ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.349.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 349/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2010 o dovolání podaném P. O. a K. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 404/2009 ze dne 1. 12. 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 91/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 2 T 91/2008 ze dne 7. 4. 2009 byl dovolatel uznán vinným trestným činem vydírání ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) k §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen trest z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 1. 2008, č. j. 2 T 140/2006-430, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Dále byl dovolateli uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to jednoho kusu mobilního telefonu zn. Nokia N80 se SIM kartou Vodafone a baterií. Naproti tomu byl dovolatel společně s K. M. podle 226 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zproštěn viny v bodě 1.) obžaloby a K. M. byla podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěna viny v bodě 2.) obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován pokus trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 tr. zák. k §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
O odvolání P. O. (a současně o odvolání příslušného státního zástupce v neprospěch obou obžalovaných) proti výše citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 9 To 206/2009 ze dne 16. 6. 2009 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obou obviněných pouze ve zprošťující části výroku citovaného rozsudku soudu prvního stupně týkajícím se bodu 1.) obžaloby (poškozený D. D.) a také ohledně obžalovaného P. O. v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc v uvedeném rozsahu vrátil nalézacímu soudu k novému rozhodnutí.
Následně Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl v hlavním líčení konaném dne 22. 9. 2009 rozsudkem sp. zn. 2 T 91/2008 tak, že podle §37a tr. zák. zrušil výrok o vině z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 4. 2009 č. j. 2 T 91/2008-367 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 206/2009 ze dne 16. 6. 2009 týkající se pouze obžalovaného P. O., jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Znovu rozhodl tak, že uznal P. O. vinným pod bodem 1) a 2) pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 tr. zák. k §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák., v bodě 1) ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a K. M. vinnou pod bodem 1) pokusem trestného činu vydírání podle 8 odst. 1 tr. zák. k §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl P. O. odsouzen k souhrnnému a společnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 2 T 140/2006-430, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to jednoho kusu mobilního telefonu zn. Nokia 6310i s baterií. K. M. byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou.
O odvolání P. O. a K. M. rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 9 To 404/2009 ze dne 1. 12. 2009 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ohledně K. M., a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že K. M. při nezměněném výroku o vině uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn a odvolání P. O. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti výše citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podali P. O. a K. M. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označili shodně ten, který je uveden v 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že jednání, které nevykazuje znaky trestného činu, bylo jako trestný čin posouzeno. Základním problémem pro posouzení celé věci je dle dovolatelů usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 206/2009 ze dne 16. 6. 2009, neboť toto usnesení je „neobjektivní a nespravedlivé, neboť své představy o logice chodu věcí soud nadřazuje důkazům, které byly provedeny v řízení přípravném a prvoinstančním.“ V první části dovolání pak dovolatelé poukázali na jednotlivé části uvedeného rozhodnutí obsažené v jeho odůvodnění, ke kterým se vyjádřili v tom smyslu, že zpochybnili věrohodnost svědka (poškozeného) J. G. s poukazem zejména na jeho trestní minulost a současný způsob života, s tím, že jako pravděpodobnější a logičtější verze skutkového děje se dovolatelům jeví ta, že se J. G. snažil trestním oznámením pomstít jedné ze svých dívek, která pro něj přestala pracovat a tak mu přinášet zisky. Dále poukázali na skutečnost, že co se týká poškozeného D. D., tento jakékoli vydírání z jejich strany před soudem nepotvrdil, je tedy naprosto nepodložená spekulace odvolacího soudu, že by pod nějakým nátlakem uznal jinak neexistující vysoký dluh vůči K. M. V souvislosti s poškozeným D. D. dále dovolatelé uvedli, že soud řádně nezhodnotil otázku majetkového vypořádání mezi bývalými partnery, tedy mezi dovolatelkou M. a poškozeným D., kdy tito žili v partnerském vztahu dva roky, přičemž to byla právě dovolatelka, kdo uvedený vztah fakticky finančně zajišťoval a „pokud by žili v uzavřeném manželství, jevilo by se při event. rozvodu jednání o majetkovém vypořádání jako samozřejmé nebo v případě rozvodu podle §24a OZ jako obligatorní.“ Dále pak zpochybnili věrohodnost výpovědí poškozeného D. D., a to i s ohledem na jeho trestní minulost. Dle dovolatele je při objektivním posouzení důkazní situace zřejmé, že senát odvolacího soudu nadřadil své vlastní názory nad logiku plynoucí ze skutečně provedených důkazů, což mělo následně za důsledek nekritické převzetí tohoto názoru nalézacím soudem po vrácení věci, kdy tento rozhodnutím sp. zn. 2 T 91/2008 ze dne 22. 9. 2009 dospěl takto k odsuzujícímu rozsudku, a to bez změny důkazní situace, pouze s poukazem na právní názor prosazovaný odvolacím soudem. Dovolatelé proto namítli, že základní pochybení soudů takto spočívá v nesprávném hodnocení důkazů podle §2 odst. 5 tr. ř. a v nesprávném vyhodnocení legálního vypořádání mezi bývalými partnery s tím, že šlo o protiprávní jednání. Z výše uvedených důvodů proto navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „napadené rozsudky podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal, postupoval podle §265k a v plném rozsahu tyto zrušil a nalézacímu soudu přikázal, aby ve věci znova jednal a rozhodl.“ Současně oba dovolatelé požádali o odklad vykonatelnosti nástupu výkonu trestu.
Opis takto podaného dovolání byl doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, nejvyšší státní zástupkyně se však do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu k podanému dovolání nevyjádřila.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde nebo jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě popsán.
Nejvyšší soud se takto nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít tedy takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu tedy nepřísluší v rámci dovolacího řízení hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.
Dále je třeba zdůraznit, že dovoláním lze podle §265a odst. 1 tr. ř. napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Co se rozumí rozhodnutím ve věci samé dále stanoví odst. 2 ustanovení §265a tr. ř. Dovolání proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že ta část námitek dovolatelů, kterými napadli odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 206/2009 ze dne 16. 6. 2009, není (bez dalšího) přípustná, když je namístě připomenout, že uvedené rozhodnutí především není ani předmětem nyní podaného (uplatněného) dovolání.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Trestného činu podle odst. 2 písm. d) téhož ustanovení se dopustí ten, kdo způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu. Co je značnou škodou stanoví ustanovení §89 odst. 11 tr. zák., kdy značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč. Námitky, tak jak byly ve svém celku uplatněny dovolateli v jejich dovolání, nejsou námitkami právně relevantními z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, nýbrž jsou námitkami skutkovými, tedy takovými, jejichž prostřednictvím dovolatelé předložili Nejvyššímu soudu vlastní (pro ně příznivější) verzi skutkového děje, s tím, že vyjádřili nesouhlas se způsobem, kterým soudy hodnotily jednotlivé (ve věci provedené) důkazy. Avšak ani takovéto námitky nemohou být právně relevantně uplatněny pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným jiným, ze zákonem taxativně stanovených, dovolacích důvodů. To za stavu, kdy oba soudy zejména v odůvodnění přijatých (citovaných) rozhodnutí srozumitelně a jednoznačně objasnily, proč uvěřily výpovědi poškozených J. G. a D. D. když jejich výpovědi jsou navíc podporovány dalšími důkazy (sms zprávy zasílané J. G., výpis z účtu dovolatele, znalecký posudek z oboru kriminalistika, výpisy telekomunikačního provozu) a proč naopak výpovědi dovolatelů považovaly za nevěrohodné a účelové, když se vypořádaly jak s trestní minulostí dovolatelů, tak i poškozených. Je tedy zjevné, že soudy vzaly za prokázaný skutkový děj tak, jak je popsán ve výrokové části (citovaného) rozsudku soudu prvního stupně po řádně vedeném dokazování, když důkazy hodnotily zcela v souladu s trestním řádem (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Námitky vznesené dovolateli tak ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
Jakoukoli právní relevanci potom postrádá i námitka dovolatelů, že soudy nesprávně vyhodnotily legální vypořádání mezi bývalými partnery jako protiprávní nátlakové jednání, když tato námitka vychází pouze a výlučně z hypotetické úvahy stran případného nároku na vypořádání majetku, které je však zákonem upraveno pouze v případě rozvodu manželství. Požadování vyplacení částky 750.000,- Kč bez jakéhokoli právního důvodu za okolností uvedených v tzv. skutkové větě (citovaného) rozsudku soudu prvního stupně pak zjevně naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 tr. zák.
S poukazem na uvedené pak Nejvyšší soud takto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Vzhledem ke skutečnosti, že dovolací soud takto podané dovolání odmítl, nerozhodoval již ani o žádosti dovolatelů o odklad výkonu uložených trestů.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka