ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.583.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 583/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. června 2010 o dovoláních podaných obviněnými L. B., a T. L., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 9 To 462/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 108/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných L. B. a T. L. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 21 T 108/2009 , byli obvinění L. B. a T. L. shodně uznáni vinnými jednak trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., v obou případech jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák.
Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění obvodního soudu dopustili tím, že:
„společně dne 16. 5. 2009 v době kolem 03.00 hodin v P., ul. V., na zastávce MHD S. P., ve směru do V., nejprve došlo ke kontaktu mezi M. H., který poupravil kšilt na čepici poškozeného P. H. a z místa odešel, na jeho jednání reagoval slovně poškozený H., nato k němu přistoupil obv. L. B., který jej fyzicky napadl údery pěstí do oblasti hlavy, kopy koleny a nohou do oblasti hlavy, ve chvíli, kdy se mu v jeho útoku pokusil zabránit poškozený L. P., tak jej napadl obv. T. L., a to opakovanými údery pěstí do oblasti hlavy a dále kopy koleny a nohou do oblasti hlavy, poté oba přiměli poškozené, aby si klekli na kolena a odprosili je, což dokumentoval obv. L. B. svým mobilním telefonem zn. Nokia N 95, kdy i při tomto oba poškozené nadále fyzicky napadali, čímž způsobili poškozenému L. P. zlomeninu nosních kůstek bez posunu úlomků s krvácením z nosu, krevní podlitinu na levém ušním boltci a pohmoždění hřbetu nosu, tato zranění si vyžádala ošetření ve FN Bulovka a poškozený P. H. utrpěl zlomeninu spodiny pravé očnice bez posunu úlomků s uskřinutím nitroočního svalu, lehké pohmoždění obou očních koulí, krevní podlitiny ve víčkách obou očí, výron krve do dutiny pravé horní čelisti a pohmoždění pravé tváře, kdy tato zranění si vyžádala lékařské ošetření a operaci ve FN B., přičemž kopy koleny či nohama do hlavy obou poškozených by bylo možno způsobit i závažná poranění, např. nitrolební krvácení, pohmoždění mozku, krevní výrony pod či nad podlebicí nebo dvojitou zlomeninu dolní čelisti, která by bezprostředně ohrožovala jejich životy a tato poranění by značila vážnou poruchu zdraví srovnatelnou s těžkou újmou na zdraví pro poškození důležitého orgánu.“
Za tyto trestné činy byl obviněnému L. B. podle §222 odst. 1 tr. zák. za užití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to 1 ks mobilního telefonu zn. Nokia N 95 8Gb černé barvy s baterií. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9, ze dne 26. 6. 2009, sp. zn. 50 T 80/2009, který obžalovaný převzal dne 13. 7. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněnému T. L. byl za tyto trestné činy podle §222 odst. 1 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným stanovena povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozeným, a sice:
- Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajská pobočka pro hl. m. Prahu se sídlem P., ve výši 15.633,- Kč
- P. H., trvale bytem K.,Č., ve výši 18.840,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený P. H. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození L. P. a Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví odkázáni s uplatněním svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání směřující do všech výroků rozsudku. Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 9 To 462/2009 , obě odvolání zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
II.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.
Obviněný L. B. své dovolání opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř.
Má především za to, že v rozsudku popsaný skutek nemá všechny náležitosti právní kvalifikace trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Soud podle obviněného měl při výkladu a aplikaci trestního zákona na jeho případ použít v duchu zásady in dubio pro reo právní úpravu, která je pro něj příznivější. Dále namítá, že trest, který mu byl uložen, se mu jeví jako nepřiměřeně přísný a vybočující z ústavních pravidel spravedlivého procesu. Upozorňuje na to, že státní zástupce v daném případě navrhoval trest podmíněný. Své protiprávní jednání vysvětluje jako zcela výjimečné vybočení z jeho jinak řádného způsobu života. Vyzdvihuje dále, že svého činu litoval a spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvého stupně.
Dovolání obviněného T. L. bylo podáno z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že skutek, kterým byl uznán vinným, byl nesprávně právně posouzen. Dále má za to, že jeho odvolání bylo městským soudem zamítnuto, přestože v případě rozsudku obvodního soudu byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu svého dovolání namítá, že soudy se nedostatečně zabývaly rozdílnou intenzitou násilí, kterou každý z pachatelů vyvinul vůči poškozenému, jehož napadal. Dovolatel je přesvědčen, že jeho trestní odpovědnost by měla být vyvozována za zranění, která způsobil poškozenému P., jenž utrpěl zlomeninu nosu s dobu léčení deset až čtrnáct dní. Poukazuje přitom na výpověď znalce z odvětví soudního lékařství, který v hlavním líčení uvedl, že zranění poškozeného P. byla způsobena násilím střední intenzity. Nepotvrdil přitom, že by takto mohlo dojít ke zlomení čelisti, resp. že síla, kterou byla způsobena zlomenina kůstek bez posunu úlomků, by mohla způsobit závažná poranění popsaná ve výroku rozsudku. Obviněný v této souvislosti připouští, že na poškozeného P. útočil, ovšem ne velkou silou, přičemž rozhodně neměl v úmyslu způsobit mu závažnější zranění.
Obviněný dále vyslovuje nesouhlas s posouzením svého jednání a jednání obviněného B. jako spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Tvrdí, že jejich jednání nebylo vedeno společným úmyslem a nesměřovalo k dosažení společného cíle. Tomu podle dovolatele odpovídají i méně závažná zranění poškozeného P. Své výhrady shrnuje tak, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno mírněji jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchané v jednočinném souběhu s trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jelikož jednání obviněného B. vedoucí ke způsobení těžké újmy na zdraví bylo excesem z jednání ve vzájemné shodě (poukazuje v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 496/2004-I, které podle názoru dovolatele řešilo obdobnou situaci).
V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil napadené usnesení, stejně tak rozsudek obvodního soudu, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do data neveřejného zasedání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně nevyjádřila.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání jsou přípustná , byla podána oprávněnými osobami , v zákonných lhůtách a na předepsaném místě .
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovoláních obviněnými svým obsahem skutečně naplňují některý z důvodů dovolání uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., neboť to je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud ve vztahu k oběma dovoláním připomíná, že v rámci obviněnými uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl . Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod tudíž neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
K dovolání obviněného L. B.
Nejvyšší soud shledal v jeho dovolání jedinou námitku, kterou bylo možno subsumovat pod odvolatelem deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Šlo o poměrně obecně formulovanou námitku nesprávného právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, s tím, že měla být aplikována zásada in dubio pro reo a jeho jednání mělo být v pochybnostech posouzeno mírněji – z kontextu dovolání lze dovodit, že patrně jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Tuto námitku shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou , neboť skutek popsaný ve výroku rozsudku zcela odpovídá právní kvalifikaci, kterou byl obviněný B. uznán vinným.
Dovolateli přitom nelze dát za pravdu, že nebyla respektována zásada „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného). Ve vztahu k této námitce považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že jde o procesní zásadu, která se vztahuje k hodnocení důkazů a skutkovým závěrům, avšak nikoli k právnímu posouzení. Tato zásada znamená, že za situace, kdy nelze dalším dokazováním odstranit důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je ohledně ní třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Z toho pak plyne, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k hmotně právnímu posouzení.
Nejvyšší soud také konstatoval, že uložení trestu odnětí svobody lze v zásadě napadat dovoláním prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , jak to učinil dovolatel. To ovšem pouze tehdy, pokud by obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest mimo sazbu stanovenou trestním zákonem za čin, jímž byl uznán vinným. O takový případ se v přezkoumávané věci zjevně nejednalo, když obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon připouští, ve výměře trestní sazby za trestný čin, kterým byl uznán vinným podle §222 odst. 1 tr. zák., jež je u pokusu shodná jako u dokonaného trestného činu (§8 odst. 2 tr. zák.). Námitku nepřiměřenosti trestu spočívající v údajně nesprávné aplikaci ust. §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák. nelze v dovolacím řízení napadat shora uvedeným ani jiným dovolacím důvodem (srov. č. R 22/2003 Sb. tr. rozh.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř . pak obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, tj. že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), v tomto případě dle písm. g) a h). Tato podmínka, jak patrno z předchozích pasáží odůvodnění tohoto usnesení, však splněna nebyla.
K dovolání obviněného T. L.
Námitka tohoto obviněného zpochybňující naplnění znaků pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. ve vztahu ke způsobení těžké újmy je svým obsahem nesporně námitkou proti právnímu posouzení skutku spadající pod obviněným deklarovaný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou .
Ve vztahu k této námitce Nejvyšší soud především vyzdvihuje, že obviněný L. (shodně jako obviněný B.) nebyl uznán vinným dokonaným trestným činem, nýbrž pouze pokusem trestného činu podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. Tato právní kvalifikace tudíž odráží fakt, že podle provedených důkazů následek v podobě těžké újmy ve smyslu §89 odst. 7 písm. e) tr. zák. ani u jednoho z napadených nenastal , avšak jednání obviněných ke způsobení tohoto následku bezprostředně směřovalo . Výrok rozsudku obvodního soudu přesně popisuje mechanismus útoku vyvinutý vůči poškozeným oběma obviněnými, který zahrnoval (a to je pro právní posouzení tohoto jednání obviněných podstatné) mimo jiné i kopy kolenou a nohou do oblasti hlavy – tedy mechanismus objektivně způsobilý způsobit zranění popsaná rovněž ve výroku rozsudku - např. nitrolební krvácení, pohmoždění mozku, krevní výrony pod či nad podlebicí nebo dvojitou zlomeninu dolní čelisti, která by bezprostředně ohrožovala jejich životy a tato poranění by značila vážnou poruchu zdraví srovnatelnou s těžkou újmou na zdraví pro poškození důležitého orgánu.“
Nejvyšší soud na podporu této argumentace považuje za vhodné zdůraznit, že k těmto zraněním nedošlo v případě poškozeného P. dílem šťastnou náhodou, ale také díky tomu, že (jak vyplývá z jeho výpovědi v hlavním líčení č. l. 191 spisu i charakteru zranění, která utrpěl) kopy nohama a koleny vykryl s výjimkou dvou úderů pěstí do hlavy. Závěr, že i útok obviněného L. bezprostředně směřoval ke způsobení zranění mající charakter těžké újmy na zdraví, byť byl veden poněkud menší intenzitou než útok obviněného B., je tak dostatečně podložený.
Lze proto plně souhlasit se závěry obvodního soudu, že útok obutou nohou či kolenem proti hlavě vede v případě jejího zasažení nutně k bezprostřednímu riziku vzniku závažných zranění popsaných ve výroku rozsudku. Právní posouzení takového útoku jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle dle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. tedy odpovídá zákonu i u obviněného L.
Nejvyšší soud přitom plně sdílí i právní názor nižších soudů, které shledaly v útoku obou obviněných subjektivní spojitost a sledování společného cíle a posoudily je jako spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. (blíže viz str. 12 - 13 odůvodnění rozsudku obvodního soudu – k tomu viz např. č. 57/1970 Sb. rozh. tr.) Současně však upozorňuje, že vzhledem k závěrům uvedeným výše, týkajících se právního posouzení útoku na poškozeného P., by v případě obviněného L. byla kvalifikace podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. naplněna i v případě, že by na tohoto poškozeného P. útočil individuálně a nešlo by o realizaci společného záměru s obviněným B.
Pokud pak jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř . , který obviněný L. uplatnil v jeho druhé alternativě, nebyl naplněn s ohledem na výše uvedené negativní stanovisko k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV.
Nejvyšší soud proto posoudil dovolání obviněného L. B. a dovolání T. L. jako zjevně neopodstatněná a jako taková je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr