ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.442.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 442/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2010 o dovolání obviněného P. D., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 13 To 451/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 86/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 1 T 86/2009 , byl obviněný P. D. uznán vinným pokračujícím trestným činem loupeže spáchaným dvěma dílčími útoky podle §234 odst. 1 tr. zák. Za tento pokračující trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání směřující do všech výroků rozsudku. Odvolání v neprospěch obviněného podala také státní zástupkyně. Z podnětu odvolání podaného obviněným Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 13 To 451/2009, zrušil podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného P. D. vinným podle §234 odst. 1 tr. zák. trestným činem loupeže spáchaným jediným útokem. Pro druhý dílčí útok byl podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěn.
Trestného činu, kterým byl uznán vinným, se obviněný podle skutkových zjištění krajského soudu dopustil tím, že:
„dne 27. 2. 2009 kolem 20.30 hod. v pasáži na T. M. v P. kontaktoval poškozeného P. K., kterému zastoupil cestu a žádal po něm, aby mu vydal drobné, když mu poškozený řekl, že má pouze papírové bankovky, donutil ho pod pohrůžkou zabití, aby si je rozměnil, když po celou dobu měl ruku v kapse tak, že to u poškozeného vzbuzovalo obavu, že má u sebe zbraň, avšak poté, co poškozený rozměnil bankovku a předal mu 10,- Kč, začal požadovat pod pohrůžkou bezprostředního násilí a zabití i zbytek peněz, poškozenému se však podařilo mobilním telefonem kontaktovat tísňovou linku, na což obžalovaný reagoval útěkem a krátce poté byl zadržen policejní hlídkou.“
Za tento trestný čin by podle §234 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Odvolání státní zástupkyně krajský soud podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , jelikož se domnívá, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
Úvodem dovolatel konstatuje, že respektuje skutkový závěr odvolacího soudu, avšak jeho námitka směřuje proti nesprávnému právnímu posouzení respektovaných skutkových zjištění. Namítá, že jeho jednání ve vztahu k P. K. bylo fakticky žebráním o půjčku, resp. o dar. Má za to, že nevykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 tr. zák., neboť zde chybí pohrůžka bezprostředního násilí. K přímému násilí pak nesporně vůbec nedošlo. Proto se dovolateli jeví jako přiléhavější, aby jeho jednání bylo posouzeno jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti ve smyslu ust. §3 odst. 4 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně, aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl rozsudkem podle §265m odst. 1 tr. ř. a obviněného uznal vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a uložil mu mírnější trest.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání písemně vyjádřila podle §265h odst. 2 tr. ř. Uvedla, že dovolací námitky obviněného odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, ovšem nepovažuje je za důvodné.
Nejvyšší státní zástupkyně sice neshledává první část skutkové věty zcela výstižnou, ale i z takto vylíčeného skutkového děje nelze podle ní učinit závěr, že obviněný toliko žebral. Další část skutkové věty („začal požadovat pod pohrůžkou bezprostředního násilí a zabití i zbytek peněz“ ) již dle jejího mínění jednoznačně svědčí o tom, že dovolatel použil pohrůžky zabití ke zmocnění se peněz poškozeného. Skutečnost, že nedošlo k přímému násilí, považuje z hlediska právního posouzení jednání obviněného D. podle §234 odst. 1 tr. zák. za nerozhodnou.
V petitu svého vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné , bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání obviněným P. D. lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Uvedený dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyšší soud konstatoval, že obviněný P. D. uplatnil ve svém dovolání námitku vztahující se pod deklarovaný dovolací důvod, pokud namítal chybnou právní kvalifikaci skutku. Nejvyšší soud ovšem tuto námitku obviněného shledal zjevně neopodstatněnou.
Dovolací soud (na rozdíl od nejvyšší státní zástupkyně) nemá za to, že by popis skutku v rozsudku krajského soudu nebyl výstižný. Je sice pravdou, že popisuje i tu část jednání obviněného, které ještě nenaplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, ale bezprostředně mu předcházelo, přičemž pro vyhodnocení jednání obviněného v celém kontextu bylo rovněž důležité. Finální část jednání, tak jak je popsána ve výroku rozsudku krajského soudu - „začal požadovat pod pohrůžkou bezprostředního násilí a zabití i zbytek peněz “ (z předchozího popisu je přitom patrné, že obviněný měl ruku v kapse, a předstíral, že v ní má zbraň, což vzbuzovalo v poškozeném obavu z jejího použití) - pak nesporně naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. Tato skutková podstata obsahuje dvě alternativy jednání pachatele „ užije násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“. V posuzované věci měly verbální pohrůžky i náznaky držení zbraně prokazatelně sloužit jako prostředky k překonání odporu, resp. očekávaného odporu poškozeného. Skutková podstata trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. byla tedy naplěna, i když nedošlo k přímému násilí vůči poškozenému. Co se týče materiální stránky, má Nejvyšší soud za to, že čin bez jakýchkoliv pochybností přesáhl hranici nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost (§3 odst. 2 tr. zák.), nešlo o nijak bagatelní delikt, jak se to snažil prezentovat dovolatel.
Provedenými důkazy přitom bylo prokázáno, že obviněný jednal v úmyslu zmocnit se peněz poškozeného v bezprostřední časové návaznosti na užitou pohrůžku bezprostředního násilí, což odlišuje skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. od skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., kde pachtel užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu donutit poškozeného, aby mu vydal věc někdy v budoucnu, tedy nikoli bezprostředně v souvislosti s užitými pohrůžkami (k tomu viz č. 30/1981 Sb. rozh. tr.). Ve vztahu k trestnému činu vydírání podle §235 tr. zák. je totiž ustanovení o trestném činu loupeže podle §234 tr. zák. speciální (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II. 6. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1391).
IV.
Nejvyšší soud proto posoudil dovolání obviněného P. D. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr