ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.465.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 465/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. června 2010 o dovolání, které podal obviněný A. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2009, č. j. 11 To 374/2009-141, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 1 T 50/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 17. 4. 2009, č. j. 1 T 50/2009-128, byl obviněný A. S. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „jako jednatel společnosti Deredes, s. r. o., se sídlem P., S., v návaznosti na uzavření mandátní smlouvy s J. K., která se na společnost Deredes, s. r. o., obrátila s žádostí o vymožení částky 25.000,- Kč představující údajnou pohledávku vůči JUDr. D. V., zasílal prostřednictvím České pošty, s. p., na adresu poškozené JUDr. D. V., J., Ř., okres P.-v., korespondenci, jejímž obsahem byly výzvy k uhrazení finanční hotovosti ve výši 55.025,- Kč s cílem zastrašit poškozenou, vyvolat v ní obavy o zdraví, majetek a dobrou pověst a přinutit ji k zaplacení uvedené částky, konkrétně
- dne 19. 4. 2008 písemnost označenou jako "výzva" obsahující hrozbu exekuce, dražby majetku, trestního stíhání poškozené a zveřejnění její osoby v databázi dlužníků a v médiích jako neplatiče, pokud nezaplatí ve stanovené lhůtě požadovanou částku,
- dne 25. 4. 2008 písemnost označenou "pro neplatiče" obsahující urážlivou výzvu k zaplacení požadované částky pod pohrůžkou exekuce a trestního stíhání,
- dne 17. 6. 2008 písemnost označenou jako "poslední výzva před návštěvou vymahače" obsahující urážlivou výzvu k zaplacení požadované částky pod pohrůžkou osobní návštěvy smyšlených osob I. B. R. a G. S. označených jako "inkasní inspektoři", pokud poškozená nezačne do 7 dnů "rozumně komunikovat" o úhradě dluhu“. Za tento trestný čin byl podle §235 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu soud zároveň uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování služeb v oblasti vymáhání dluhů a pohledávek na dobu osmnácti měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 9. 2009, č. j. 11 To 374/2009-141, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 9. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný A. S. následně dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel částečně odkázal na svoji argumentaci uplatněnou již v podaném odvolání. Setrval na stanovisku, že soudy obou stupňů v daném případě - pokud jde o právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. - pochybily ve dvou směrech. Znak „nutit jiného pod pohrůžkou násilí“ podle názoru dovolatele nesprávně dovodily ze skutečnosti, že v jedné z výzev zaslaných poškozené JUDr. V. použil formulaci, podle které jí v případě nezaplacení dluhu hrozí osobní návštěva inkasních inspektorů smyšlených jmen I. B. R: a G. S. Podle dovolatele je přitom zcela běžnou praxí, že dlužníky navštěvují pracovníci tzv. vymahačských firem, aby jim jejich dluhy – samozřejmě legálním způsobem – připomínali. Ani ze jmen inkasních inspektorů, která ve výzvě použil, pak rozhodně nelze usuzovat na pohrůžku násilím. Není totiž bez dalšího možné spojovat osobu určitého jména či (předpokládané) národnosti a priori s tím, že používá, popř. bude používat násilných metod.
Za nesprávné právní posouzení skutku je podle dovolatele třeba považovat také hodnocení hrozby zveřejněním údajů o dluhu, případně uvedení těchto údajů v otevřených zásilkách, a to jako znaku pohrůžky „jiné těžké újmy“ podle §235 odst. 1 tr. zák. V uvedeném směru zdůraznil, že obsah předmětných výzev předem konzultoval s advokátem a byl ujištěn, že nejde o nezákonný postup. Ostatně i policie při vyšetřování danou věc opakovaně odložila s tím, že nejde o trestný čin. Dovolatel připustil, že použití otevřených listovních zásilek by mohlo u dalších osob, které se s nimi případně dostaly do kontaktu, vyvolat dojem, že poškozená je dlužníkem a neplní své závazky. Avšak ani v takovém případě podle něj nemohlo jít o trestný čin vydírání podle §235 tr. zák., ale nejvýše o přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
Pokud tedy soudy obou stupňů spatřovaly v jeho jednání porušení zákona, měly věc postoupit příslušnému orgánu k projednání přestupku. V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-východ, aby ve věci dále jednal a rozhodl, přičemž zaujme právní názor, že v daném případě nejde o trestný čin, ale mohlo by jít o přestupek podle již zmíněného ustanovení §49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle kterého jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Poukázal přitom na výstižnou argumentaci odvolacího soudu, který se musel vypořádat s prakticky shodnými námitkami, jaké dovolatel použil i nyní v mimořádném opravném prostředku. Podle státního zástupce je podstatné především to, že byla-li v písemné výzvě adresované poškozené obsažena pohrůžka, že v případě nezaplacení dluhu ji navštíví dva inkasní inspektoři (podle /smyšlených/ jmen jeden zjevně ruského či ukrajinského a druhý rumunského původu), pak se jako zcela logická jevila obava poškozené, že úkolem těchto inkasních inspektorů nebude tuto písemnou výzvu k zaplacení doplnit ještě výzvou ústní ani projednat s ní splátkový kalendář, ale jejich úkolem bude dosáhnout zaplacení za použití nějaké formy násilí . Dovolatel přitom neviděl a ani vidět nemohl žádný exekuční titul či nějaký doklad, z něhož by bylo zřejmé či alespoň pravděpodobné, že poškozená jeho mandantce skutečně něco dluží, protože žádný takový doklad ve skutečnosti neexistoval. Pokud za této situace poškozené hrozil, že zařídí zanesení jejího jména do registru dlužníků, jde zároveň o pohrůžku jinou těžkou újmou , neboť pokud by k tomu došlo, mělo by to pro poškozenou - vzhledem k její profesi - nepochybně významný negativní dopad. Jelikož poškozená již při své první reakci výslovně odmítla existenci jakéhokoliv dluhu a dovolatel neměl k dispozici žádný doklad, který by svědčil o opaku, musel být zjevně srozuměn i s možností, že zanesení jejího jména do registru dlužníků může být nepravdivé a tedy k újmě poškozené.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně připomněl, že takové rozhodnutí lze podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak výslovně vyjádřil pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný A. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku (a rozveden v jeho odůvodnění), a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav .
S ohledem na výše uvedený obsah důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř. je zřejmé, že obviněný své dovolání založil na hmotně právních námitkách, které použitému dovolacímu důvodu odpovídají a v tomto smyslu jsou právně relevantní .
Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilím, které nemusí být vykonáno ihned, ale k jeho užití může dojít teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Se zřetelem k povaze projednávaného případu je třeba poznamenat, že pohrůžka násilím je vyjádřena zpravidla výslovně, ale postačí i konkludentní jednání, je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Za pohrůžku „jiné těžké újmy“ se pak považuje například hrozba způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti apod. Je třeba, aby úmyslné jednání pachatele (§4 tr. zák.) byloobjektivně způsobilé vzbudit v poškozeném obavy z uskutečnění takové újmy, a to s přihlédnutím k její závažnosti i osobním poměrům poškozeného. Pro naplnění tohoto zákonného znaku se zároveň nevyžaduje, aby pohrůžka jiné těžké újmy skutečně vyvolala v poškozeném obavy z jejího uskutečnění, jestliže se nepodrobí požadavku pachatele, aby se choval podle jeho vůle, tzn. něco konal, opominul nebo trpěl (viz přiměřeně např. rozhodnutí publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 33/2007, pod T 967).
Ze strany pachatele trestného činu musí jít o jednání neoprávněné. Judikatura vychází z právního názoru (viz rozhodnutí publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 24/2003, pod T 571), že neoprávněnost (protiprávnost) jednání pachatele trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. může spočívat buď v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený ani není povinen činit, anebo sice je pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky (např. násilím) neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen. Právní závěr o protiprávnosti určitého jednání (činu) přitom musí mít podklad v odpovídajících skutkových okolnostech obsažených v odsuzujícím rozsudku.
Výše uvedená hlediska soudy obou stupňů v daném případě neporušily.
Jak vyplývá ze soudy zjištěného a ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsaného skutkového stavu věci, obviněný (dovolatel) jako jednatel společnosti Deredes, s. r. o., v návaznosti na uzavřenou mandátní smlouvu s J. K., která se na společnost Deredes, s. r. o., obrátila s žádostí o vymožení částky 25.000,- Kč představující údajnou pohledávku vůči poškozené JUDr. D. V., zasílal poškozené prostřednictvím České pošty, s. p., na její adresu urážlivou korespondenci obsahující výzvy k uhrazení finanční hotovosti ve výši 55.025,- Kč, jejichž prostřednictvím pro případ nezaplacení požadované částky poškozené hrozil exekucí, dražbou majetku, trestním stíháním a zveřejněním její osoby v databázi dlužníků a v médiích jako neplatiče. V jedné z písemností označené jako „poslední výzva před návštěvou vymahače“ pak poškozené hrozil osobní návštěvou smyšlených osob I. B. R.a G. S. označených jako „inkasní inspektoři“, pokud poškozená nezačne do 7 dnů „rozumně komunikovat“ o úhradě dluhu.
Hrozby exekucí, dražbou majetku, zařazením poškozené do databáze dlužníků nebo zveřejněním jejího jména jako dlužníka v médiích, jakož i hrozba trestním stíháním, nepochybně splňují kritéria pojmu „pohrůžky jiné těžké újmy“, jak byla popsána výše.
Konkludentně vyjádřenou pohrůžku násilím pak obsahovala minimálně poslední výzva adresovaná poškozené dne 17. 6. 2008, obsahující také oznámení návštěvy zcela smyšlených osob označených jako „inkasní inspektoři“, které s ní celou záležitost měly probrat „osobně“. Tvrzení dovolatele, že osobní návštěva poškozené byla myšlena toliko jako nenásilné, zdvořilé a seriózní připomenutí jejího (údajného) dluhu, spojené jen s ústním upozorněním na možné právní kroky, které budou vůči ní v případě nezaplacení vymáhané částky podniknuty, považuje Nejvyšší soud za zjevně účelové. Takový postup by totiž sám o sobě postrádal jakoukoli logiku, neboť poškozená dala předtím obviněnému (dovolateli) dostatečně srozumitelně najevo, že jeho mandantce J. K. nic nedluží a žádný dluh zaplatit nehodlá. Počínání obviněného (dovolatele) je zároveň třeba hodnotit v celém kontextu předcházejících písemných výzev k zaplacení požadované částky, jež se v podstatě od počátku vyznačují tím, že jsou koncipovány velmi urážlivým a arogantním způsobem. K zastrašení poškozené a zároveň jako prostředek nátlaku na její vůli pak nepochybně sloužila výzva ze dne 17. 6. 2008, v jejímž rámci obviněný (dovolatel) uvedl smyšlená jména „inkasních inspektorů“ I. B. R. a G. S. (jehož předstíraný e-mail zněl alcapone@seznam.cz ), jednoznačně evokujících představu osob pocházejících ze zemí bývalého Sovětského svazu nebo z Balkánského poloostrova zabývajících se vymáháním dluhů. V širokém podvědomí obyvatel je pak zakotven medializovaný obraz těchto lidí (viz opakované informace ve sdělovacích prostředcích o jimi páchané trestné činnosti na Území České republiky) spojený s používáním velmi brutálních praktik (násilí), odmítne-li skutečný či domnělý dlužník zaplatit vymahači požadované peníze. Všech výše uvedených rozhodných skutečností si dovolatel musel být vědom. Poškozená JUDr. D. V. konečně význam dovolatelovy skryté pohrůžky násilím plně pochopila (podle její výpovědi právě „v případě výzvy se jmény inkasních inspektorů dostala strach o vlastní život“, viz str. 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí soudů obou stupňů lze považovat za věcně správná. Dovolateli proto nepřisvědčil, že byl trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. uznán vinným neprávem.
Jelikož námitky obviněného A. S. nebyly shledány jakkoliv opodstatněnými, Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler