. V., v blízkosti budovy umělecko-průmyslové školy za přítomnosti nejméně tří dalších osob společně zaútočili na J. D., kterého nejprve obžalovaný V.a shodil na zem a posléze jej kopali nejméně do oblasti hlavy a břicha a zároveň po něm požadovali vydání finanční částky 70,- Kč, následně pak J. D. obžalovaný V. vzal z oblečení mobilní telefon zn. Siemens A/55 v hodnotě 500,¬- Kč, který předal obžalovanému Ch., v důsledku napadení pak J. D. na místě ztratil nejméně náramkové hodinky na řemínku se suchým zipem v hodnotě 900,- Kč, zlatou náušnici v hodnotě 400,- Kč a zapalovač zn. Ronson v hodnotě 700,- Kč, tím mu způsobili škodu v celkové výši 2.500,- Kč, v souvislosti s napadením J. D. utrpěl zlomeninu nosních kůstek s posunem a úrazovou prasklinu lebky v rozsahu 11 cm v týlní části, což si vyžádalo nejméně lékařské ošetření a hospitalizaci v nemocničním zařízení od 27. 8. 2008 do 1. 9. 2008, a tohoto jednání se obžalovaný J. Ch. dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 9. 12. 2002, č. j. 2 T 400/2002-489, který nabyl právní moci 24. 1. 2003, uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, přičemž usnesením č. j. 2 T 400/2002-594, ze dne 10. 1. 2006 bylo rozhodnuto o přeměně trestu v nepodmíněný trest odnětí svobody, který vykonal 13. 2. 2008.“
Za tyto trestné činy mu byl podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině spoluobviněného F. V. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným stanovena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozenému J. D. částku 12.800,- Kč, se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. Ch. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně dne 1. 10. 2009, sp. zn. 6 To 417/2009, zamítnuto podle §256 tr. ř.
Proti rozhodnutí krajského soudu podal obviněný J. Ch. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť má jednak za to, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném právním posouzení skutku a dále, že mu byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný nesouhlasí s tím, že byl napadenými rozhodnutími posouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. připouští, že v roce 2002 byl odsouzen za trestný čin loupeže, ale vyzdvihuje, že tohoto trestného činu se dopustil jako mladistvý. Má za to, že toto odsouzení nelze užít jako podklad pro aplikaci ust. §41 odst. 1 tr. zák. Odkazuje přitom na Komentář k trestnímu zákonu C. H. Beck, z něhož vyvozuje, že v jeho případě nedošlo k naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, když byl v minulosti potrestán jako mladistvý.
Vedle toho má pochybnosti o splnění materiální podmínky z toho důvodu, že doba šesti let, která uplynula od spáchání prvního trestného činu loupeže v roce 2002, je podle soudní praxe dobou delší, která nezvyšuje stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost. Obviněný současně připouští, že v mezidobí spáchal i jiné trestné činy, ovšem nejednalo se o zvlášť závažné úmyslné trestné činy.
Z toho dovozuje, že neměl být odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista a byl mu také nesprávně vyměřen trest dle §42 odst. 1 tr. zák., neboť mu neměla být horní hranice trestní sazby odnětí svobody zvýšena o jednu třetinu a trest mu neměl být ukládán v horní polovině takto stanovené trestní sazby.
V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí krajského soudu, příp. rozsudek soudu okresního, a aby věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.
Dovolání obviněného považuje za zjevně neopodstatněné. Odkaz dovolatele na Komentář k trestnímu zákonu C. H. Beck je podle ní zavádějící, neboť je v něm uvedeno pouze to, že zvlášť nebezpečným recidivistou nemůže být uznán mladistvý, což však na případ obviněného Ch. nedopadá, neboť dovolatel mladistvý není.
Je také přesvědčena, že skutečnost, že předchozího zvlášť úmyslného trestného činu se pachatel dopustil jako mladistvý, nevylučuje možnost přihlédnout k takovému odsouzení při posuzování zvlášť nebezpečné recidivy, pokud se na pachatele nehledí, jako by nebyl odsouzen, což na danou kauzu rovněž nedopadá.
Má za to, že doba, která uplynula od spáchání předchozího zvlášť závažného trestného činu, je jen jedním z kritérií pro posuzování materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy. Připomíná v této souvislosti, že dalším významným kritériem je doba od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za předchozí zvlášť závažný trestný čin, která v dovolatelově případě činila pouhých šest měsíců. Z toho nejvyšší státní zástupkyně vyvozuje, že výkon trestu odnětí svobody k polepšení pachatele nevedl a že jeho nepolepšitelnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost. Dále konstatuje, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nemohl být naplněn za situace, kdy obviněný byl důvodně uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a trestní sazba tak byla modifikována podle §42 tr. zák.
V petitu svého vyjádření nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve ověřil, zda je dovolání přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, jestli dovolatelem uváděné důvody lze považovat za některý z dovolacích důvodů vyjmenovaných v §265b odst. 1 tr. řádu, jelikož uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem dle §265i odst. 3 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v rámci tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02,
II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03).
Svými námitkami obviněný brojí proti aplikaci ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě podle §41 tr. zák. nižšími soudy. Nejvyšší soud ovšem shledal, že formální i materiální podmínky pro aplikaci §41 tr. zák. byly v případě obviněného J. Ch. splněny.
Nejvyšší soud především konstatuje, že pachatele lze posoudit podle §41 tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivistu, i když předchozí zvlášť závažný úmyslný trestný čin (resp. provinění) spáchal jako mladistvý, za předpokladu, že toto doposud nebylo podle §35 odst. 2 zákona č. 218/2003 sb., o soudnictví ve věcech mládeže, zahlazeno. V posuzovaném případě obviněný spáchal trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., přičemž z opisu rejstříku trestů vyplývá, že toto provinění nebylo doposud zahlazeno. K tomuto odsouzení tedy lze při posuzování zvlášť nebezpečné recidivy přihlížet.
Shodně s vyjádřením nejvyšší státní zástupkyně i Nejvyšší soud považuje dovolatelovu interpretaci příslušné pasáže Komentáře k trestnímu zákonu C. H. Beck za zkreslenou. V této publikaci se uvádí, že mladistvého nelze uznat za zvlášť nebezpečného recidivistu, avšak k doposud nezahlazenému a vykonanému trestnímu opatření (resp. trestu) odnětí svobody, které mu bylo uloženo jako mladistvému za provinění (resp. trestný čin) uvedené v §41 odst. 2 tr. zák., by bylo možné přihlížet jako k „potrestání“, jestliže by byl za takový trestný čin opětovně uznán vinným již jako zletilý (dospělý) pachatel (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl I., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 389).
Nejvyšší soud ve shodě s ust. §41 a navazující judikaturou konstatuje, že vedle formálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy musí být naplněna i podmínka materiální, spočívající v odpovídajícím (zde podstatně zvýšeném) stupni nebezpečnosti rozhodných skutečností pro společnost. Bral přitom v potaz také judikaturu Ústavního soudu tendující ke spíše restriktivnímu výkladu uvedeného ustanovení jen na případy, které si skutečně žádají zpřísněné potrestání pachatele (viz např. IV. ÚS 396/03, III. ÚS 747/06). Z ní mimo jiné vyplývá, že při posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je potřeba přihlížet vedle délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, také ke způsobu provádění trestné činnosti, ke způsobeným škodám, k počtu, druhu a výši dříve uložených trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly pachatele k recidivě. Závažným hlediskem je podle této judikatury i osobní profil pachatele, jeho věk, charakterové vlastnosti. Vyzdvihuje se přitom, že smyslem právního institutu zvlášť nebezpečné recidivy je přísněji postihnout nepoučitelné delikventy, kteří tvrdošíjně opakují zvlášť nebezpečné protispolečenské útoky.
V projednávaném případě Nejvyšší soud shodně s nižšími soudy vyzdvihuje, že obviněný spáchal trestnou činnost šest měsíců po propuštění z výkonu trestu, což je okolnost pro projednávanou věc rozhodnější než doba, která uplynula od spáchání předchozího zvlášť závažného úmyslného trestného činu. Původně byl obviněný odsouzen jako mladistvý pro rozsáhlou trestnou činnost, mimo jiné i pro dva trestné činy loupeže. Závažnější z nich spočíval v ozbrojeném loupežném přepadení prodavačky s dalšími dvěma spolupachateli. Za to mu byl sice uložen podmíněný trest odnětí svobody, který byl ovšem později vzhledem k odsouzení obviněného za jinou trestnou činnost přeměněn na nepodmíněný trest. Z těchto dalších odsouzení i chování obviněného ve výkonu trestu (1x kázeňsky odměněn, 14x kázeňsky potrestán) lze dovodit, že se obviněný nikterak předchozím potrestáním nepoučil, nenapravil, dopouštěl se další trestné činnosti a předchozí tresty u něj nesplnily svůj výchovný účel. Rovněž je třeba zdůraznit, že nynějším trestným činem bylo obviněnými způsobeno poškozenému závažné zranění (prasklina lebky), obviněný se útoku na poškozeného dopustil s dalším spoluobviněným v přesile, velice brutálně (mimo jiné i kopáním do ležícího poškozeného - invalidního důchodce), a to pro zcela malicherný důvod (vymáhání částky 70,- Kč). To vše vede i Nejvyšší soud k závěru, že obviněný i přes svůj nižší věk spadá do kategorie „nepoučitelný delikvent“ definované judikaturou Ústavního soudu a tudíž posouzení jeho jednání dle §41 odst. 1 tr. zák. a potrestání dle trestní sazby modifikované v duchu ust. §42 odst. 1 tr. zák. je v jeho případě zcela namístě.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Tento dovolací důvod lze úspěšně podat v případě, že byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Nejvyšší soud však v posuzované věci konstatoval, že vzhledem k nenaplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněnému byl v posuzovaném případě uložen druh trestu, který zákon připouští, ve výměře trestní sazby stanovené zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným, modifikované podle §42 tr. zák. v souladu se zákonem.
IV.
Nejvyšší soud proto posoudil dovolání obviněného J. Ch. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr