ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.46.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 46/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. února 2010 o dovolání podaném H. H. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 46/2009 ze dne 21. 7. 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 12/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 39 T 12/2008 ze dne 19. 3. 2009 byla dovolatelka uznána vinnou pod bodem I. citovaného rozsudku trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (dále jen tr. zák.) a pod bodem II. trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy jí byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Dále jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikání s předmětem podnikání realitní činnost na dobu pěti a půl roku. Současně byla dovolatelka podle §226 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zproštěna obžaloby pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován dílčí skutek pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Dále bylo též rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání H. H. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením sp. zn. 2 To 46/2009 ze dne 21. 7. 2009 tak, že k odvolání H. H. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), písm. f) tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku, jímž byla společnosti Santander Consumer Finance, a. s., přiznána náhrada škody dle §228 odst. 1 tr. ř. a nově rozhodl tak, že se tato poškozená společnost podle §265 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podala H. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označila ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že vznáší námitky proti posuzování jejího obchodního jednání jako jednání, které naplňuje znaky jí přisuzovaných trestných činů a dále proti výši celkové škody, jejímu výpočtu a nezohlednění částek, které tvořily odměnu realitní kanceláři. Vyjádřila nesouhlas s tím, že soudy hodnotily její obchodní jednání v konkrétních sedmi případech jako trestný čin podvodu, když měla získané peníze užít pro vlastní potřebu nezjištěným způsobem, neboť její záměr byl naprosto legální a její činnost a aktivní přístup k práci nelze považovat za naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, přičemž i z popisu jednotlivých skutků je dle dovolatelky zřejmé, že jednala seriozně a měla zájem obchod provést. Současně poukázala i na osobu jistého pana N., který ji měl značně poškodit. Zdůraznila, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky jí přisuzovaného trestného činu, neboť neúspěch v podnikání není nutně trestným činem podvodu, s poukazem na skutečnost, že jednala v dobré víře a nebylo jejím úmyslem někoho poškodit, přesto však její obhajobě nebylo uvěřeno. Dále vyjádřila přesvědčení, že celková výše škody nepřesáhla pět milionů Kč, neboť ohledně důkazů, které uvedla na svou obhajobu „nebylo dostatečně zjištěno, zda to, co uvádí, je pravda“ (např. údaj o penězích odcizených z trezoru na firmě). Pokud by se soud řádně zabýval skutečnostmi, které uvedla na svou obhajobu, nebyla by výše celkové škody nad hranicí 5.000.000,- Kč a i otázka trestu by byla řešena odlišně. Závěrem svého podání shrnula, že nejednala v úmyslu spáchat trestný čin, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) ad 1. podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek (správně usnesení) Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 2009, č. j. 2 To 46/2009 „a dále postupoval podle §265 tr. ř.“ a ad 2., aby „předseda senátu Nejvyššího soudu ČR podle §265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody obžalované H. H. do doby nového konečného pravomocného rozhodnutí.“
K takto podanému dovolání se písmeně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že pokud jde o argumentaci dovolatelky předloženou v dovolání, v jejímž rámci zpochybňuje provádění důkazů, jejich hodnocení a správnost skutkových zjištění, je nutné konstatovat, že tato se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Za relevantně uplatněnou námitku je dle názoru státního zástupce možno považovat pouze tvrzení dovolatelky, že v jejím jednání není obsažena potřebná subjektivní stránka předmětného trestného činu. Jak ovšem vyplývá z popisu skutkového děje, zařazeného pod bodem I. výroku o vině obsaženého v citovaném rozsudku Krajského soudu v Brně, dovolatelka (stručně řečeno) jako osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění v obchodě s realitami, při vědomí své špatné ekonomické situace, nesplacených závazků a vedených exekučních řízení proti své osobě, uzavřela v sedmi případech s dalšími klienty smlouvy, na jejichž základě od nich vylákala finanční plnění, ač smlouvy naplnit nechtěla, resp. ani nemohla a vylákané peníze si ponechala pro vlastní potřebu. Dovolatelka tedy, jak konstatoval Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozsudku, vědomě uváděla poškozeným nepravdivé záminky, v důsledku kterých od nich přebírala peníze, tedy se obohacovala, což je cílené podvodné jednání, jež je právně nutné posoudit jako úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák., přičemž státní zástupce doplnil, že v zásadě není rozhodné, jakým způsobem následně obviněná vylákané peníze použila (zda např. v rámci svého podnikání), neboť toto následné jednání bylo realizováno až po spáchání trestného činu podvodu, v rámci dispozice s takto získanými prostředky a tedy vlastním neoprávněným obohacením. V konečném důsledku tak státní zástupce dovodil, že soudy jednání dovolatelky posoudily správně a bez vad a podané dovolání tudíž shledal zjevně neopodstatněným, a proto jej navrhl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. V návaznosti na to neshledal ani důvod k odložení výkonu napadeného rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z obsahu podání je zřejmé, že ačkoli napadá celou odsuzující část výroku z rozsudku soudu prvního stupně, její námitky směřují toliko vůči trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. uvedenému pod bodem I. citovaného rozsudku soudu prvního stupně.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Trestného činu podvodu podle odst. 4 téhož ustanovení se dopustí ten, kdo způsobí činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu, přičemž škodou velkého rozsahu se dle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000 000,- Kč.
Námitky, které dovolatelka uplatnila ve svém podání, ať se již jedná o námitky týkající se posuzování jejího obchodního jednání jako jednání trestného, námitky ohledně absence subjektivní stránky nebo námitky zpochybňující blíže neurčeným způsobem výši škody, jsou toliko námitkami skutkovými, tedy takovými, které nelze pod deklarovaným dovolacím důvodem ani pod žádným jiným ze zákonem taxativně stanovených důvodů právně relevantně uplatnit, neboť dovolatelka jejich prostřednictvím pouze předkládá jinou (pro ni příznivější) verzi skutkového děje. Z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že dovolatelka, přestože si byla vědoma, že s ohledem na neuspokojivou a stále se zhoršující ekonomickou situaci své realitní kanceláře (pro existenci předchozích nesplacených závazků, z nichž pro některé byly nařízeny exekuce na její majetek), závazky vzniklé z provozu realitní kanceláře nesplní, osobně uzavírala pod různými nepravdivými přísliby a záminkami s klienty smlouvy o převodu nemovitostí, dohody o složení blokační zálohy a rezervaci vybrané nemovitosti, smlouvy o zprostředkování, kupní smlouvy, smlouvy o úschově, na jejichž podkladě za příslibu realizace smluvně upravených požadavků klientů, od těchto s cílem získat neoprávněný majetkový prospěch vylákala finanční prostředky, se kterými naložila pro vlastní potřebu a tímto svým jednáním způsobila škodu v celkové výši 5.370.000,- Kč. Uvedené skutečnosti pak zjevně plynou z ve věci učiněných skutkových zjištění, a to zejména z výpovědí jednotlivých (přesně označených) poškozených, za současného neprokázání skutečností, která uvedla dovolatelka v rámci své obhajoby. Z učiněných skutkových zjištění takto zjevně plyne, že dovolatelka v předmětné věci naplnila svým (podrobně popsaným) jednáním všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jak přiléhavě vysvětlily v důvodech svých (citovaných) rozhodnutí oba soudy. Svými námitkami uplatněnými v rámci užitého dovolacího důvodu v podobě poukazu na její jednání v dobré víře, snahu o realizaci obchodů, to že nechtěla nikoho poškodit a že naopak ona byla poškozena blíže nespecifikovanou osobou pana N., že se jednalo toliko o obchodně právní vztah a že byla nesprávně stanovena výše způsobené škody, deklaruje absenci subjektivní stránky označeného trestného činu. Přitom však současně uvedené námitky vztáhla k jiným skutkovým zjištěním, než ke kterým po provedeném dokazování dospěly oba soudy. Takto tedy pouze polemizuje s hodnocením ve věci provedených důkazů, zpochybňuje učiněná skutková zjištění, k nimž soudy dospěly v rámci řádně a úplně vedeného dokazování. Takto vedené námitky však nemohou být právně relevantně uplatněny pod deklarovaným dovolacím důvodem, pokud soudy, zejména i v odůvodnění svých rozhodnutí, podrobně a srozumitelně vysvětlily, z jakých důkazů vycházely, proč neuvěřily obhajobě dovolatelky a uznaly ji vinnou výše uvedeným trestným činem. Námitky vznesené dovolatelkou tak ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
Vzhledem k uvedenému potom dovolací soud dále ani nerozhodoval o návrhu dovolatelky na přerušení výkonu uloženého trestu odnětí svobody.
S poukazem na uvedené pak Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka