ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.683.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 683/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2010 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného Ing. P. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2009, č. j. 8 To 370/2009-119, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 179/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně podal dne 14. 7. 2009 pod sp. zn. 3 ZT 136/2009-10 u Městského soudu v Brně obžalobu na obviněného Ing. P. Š. pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), který měl spáchat skutkem spočívajícím v tom, že „dne 16. 5. 2009 ve 21.15 hodin v B. na ulici P. v pasáži A. přepadl poškozenou Š. K., které se snažil strhnout z pravého ramene dámskou kabelku s finanční hotovostí 1.500,- Kč, mobilním telefonem Nokia 2610, dioptrickými brýlemi, platební kartou VISA ČS, a. s., a dalšími osobními věcmi v celkové hodnotě 4.500,- Kč, toto se mu nepodařilo, neboť poškozená si kabelku pevně držela, když se jí snažil kabelku vytrhnout tím, že ji za kabelku vlekl asi 5 metrů, načež ji silou stáhl na zem, kde byl následně zajištěn svědky události, čímž poškozené Š. K. způsobil zranění, která si vyžádala lékařské ošetření“. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2009, č. j. 3 T 179/2009-103, byl obviněný Ing. P. Š. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. na oproti podané obžalobě částečně pozměněném skutkovém základě, že „dne 16. 5. 2009 ve 21.15 hodin v B. na ulici P. v pasáži A. v silně podnapilém stavu napadl v přítomnosti M. K., a R. H., poškozenou Š. K., tak, že uchopil popruh její dámské kabelky, kde měla finanční hotovost 1.500,- Kč, mobilní telefon Nokia 2610, dioptrické brýle, platební kartu VISA ČS, a. s., a další osobní věci, kterou si poškozená nadále pevně držela, proto ji za kabelku vlekl asi 4 metry, a nakonec ji silou stáhl na zem, kde byl následně zajištěn a poškozené Š. K. způsobil zranění, která si vyžádala lékařské ošetření “. Za tento trestný čin byl podle §202 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud současně obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, pobočka B., škodu ve výši 4.789,- Kč.
Proti předmětnému rozsudku podal v neprospěch obviněného odvolání státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, o kterém rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 11. 2009, č. j. 8 To 370/2009-119, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 4. 11. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla následně nejvyšší státní zástupkyně dovoláním , které v důvodech směřuje i proti rozsudku soudu prvního stupně. Podle dovolatelky výrok o vině obviněného trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Proto uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zároveň i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka nejprve provedla obsahovou rekapitulaci rozhodnutí soudů obou stupňů a na tomto základě konstatovala, že jimi učiněná skutková zjištění lze považovat za správná. Jako zjevně chybný je však dle jejího názoru v posuzovaném případě nutno odmítnout závěr, že jakkoliv obviněný užil vůči poškozené Š. K. fyzického násilí tím, že ji uchopil za popruh kabelky a tahal ji za ni, až jmenovaná upadla, přesto nelze učinit závěr o jeho úmyslu se kabelky (cizí věci) zmocnit ve smyslu ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. o trestném činu loupeže.
Podle dovolatelky je z hlediska právního posouzení skutku významné to, že obviněný poškozenou, která stála s dalšími osobami v pasáži, neznal a nedošlo mezi nimi ani k žádnému konfliktu, jehož důvodem a vyvrcholením by mohlo být napadení poškozené. Samotný útok na poškozenou pak obviněný nedoprovázel žádným srozumitelným slovním projevem a toliko z jeho faktického jednání bylo zřejmé, čeho vlastně chtěl svým (nepochybně násilným) jednáním dosáhnout – totiž zmocnit se právě kabelky poškozené. Úvahy odvolacího soudu, že jednání silně podnapilé osoby postrádá logiku a že se mohlo jednat např. o snahu se o kabelku přetahovat, takovému závěru podle dovolatelky nebrání; naopak jsou s ním v souladu, neboť i přetahování se o tašku je v konečném důsledku snahou se takové tašky zmocnit. Pod pojmem zmocnění se cizí věci je třeba rozumět situaci, kdy si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji až dosud měl ve své moci. Dovolatelka zdůraznila, že trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. zároveň nevyžaduje, aby zmocňovaná věc nutně měla nějakou v penězích vyčíslitelnou cenu. Argumentovat tím, že obviněný byl dostatečně movitý, aby si nemusel opatřovat finanční prostředky trestnou činností, je proto podle dovolatelky zcela nepřípadné. Jestliže soud dále poukázal na to, že obviněný měl jen omezené možnosti s kabelkou utéci, neboť se kolem nacházelo větší množství osob, jde podle ní o irelevantní úvahu, která navíc svědčí o tom, že si soud neujasnil rozdíl mezi dokonáním a dokončením trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Uvedený trestný čin je totiž dokonán již v okamžiku, kdy pachatel užije násilí či pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Není tedy třeba, aby se věci skutečně zmocnil. Tak tomu podle dovolatelky bylo i v nyní posuzovaném případě.
Samotný popis skutku ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně (tzv. věta skutková) přitom podle názoru dovolatelky zahrnuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Právní kvalifikace skutku jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. je naopak důsledkem rozporu mezi popisem správně zjištěného skutku a tzv. větou právní výroku rozsudku. To znamená, že rozsudek soudu prvního stupně je zatížen vadou odpovídající důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Odvolací soud podle dovolatelky výše uvedená pochybení v rámci své přezkumné činnosti nezjistil a tudíž ani neodstranil, ač tak učinit měl a mohl. Jeho rozhodnutí je proto založeno na vadách předpokládaných ve druhé alternativě důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
S ohledem na výše uvedené důvody nejvyšší státní zástupkyně v závěru svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud 1) podle §265k ost. 1, odst. 2 tr. ř. za použití §265p odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 8 To 370/2009, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 3 T 179/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a 2) věc poté podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Pokud by Nejvyšší soud hodlal ve věci učinit jiné než navrhované rozhodnutí, dovolatelka vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obhájci obviněného JUDr. Blažkovi, jemuž byl doručen dne 21. 1. 2010, a k pokynu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 4. 2010 i obviněnému Ing. P. Š., který jej převzal dne 19. 4. 2010. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření obviněného k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně či naopak vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání státního zástupce) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupkyně dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm.a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelkou použita a ani by nepřicházela v úvahu, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně projednal odvolání státního zástupce ve veřejném zasedání dne 4. 11. 2009. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vytýkanými hmotně právními vadami předpokládanými v uplatněném dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Námitkou, že jednání obviněného, tak jak bylo zjištěno soudem prvního stupně a popsáno ve skutkové větě výroku jeho rozsudku, mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin loupeže (§234 tr. zák.) a nikoliv pouze jako trestný čin výtržnictví (§202 tr. zák.), uplatnila nejvyšší státní zástupkyně důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně. Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Jde tedy o prostředek nátlaku na vůli napadeného. To znamená, že násilné jednání se musí vztahovat jak k překonání nebo znemožnění odporu oběti, tak ke zmocnění se cizí věci. Dovolatelce je pak v obecné rovině třeba přisvědčit v tom, že z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže není rozhodné, jakou cenu (hodnotu vyčíslitelnou v penězích) zmocňovaná věc má, a také v tom, že trestný čin loupeže je dokonán již ve stádiu užití násilí (nebo pohrůžky bezprostředního násilí) s cílem zmocnit se cizí věci. Není proto podstatné, zda se pachatel věci skutečně zmocní ani jak s ní později naloží.
Z výše uvedeného lze dovodit, že aby bylo možno pachatele uznat vinným trestným činem loupeže, musí být bezpečně prokázán jeho úmysl (§4 tr. zák.) tento trestný čin spáchat. K závěru o tom však nestačí pouhé zjištění, že pachatel určitým způsobem úmyslně jednal např. tak, že poškozenou napadl tím způsobem, že s ní cloumal a smýkal za její kabelku . Je totiž zásadně třeba, aby úmysl pachatele jednoznačně směřoval také ke zmocnění se cizí věci . Jinými slovy, vůle pachatele musí vyjadřovat aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku, resp. účinku (zde násilné vynětí kabelky z dispozice poškozené). Podle právní nauky k tomu přiměřeně srov. např. V. Solnař, Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 218 představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním srov. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová, Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Orac, vydání první, 2003 .
Při správném posouzení shora naznačených otázek se zároveň nelze obejít bez spolehlivého zjištění toho, jakou pohnutkou byl pachatel ke svému jednání (činu) veden. V právní nauce se zdůrazňuje, že význam motivu (pohnutky) trestného činu je v trestním právu neobyčejně značný, třebaže motiv jen výjimečně charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu . Nebyl-li zjištěn motiv trestného činu, nebyl trestný čin náležitě objasněn a je tím ztíženo rozhodnutí o vině. Teprve motiv trestného činu dokresluje jeho konkrétní povahu a pomáhá objasnit jeho příčinu srov. V. Solnař, Academia Praha 1972, str. 246. To znamená, že zjišťování pohnutek, ať jsou či nejsou znakem skutkové podstaty trestného činu, je třeba věnovat stejnou pozornost jako zjišťování všech jiných rozhodných skutečností. Nestačí se jen pohnutky dohadovat z povahy činu . srov. V. Solnař, J.Fenyk, D. Císařová, Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Orac, vydání první, 2003, str. 312, 315. Rovněž Ústavní soud přikládá zjištění pohnutky činu velký význam. Např. v rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 681/2006 je mimo jiné obsažena obecná úvaha aplikovatelná i na nyní posuzovaný případ, podle níž objektivně zjistitelné okolnosti útoku jsou ve vztahu k dokazování formy zavinění pachatele toliko důkazy nepřímými, na jejich základě nelze úmysl pachatele automaticky presumovat.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že aby bylo možno v jednání pachatele dovodit loupežný úmysl, musí být uvedené objektivní okolnosti logicky provázány s okolnostmi subjektivní povahy, jakými jsou pohnutka činu a osobní vlastnosti pachatele .
V posuzovaném případě lze skutková zjištění soudů shrnout tak, že silně podnapilý obviněný Ing. P. Š. ve večerních hodinách před více osobami a na místě veřejně přístupném (pasáž A. v B.) napadl z blíže nezjištěných důvodů jemu dříve neznámou ženu středního věku – poškozenou Š. K., která se nacházela ve společnosti dvou dalších žen. Způsob napadení pak spočíval v tom, že obviněný poškozenou uchopil za popruh její kabelky, kterou si pevně přidržovala, smýkal s tělem poškozené, až ji nakonec stáhl na zem. Vzápětí byl zadržen poblíž se nacházejícími osobami.
Pohnutku jednání obviněného se soudům nepodařilo zjistit. Pokud by byl jeho loupežný úmysl presumován pouze z toho, že neznámou poškozenou držel a tahal za kabelku a povalil ji na zem, pak podle téže logiky by rovněž napadení formou násilného uchopení a cloumání za oděv (tj. věc) mohlo být považováno za loupež, zvláště tehdy jestliže by jeho část (např. kabát) zůstala pachateli v ruce. Je tedy zřejmé, že motiv činu má v takových případech vždy klíčový význam. V případě obviněného pak na loupežný motiv nelze přesvědčivěji usuzovat ani z charakteristiky jeho osoby (podle zjištění soudů se jednalo o dosud zcela bezúhonného, vysokoškolsky vzdělaného muže), ani z výběru napadeného (poškozená se nacházela ve společnosti dalších osob) či místa činu (veřejná pasáž v centru B.). V posuzovaném případě, kdy pachatel měl zároveň situačně mizivé vyhlídky na úspěšné provedení činu, pak byly dány - provedenými důkazy nerozptýlené - pochybnosti, z jakých důvodů obviněný Ing. P. Š. poškozenou vlastně napadl. Případný skrytý (resp. soudy nezjištěný) motiv bylo přitom třeba posuzovat podle zásady in dubio pro reo ve prospěch obviněného a nikoliv k jeho tíži. Tímto způsobem také oba soudy správně postupovaly, pokud obviněného neuznaly vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ale toliko trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Takový právní závěr jim zjištěný skutkový stav věci nepochybně umožňoval, neboť vzaly za prokázáno, že podnapilý obviněný veřejně a na místě veřejnosti přístupném na poškozenou bezdůvodně hrubě fyzicky zaútočil a způsobil jí drobné zranění.
Soudu prvního stupně je ovšem nutno vytknout, že formulace skutku ve výroku jeho rozsudku je značně nevýstižná a navíc obsahuje některé skutkové okolnosti převzaté z popisu skutku v podané obžalobě, které nemají žádný vztah k trestnému činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný posléze uznán vinným. Jde především o údaje obsahu kabelky poškozené (finanční hotovost, mobilní telefon, platební karta a další věci), které jsou z hlediska soudem použité právní kvalifikace skutku zcela nepodstatné a navíc i do určité míry zavádějící. Skutek ve výroku o vině je však formulován dostatečně srozumitelně, aby z něj bylo patrno, za jakých okolností a jakým způsobem obviněný poškozenou napadl, a zároveň z něj nevyplývá, že tak učinil v úmyslu ji oloupit. Nejvyšší soud proto nesdílí názor dovolatelky, že tzv. skutková a právní věta výroku rozsudku si navzájem odporují.
Pokud dovolatelka poukazuje na neakceptovatelnost některých názorů vyslovených v odůvodnění rozhodnutí obou soudů, je zapotřebí připomenout ustanovení §265a odst. 4 tr. ř., podle kterého dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Protože Nejvyšší soud vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích považoval rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně správná , překlenul dovolatelkou důvodně vytýkané nedostatky v odůvodnění napadeného rozhodnutí vlastním hmotně právním rozborem věci a vlastními právními závěry. Z nich zároveň vyplývá, že podanému dovolání nebylo možno přiznat opodstatnění, jež mu nejvyšší státní zástupkyně (dovolatelka) přisuzuje.
Ze všech výše konstatovaných důvodů Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler