ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.190.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 190/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. února 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným Š. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009, č. j. 12 To 207/2009-196, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 150/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 2 T 150/2008, byl obviněný Š. P. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), porušování domovní svobody podle 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 13. 7. 2008 kolem 17.30 hodin v K., ve V. ulici v domě, u bytu, v němž bydlela A. M., v úmyslu zmocnit se jejích peněz, nejprve zazvonil a když nikdo neotevřel, vykopl bytové dveře a vnikl do bytu, v němž shodil na zem televizor a povalil obývací stěnu, vytáhl z postele poškozenou M., dal jí dvě facky a když ji stiskl za krk k zemi, požadoval po ní vydání peněz, když mu poškozená řekla, že žádné nemá, odešel do chodbičky, kde vytrhl dveře ze šatní skříně a z oblečení odcizil peněženku s částkou asi 1.180,- Kč, občanský průkaz poškozené, legitimaci pojištěnce ZP Metal-Aliance, obrázek Panny Marie a výzvu k vyzvednutí poštovní zásilky, dále z tašky, která byla uložena také ve skříni, vzal její hotovost ve výši 27.000,- Kč a utekl pryč, přičemž rozbitím vchodových dveří a zařízení bytu způsobil poškozené M. škodu nejméně ve výši 11.970,-Kč“. Za to byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Soud současně podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 6 T 150/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené na náhradě škody částku 40.150,- Kč. Se zbytkem uplatněného nároku pak byla poškozená výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 6. 2009, č. j. 12 To 207/2009-196, jímž podané odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 6. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Š. P. následně dovoláním, a to formou dvou podání doručených soudu dne 3. 9. 2009 a 8. 12. 2009. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podání doručeném soudu prvního stupně dne 3. 9. 2009 dovolatel toliko obecně a bez bližší argumentace namítl, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu a navrhl, aby dovolací soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení v plném rozsahu a aby věc přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) pokynem ze dne 27. 10. 2009 následně uložil předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby za podmínek §265h odst. 1 tr. ř. vyzval obviněného, aby své dovolání doplnil uvedením konkrétních důvodů, o které tento mimořádný opravný prostředek opírá. Předmětný postup byl totiž v řízení předcházejícím předložení věci Nejvyššímu soudu opomenut.
V podání doručeném soudu prvního stupně dne 8. 12. 2009, označeném jako „doplnění dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009, č. j. 12 To 207/2009-196“, obviněný uvedl, že konkrétní důvod dovolání spatřuje v tom, že soudy nesprávně právně posoudily jeho jednání mimo jiné jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ačkoliv ze skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně vyplynulo, že proti poškozené sice užil násilí, ale to nemělo žádnou souvislost s pozdějším odcizením peněz. Skutek tak podle názoru dovolatele mohl být posouzen nanejvýš jako trestný čin krádeže podle §247 tr. zák. a nikoliv jako trestný čin loupeže podle §234 tr. zák.
Pokud jde o návrh na rozhodnutí dovolacího soudu, obviněný v tomto ohledu plně odkázal na své první podání ze dne 1. 9. 2009 (viz výše).
Opis doplněného dovolání byl soudem prvního stupně (§265h odst. 2 tr. ř.) zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 4. 12. 2009. K dnešnímu dni dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání v jeho definitivní podobě ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný Š. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Námitkou, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno maximálně jako trestný čin krádeže (§247 tr. zák.) a nikoliv jako trestný čin loupeže (§234 tr. zák.), když podle zjištění soudů peníze a osobní věci odcizil poškozené až poté, kdy mu řekla, že žádné peníze nemá a on poté v jejím fyzickém napadání ustal, uplatnil obviněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř. právně relevantně. Při posuzování opodstatněnosti dovolatelovy argumentace pak dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Předně je nutno v obecné rovině připomenout, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Jde tedy o prostředek nátlaku na vůli napadeného. Není přitom podmínkou, aby napadený (poškozený) kladl nějaký odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje.
Vzhledem k námitkám dovolatele je dále třeba poukázat na to, že trestný čin loupeže je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu jinému v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn. Rozlišení mezi dokonáním a dokončením trestného činu zde spočívá v tom, že čin je dokončen teprve tehdy, jestliže se pachatel věci skutečně zmocnil. Dokonce ani v případech, kdy pachatel po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost takového činu nezaniká ani podle §8 odst. 3 tr. zák., protože čin již byl dokonán, a tedy nemohl být doveden jen do stadia pokusu (k tomu srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/1970). Jako trestný čin loupeže podle §234 tr. zák. a nikoli též jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. je nutno posuzovat rovněž jednání, kdy pachatel násilím nebo bezprostřední pohrůžkou násilí jiného nutí (donutí), aby mu vydal peněžní částku nebo věc, a potom z jeho domu (bytu) odcizí další věci využívaje toho, že byl jeho předchozím jednáním vyloučen odpor poškozeného (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/1993-I).
V projednávané věci soudy výše uvedené zásady při svém rozhodování neporušily.
Podle skutkových zjištění, z nichž při právním posouzení stíhaného skutku vycházely, obviněný dne 13. 7. 2008 násilím vnikl do bytu poškozené, vytáhl ji z postele, dal jí dvě facky a přitiskl ji za krk k zemi, přičemž vznesl požadavek, aby mu vydala peníze. Poté, co mu poškozená řekla, že žádné peníze nemá, sice již v dalším fyzickém útoku nepokračoval, ale bezprostředně po vykonaném násilí odešel do chodbičky bytu k šatníku a z oblečení poškozené za jejího bezmocného přihlížení odcizil peněženku s částkou 1.180,- Kč, ve skříni se nacházející hotovost ve výši 27.000,- Kč a další v rozsudku popsané věci, přičemž poté z bytu utekl pryč.
Se zřetelem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je tedy zřejmé, že dovolatel svým jednáním - vedle dalších v rozsudku uvedených trestných činů - naplnil všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. V dovolání vyslovenému právnímu názoru, že přisvojením si věcí poškozené spáchal toliko trestný čin krádeže (§247 tr. zák.), proto nelze přisvědčit.
Protože Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ani jemu předcházející řízení nejsou zatíženy dovolatelem vytýkanou vadou, nebylo podanému dovolání možno přiznat jakékoliv opodstatnění. Skutečnost, že se soud prvního stupně výše naznačenými otázkami v odůvodnění svého rozsudku zabýval jen na okraj, přitom nic nemění na věcné správnosti jeho rozhodnutí, a pokud odvolací soud akceptoval jeho právní závěry, nelze ani jemu v tomto směru vytknout žádné pochybení. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí navíc není přípustné (§265a odst. 4 tr. zák.).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného Š. P. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler