ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.713.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 713/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2010 o dovolání podaném P. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 300/2009 ze dne 18. 8. 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 44 T 5/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 44 T 5/2009 ze dne 24. 2. 2009 byl dovolatel uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na dobu čtyř let s tím, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
V předmětné věci podal odvolání příslušný státní zástupce, a to v neprospěch dovolatele (a dalších dvou spoluobviněných stran uložených trestů) a odvolání podali i spoluobvinění R. H. a J. K. O takto podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 9 To 300/2009 ze dne 18. 8. 2009 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) rozhodl tak, že napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu ohledně obžalovaného P. B. a současně podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že mu při nezměněném výroku o vině uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Další ve věci podaná odvolání potom podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal P. B. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že jeho výhrady směřují do hmotně právního posouzení předmětného skutku z hlediska stupně jeho společenské nebezpečnosti (§3 odst. 2 tr. zák., §3 odst. 4 tr. zák.), což by se mělo projevit i při ukládání trestu a jeho účelu. Poukázal na to, že jeho jednání bylo excesem z jinak řádného způsobu života, bylo vedeno tím, že poškozeným byl předtím okraden a nejednalo se tak o snahu získat jeho majetek, ale spíše o pomstu. Samotný útok na poškozeného nebyl (i s ohledem na způsobená zranění) nijak razantní. Poukázal i na to, že se ke svému jednání doznal, litoval ho, nebyl také dosud soudně trestán. V uvedených skutečnostech potom spatřuje při ukládání trestu extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry odvolacího soudu. Proto také navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k tr. ř. napadené rozhodnutí ve výroku o trestu zrušil a podle §265 l tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal „a rozhodl tak, že obviněnému se uloží podmíněný trest odnětí svobody“.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být naplněn v souvislosti s výrokem o trestu v případě, že došlo k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení (např. k chybné aplikaci ustanovení §35 odst. 1, 2 tr. zák. při ukládání úhrnného či souhrnného trestu). Přitom námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pouze však tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím ani tohoto ani jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b tr. odst. 1 tr. ř. (tak i rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trestních). Dovolatel přitom namítl pouze údajnou nepřiměřenost uloženého trestu, nikoli jeho nezákonnost. Proto také státní zástupce navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry.
V posuzované věci je však z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (§265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) namítán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody. Přitom ovšem lze souhlasit s argumentací státního zástupce v tom směru, že zmíněný dovolací důvod je uplatněn právně relevantně (v případě jiného nesprávného hmotně právního posouzení) tehdy, pokud např. došlo k chybné aplikaci ustanovení §35 odst. 1, 2 tr. zák. při ukládání úhrnného či souhrnného trestu. Pokud přitom dovolatel poukazuje na okolnosti vyjadřující závažnost jeho jednání (skutku) pro společnost a v této souvislosti jeho nebezpečnost, potom se jedná o kritéria vyjadřující tzv. materiální stránku příslušného skutku (jednání) a tedy zpravidla o vyjádření úvah, zda se jedná o trestný čin nebo skutek, jehož společenská nebezpečnost nedosáhla úroveň trestného činu a právě z hledisek uvedených v §3 odst. 2 tr. zák. a §3 odst. 4 tr. zák. (označených dovolatelem) by mohla případně založit pouze přestupek. V takových případech však jde primárně o posouzení viny, nikoli druhu a výše uloženého trestu. V uvedených souvislostech nelze než zopakovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání uplatnit úspěšně v rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to jenom tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná, když jiná pochybení soudu spočívající zejména v nesprávném (nedostatečném) vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák. nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Jak již uvedeno, nelze tedy ani namítat extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a trestem, který byl uložen, když existence onoho extrémního nesouladu je především testována při rozhodování o vině a v tomto směru tedy jde o úvahy o vztahu učiněných skutkových zjištění a právních závěrů z nich odvozených. Jak již uvedeno, námitky dovolatele směřují pouze k druhu a výši uloženého trestu, který považuje za nepřiměřený, nikoli k jeho případné nezákonnosti.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka