ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.611.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 611/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Fremra a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Eduarda Teschlera projednal ve veřejném zasedání konaném dne 11. srpna 2010 dovolání obviněného P. N. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 3 To 1/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 13/2009 a rozhodl takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného zrušují usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 3 To 1/2010, a rozsudek Krajského soudu Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 29 T 13/2009.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265m odst. 1 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že obviněný
P. N.,
se uznává vinným, že
dne 30. 3. 2009, kolem 17.00 hod., v katastru obce K., u železniční trati, ve vzdálenosti cca 200 m od železničního přejezdu na obec P., poblíž betonového mostku, veden potřebou sexuálního uspokojení, násilím povalil na zem nezletilou svlékl jí pravou nohavici tepláků a kalhotek, a ačkoliv se poškozená bránila slovně, když jej vyzývala, aby ji nechal a svůj nesouhlas s jeho chováním dávala najevo také pláčem, bránila se i fyzicky, když jej od sebe odstrkovala a nejméně v jednom případě jej také udeřila rukou v době, kdy ležela na zádech, ji zalehl svým tělem, čímž ji vzhledem k výrazné fyzické převaze fakticky znehybnil, sám se obnažil v oblasti svého přirození a chtěl na ní vykonat soulož. Pokoušel se jí zasunout penis do pochvy, což se mu však pro aktivní obranu nezletilé poškozené nepodařilo. Následně poškozené olizoval obnažený genitál a svého jednání zanechal až poté, co se k místu dostavila přivolaná hlídka policie,
přičemž takto jednal, ačkoliv znal věk poškozené, neboť jí samotnou i jejími známými byl informován, že navštěvuje šestou třídu základní školy a M. R. byl výslovně upozorněn, že jí je dvanáct let,
svým jednáním způsobil nevhodnou a zcela předčasnou sexualizaci nezletilé a zapříčinil také rozvoj posttraumatické stresové poruchy, která u poškozené trvala minimálně ještě v době jejího znaleckého vyšetření v červnu 2009 a projevovala se sníženým sebevědomím, opakovanými tísnivými traumatologickými reminiscencemi, zvýšenou úzkostí, přehnanými hněvivými reakcemi, tendencemi obviňovat se a vyhýbat se inkriminovaným místům a psychosomatickými potížemi v podobě bolestí břicha.
tedy: násilím donutil jiného k jinému obdobnému pohlavnímu styku, způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví a spáchal jej na osobě mladší než patnáct let
čímž spáchal
trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009)
a odsuzuje se
podle 241 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku.
Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. se pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 29 T 13/2009 byl obviněný uznán vinným trestným činem znásilnění dílem dokonaným podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák., dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1, §241 odst. 1, odst. 3 tr. zák.
Toho se podle skutkových zjištění krajského soudu dopustil tím, že
„dne 30. 3. 2009, kolem 17.00 hod., v katastru obce K., dříve okr. P., u železniční tratě, ve vzdálenosti cca 200 m od železničního přejezdu na obec P., poblíž betonového mostku, veden potřebou sexuálního uspokojení, násilím povalil na zem nezletilou svlékl jí pravou nohavici tepláků a kalhotek, a ačkoliv se nezletilá poškozená bránila slovně, když jej vyzývala, aby ji nechal a svůj nesouhlas s jeho chováním dávala najevo také brekem, bránila se i fyzicky, když jej od sebe odstrkovala a nejméně v jednom případě jej také udeřila rukou v době, kdy ležela na zádech, ji zalehl svým tělem, čímž ji vzhledem k výrazné fyzické převaze fakticky znehybnil, sám se obnažil v oblasti svého přirození a chtěl na ní vykonat soulož. Pokoušel se jí zasunout penis do pochvy, což se mu však pro aktivní obranu nezletilé poškozené nepodařilo, následně nezletilé poškozené olizoval obnažený genitál a svého jednání zanechal až poté, co se k místu dostavila přivolaná hlídka policie,
takto jednal ačkoliv znal biologický věk nezletilé poškozené, neboť jí samotnou i jejími známými byl informován, že navštěvuje teprve šestou třídu základní školy a M. R. byl výslovně upozorněn, že má dvanáct let,
svým jednáním způsobil nevhodnou a zcela předčasnou sexualizaci nezletilé a zapříčinil také rozvoj posttraumatické stresové poruchy, která u nezletilé poškozené trvala minimálně ještě v době jejího znaleckého vyšetření v červnu 2009 a projevovala se sníženým sebevědomím, opakovanými tísnivými traumatologickými reminiscencemi, zvýšenou úzkostí, přehnanými hněvivými reakcemi, tendencemi obviňovat se a vyhýbat se inkriminovaným místům a projevovala se také psychosomatickými potížemi v podobě bolestí břicha.“
Za to mu byl podle §241 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Z odůvodnění rozsudku (viz str. 21 - 22) je zřejmé, že krajský soud považoval shora popsané jednání za pokračování ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák., když oba útoky obviněného byly podle jeho závěrů vedeny jednotným záměrem, vykazovaly blízkou souvislost časovou i v předmětu útoku, byly spojeny podobným provedením a naplňovaly stejnou skutkovou podstatu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině i trestu. Opakoval v něm svou obhajobu, že poškozenou pouze zakrýval svým tělem, aby ji neviděli pasažéři kolem projíždějícího vlaku, avšak žádnou sexuální aktivitu nevyvíjel. Výpověď poškozené popisující jeho jednání jako znásilnění označil za nevěrohodnou, mezi dalšími důkazy osamocenou. Nesouhlasil rovněž s právní kvalifikací svého jednání jako dílem dokonaného, dílem nedokonaného trestného činu znásilnění.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 3 To 1/2010, toto odvolání zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné. Právní posouzení jednání obviněného označil za odpovídající zákonu, když jeho posouzení toliko jako dokonaného trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. považoval za změnu v neprospěch obviněného, pokud by bylo vázáno na popis skutku obsažený v obžalobě, jak to v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem navrhovala intervenující státní zástupkyně. Námitka vůči právnímu posouzení vykazovala podle odvolacího soudu spíše akademický charakter, když na rozhodnutí o druhu a výši trestu nemohla mít vliv.
II.
Proti usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v ust. §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř ., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž vzhledem k této vadě nemělo být jeho odvolání zamítnuto .
V odůvodnění svého dovolání obviněný krajskému soudu vytýká, že jeho jednání nově posoudil jako dva skutky, první spočívající v donucení poškozené k obdobnému pohlavnímu styku (dokonaný), druhý spočívající v jednání směřující k násilnému vynucování soulože (nedokonaný). Taková právní kvalifikace vyznívá podle názoru dovolatele v jeho neprospěch, když navíc na tuto možnost nebyl procesním způsobem upozorněn. V této souvislosti namítá, že zjištěné jednání představuje narušení téhož objektu dvěma uvedenými formami. Jestliže takové jednání realizuje pachatel postupně oběma formami vůči téže osobě se stejným úmyslem pohlavně se ukojit, nemůže se podle dovolatele jednat o dvě samostatná jednání. V posuzovaném případě však mělo dojít k určité gradaci, resp. vývoji stejného jednání, kdy nastal nejprve pokus trestného činu a pak dokonaný trestný čin. Právní věta napadeného rozsudku je však konstruována v opačném pořadí.
V další části odvolání obviněný detailně opakuje svou obhajobu, že poškozenou pouze zalehl v úmyslu zakrýt ji před zraky cestujících v projíždějícím vlaku. Ta podle jeho názoru nebyla vyvrácena, když žádný důkaz neprokazuje, že by se pokusil o pohlavní styk s poškozenou.
Obviněný dále zpochybňuje právní kvalifikaci jeho jednání s tím, že je nutno od trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. odlišovat případy, kdy pachatelovo jednání nesměřuje k dokonání soulože či jiného obdobného pohlavního styku, nýbrž k donucení poškozené strpět jiné pachatelovy sexuální projevy. Ty jsou obvykle posuzovány jako trestný čin vydírání podle §235 tr. zák. Pokud pak judikatura nepovažuje osahávání ženy na genitáliích za jiný obdobný pohlavní styk, je podle dovolatele otázkou, zda za něj lze považovat olizování genitálií ženy. Má za to, že by se o dokonaný trestný čin znásilnění jednat nemělo, když dotyk genitálií pohlavním údem muže se považuje pouze za pokus trestného činu znásilnění. Za diskutabilní považuje i to, zda posttraumatickou poruchu poškozené lze považovat skutečně za těžkou újmu na zdraví ve smyslu trestního zákona.
V závěrečné pasáži dovolání obviněný rekapituluje ve věci provedené důkazy, výpovědi svědků R., L., O. a nezletilé, jakož i výsledky expertízy analýzou DNA a tyto vyhodnocuje tak, že v jejich světle se závěr soudů o jeho vině jeví nesprávný.
V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu i usnesení vrchního soudu zrušil a vrchnímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
V rámci veřejného zasedání, které Nejvyšší soud k projednání dovolání nařídil, obviněný prostřednictvím své obhájkyně učinil stejný závěrečný návrh jako v petitu svého dovolání. Sám dodal, že je nevinný.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.
Ve vztahu k námitkám obviněného uvedla, že hlediskem, které v souladu s právní naukou rozlišuje jednání do skutků významných pro trestní právo, je následek. Je-li možné spáchat trestný čin ve více alternativách jednání, která jsou významná pro jeden následek, jedná se vždy o jeden trestný čin. Pokud se tedy obviněný snažil násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutit jiného k souloži nebo jinému obdobnému pohlavnímu styku, půjde o jeden trestný čin znásilnění podle §241 tr. zák. Pokud se jedno z jednání v rámci jedné z alternativ dostane do stadia pokusu, je v poměru subsidiarity k jinému dokonanému jednání v rámci téže skutkové podstaty. Proto bylo podle jejího názoru na místě jednání obviněného N. kvalifikovat pouze jako jeden dokonaný trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák.
V další části vyjádření poukázala na výklad pojmů „soulož“ a „jiný pohlavní styk“ s tím, že za ten se v souladu s konstantní judikaturou považuje i orální pohlavní styk, tak jak se jej dopustil obviněný. Za zjevně neopodstatněnou považuje i další námitku obviněného, že u poškozené nedošlo k naplnění znaku těžké újmy ve smyslu §241 odst. 3 písm. a) tr. zák. Ta může mít podle nejvyšší státní zástupkyně i podobu déletrvající vážné duševní poruchy, konkrétně posttraumatické stresové poruchy, jak tomu bylo u poškozené .
V závěru svého písemného vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že jednání obviněného mělo být posouzeno toliko jako dokonaný trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák., zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tak rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V rámci veřejného zasedání pak intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství setrval na stanovisku rozvedeném v písemně podaném vyjádření, učinil shodný závěrečný návrh s tím, že v souvislosti se zrušením napadených rozhodnutí navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o vzetí obviněného do vazby podle §265 l odst. 4 tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve ověřil, zda je dovolání přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, jestli dovolatelem uváděné důvody lze považovat za některý z dovolacích důvodů vyjmenovaných v §265b odst. 1 tr. ř., jelikož uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem dle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl . Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03).
Z rámce tohoto dovolacího důvodu proto částečně vybočovaly ty námitky obviněného, které spočívaly ve zpochybnění hodnocení důkazů nižšími soudy, tedy výhrady vůči postupu soudů podle §2 odst. 6 tr. ř. Jejich prostřednictvím prosazoval obviněný vlastní verzi hodnocení důkazů, která by vyústila v odlišná skutková zjištění, než ke kterým dospěl v této věci krajský soud, konkrétně v závěr, že se jednání popsaného ve výroku rozsudku vůči poškozené nedopustil.
Nejvyšší soud si byl ovšem vědom judikatury Ústavního soudu, která považuje výklad mezí tohoto dovolacího důvodu za příliš restriktivní, pokud by soudy nepřihlédly k existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé, resp. pokud by z učiněných skutkových zjištění nebylo možno odpovídající právní posouzení vůbec vyvodit (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04). V posuzovaném případě však podle Nejvyššího soudu proběhlo hodnocení důkazů nižšími soudy plně v souladu s ust. §2 odst. 6 tr. ř., přičemž výsledné závěry shledává Nejvyšší soud logické a přesvědčivé. Obviněný byl spolehlivě usvědčován především výpovědí poškozené, která jednání obviněného podrobně popsala. Tento důkaz o vině obviněného přitom nezůstal osamocen, nýbrž byl podporován i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychiatrie a klinické psychologie, který potvrdil jak věrohodnost poškozené, tak následek jednání obviněného vůči poškozené v podobě závažné psychické újmy. Obhajoba obviněného, podle níž neusiloval o soulož s poškozenou ani jiné sexuální uspokojení, nýbrž mu šlo jen o to zakrýt ji před cestujícími kolem projíždějícího vlaku, byla jednoznačně vyvrácena výpověďmi svědků R., L., O., R., ve vztahu ke znalosti věku poškozené pak výpovědí svědka R. Hodnotící úvahy krajského soudu obsažené na str. 18 - 20 odůvodnění jeho rozsudku, jakož i vrchního soudu (str. 3 - 4 jeho usnesení), pak shledává Nejvyšší soud za logické a přesvědčivé a to včetně vysvětlení, že obviněného nevyviňuje ani negativní závěr genetické expertízy zaměřené na vyšetření profilů DNA obou aktérů činu.
Obviněný však relevantně naplnil deklarovaný dovolací důvod námitkou, podle níž zjištěný skutek nevykazuje znaky dílem dokonaného, dílem nedokonaného (podle §8 odst. 1 tr. zák.) trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák., jakož i na to navazující námitkou, že se nejednalo o dva skutky, resp. že nešlo ani o pokračování v trestném činu ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. Dalšími námitkami v rámci tohoto dovolacího důvodu byla tvrzení, že olizování genitálu poškozené, pokud by je soud měl za prokázáno, nevykazuje znaky jiného obdobného pohlavního styku ve smyslu §241 odst. 1 tr. zák. a takový čin by měl tudíž být posouzen pouze jako trestný čin vydírání podle §235 tr. zák., jakož i výhrada proti posouzení posttraumatické újmy poškozené jako těžké újmy na zdraví.
Jelikož Nejvyšší soud nezjistil žádný důvod uvedený v ust. §265i odst. 1 tr. ř. pro odmítnutí dovolání, přezkoumal v mezích uvedených v ust. §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozhodnutí a dospěl poté k následujícím závěrům.
Ze shora uvedených námitek se Nejvyšší soud vyjádří nejdříve k těm, které neshledal opodstatněné.
Novela trestního zákona zák. č. 144/2001 Sb. rozšířila základní skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. vedle donucení jiného k souloži i o donucení k jinému obdobnému pohlavnímu styku . Smyslem této novely bylo postihnout rovnocenně s donucením k souloži i donucování k takovým sexuálním aktivitám, které jsou způsobem provedení a zejména svou závažností především z hlediska fyzických a psychických následků pro oběť činu srovnatelné se souloží. Z různých sexuálních aktivit, které mohou naplňovat pojem pohlavního styku, definovala judikatura jako aktivity srovnatelné se souloží a tudíž naplňující pojem jiného obdobného pohlavního styku především orální pohlavní styk (tzv. felaci či cunilinctus) a anální pohlavní styk. Cunilinctus je definován jako stimulování genitálií ženy jazykem či ústy. Tohoto jednání se obviněný N. vůči poškozené prokazatelně dopustil, přičemž vzhledem především k intenzitě zásahu do sexuální integrity nezletilé, jde nepochybně o jednu z forem jiného obdobného pohlavního styku srovnatelného s klasickou souloží.
Stejně neopodstatněnou shledal Nejvyšší soud i námitku, že následky činů způsobené obviněným poškozené neměly charakter těžké újmy na zdraví. K tomu Nejvyšší soud odkazuje na závěrečnou část výroku o vině rozsudku krajského soudu, který Nejvyšší soud převzal i od výroku svého rozsudku, jenž obsahoval podrobný popis projevů posttraumatické stresové poruchy, kterou znalci u poškozené diagnostikovali jako následek trestného činu obviněného – snížené sebevědomí, opakované tísnivé traumatologické reminiscence, zvýšená úzkost, tendence obviňovat se, přehnané hněvivé reakce, tendence vyhýbat se inkriminovaným místům, psychosomatické potíže v podobě bolesti břicha. Tyto obtíže přetrvávaly u poškozené ještě půl roku po činu a perspektiva jejich vymizení byla spíše dlouhodobá. Krajský soud na tomto podkladě zcela důvodně uzavřel, že tato psychická porucha svými projevy výrazně omezuje poškozenou v obvyklém způsobu života, a to po dobu výrazně přesahující dobu šesti týdnů, která bývá judikaturou respektována jak časová hranice pro naplnění znaků těžké újmy ve smyslu delší dobu trvající poruchy zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. V podrobnostech lze odkázat na vyčerpávající argumentaci krajského soudu obsaženou na str. 22 odůvodnění jeho rozsudku, s níž se Nejvyšší soud zcela ztotožnil.
Naproti tomu jako důvodnou shledal Nejvyšší soud námitku zpochybňující právní posouzení jednání obviněného jako dílem dokonaného, dílem nedokonaného trestného činu. Jak zcela pregnantně uvedla ve svém vyjádření nejvyšší státní zástupkyně, připouští-li skutková podstata trestného činu jeho spáchání více rovnocennými alternativami jednání, naplní-li pachatel více z nich navazujícím jednáním v úmyslu způsobit stejný následek, bude se jednat vždy o jediný trestný čin. Podstatné pro posouzení sporné otázky je pak to, že v souladu s názorem převládajícím v nauce českého trestního práva i v judikatuře soudů, pokud pachatel při naplnění jedné z alternativ dospěje pouze do stadia pokusu, ale vzápětí dokoná alternativu jinou (např. pachatel trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. se nejprve neúspěšně pokusí neoprávněně vniknout do bytu jiného a poté, co mu poškozený sám otevře, tam pachatel neoprávněně setrvá), je předchozí pokus ve vztahu subsidiarity ve vztahu k jiné alternativě dokonané v rámci skutkové podstaty téhož trestného činu. Nejvyšší soud dal proto za pravdu jak dovolateli, tak nejvyšší státní zástupkyni, že jednání obviněného N. bylo namístě kvalifikovat pouze jako jeden dokonaný trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. V této části tedy bylo dovolání obviněného důvodné.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. z podnětu dovolání obviněného zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 3 To 1/2010, tak rozsudek Krajského soudu Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 29 T 13/2009. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud nepovažoval za vhodné vracet věc k odstranění shora uvedeného pochybení nižším soudům, když jimi správně zjištěný skutkový stav umožňoval, aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl.
Nejvyšší soud proto v podstatě převzal skutkovou větu z výroku o vině z rozsudku krajského soudu (jen s drobnými formulačními úpravami) s tím, že obviněného nově uznal vinným v souladu s úvahami rozvedenými výše dokonaným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. Nejvyšší soud přitom ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. vážil, zda jednání obviněného neposoudit podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, avšak dospěl k závěru, že použití nové úpravy by v konečném výsledku nebylo pro obviněného v žádném ohledu příznivější.
Při úvaze o trestu se Nejvyšší soud zcela ztotožnil s podrobnou charakteristikou kritérií pro ukládání trestu dle §23 odst. 1, §31 odst. 1 tr. zák. rozvedených na str. 23 - 24 odůvodnění rozsudku krajského soudu. Z jejich pohledu se jevil původně uložený trest v trvání 8 roků odnětí svobody jako plně vystihující míru naplnění uvedených kritérií. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že je namístě v nově uloženém trestu akcentovat, že obviněný svým dovoláním částečně uspěl, když nově vyslovené právní posouzení je nepatrně mírnější než původní. Současně však vzal v úvahu, že na popisu samotného jednání obviněného, kterým byl uznán vinným, se nic nezměnilo, a že změna je, jak uvedl Vrchní soud v Olomouci, skutečně spíše „akademického“ charakteru. Proto také tuto změnu vyjádřil zmírněním původně uloženého trestu odnětí svobody jen o půl roku. Za splnění podmínek §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. pak byl obviněný shodně jako v původním rozsudku pro jeho výkon zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr