ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.750.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 750/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2010 o dovolání podaném A. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 To 164/2010 ze dne 15. 3. 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 212/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 1 T 212/2009 ze dne 2. února 2010 byl dovolatel uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009), když příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl dovolatel odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 30.000,- (30 denních sazeb ve výši 1.000,- Kč) Kč a pro případ, že by nebyl tento trest ve stanovené lhůtě vykonán mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dva a půl roku.
O odvolání A. N. proti výše citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem sp. zn. 3 To 164/2010 ze dne 15. března 2010 tak, že napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) v celém rozsahu a znovu sám rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že jej uznal vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl dovolatel odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 30.000,- (třicet denních sazeb ve výši 1.000,- Kč) Kč a pro případ, že by nebyl tento trest ve stanovené lhůtě vykonán mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Dále byl dovolateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dva roky a šest měsíců.
Proti výše citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal A. N. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce, i za splnění všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že neměl být shledán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, neboť nebylo zjištěno, jaký byl stupeň jeho ovlivnění alkoholem při řízení motorového vozidla před dopravní nehodou, resp. že by hladina alkoholu v jeho krvi dosahovala alespoň jednoho promile jako hranice, uznávané pro spáchání jemu přisuzovaného trestného činu, kdy i jízda nadprůměrného řidiče vyvolá ohrožení ve smyslu §274 tr. zák. Poukázal na skutečnost, že právní závěr, že řídil před dopravní nehodou vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, je nedůvodný. Soud dle názoru dovolatele při nedostatku objektivního zjištění přesného množství alkoholu v krvi v době jízdy (odběr a vyšetření krve ani znalecký posudek provedeny nebyly), neměl k dispozici souhrn ostatních okolností, ze kterých by bylo možno dovodit, že vozidlo řídil po předchozím požití alkoholických nápojů ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti. Zdůraznil, že výsledek dechových zkoušek, o něž opřely soudy skutkový závěr o jeho stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla, byl ovlivněn požitím alkoholu těsně po nehodě, s čímž koresponduje i svědecká výpověď svědka B. a dovolatelem v rámci odvolacího řízení předložený znalecký posudek. V této souvislosti též poukázal na konstantní judikaturu, podle které mohou být důkazem o míře ovlivnění obviněného alkoholem a snížení jeho řidičských schopností např. svědecké výpovědi spolujezdců, zasahujících policistů a lékařů, znalecké posudky, jakož i svědecké výpovědi o chování obviněného před nehodou a po ní, o způsobu jeho jízdy, což se však v jeho případě nestalo a takovéto důkazy nebyly opatřeny. Takto namítl, že soud neměl dostatek důkazů pro to, aby mohl učinit nezpochybnitelný závěr o tom, že naplnil skutkovou podstatu trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky, když vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přestupek. Znovu zopakoval svoji obhajobu, podle které byla hladina alkoholu v jeho dechu ovlivněna tím, že bezprostředně po nehodě vypil z placatice svědka B. (kterou následně zahodil) rum. Závěrem svého podání upozornil na nález Ústavního soudu České republiky, podle kterého výklad dovolacích důvodů, který a priori odhlíží od procesních vad řízení, jehož výsledek posuzuje a odmítá se jimi zabývat bez ohledu na jejich závažnost, staví postup Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) mimo ústavní rámec, když v jeho případě pochybení soudu, byť by bylo posuzováno jako procesní, je natolik závažné, že významně zasahuje do sféry základních lidských práv. Z výše uvedeného je dle dovolatele zřejmé, že provedená skutková zjištění nejsou dostatečná k tomu, aby byl uznán vinným souzeným trestným činem (přečinem), když soud neprokázal naplnění formálních znaků skutkové podstaty tohoto deliktu. Proto dovolatel závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud „napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a sám podle §265m tr. ř. obviněného obžaloby zprostil.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že z dikce dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Poukázal na skutečnost, že při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Shrnul, že přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zák. se dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat (srov. rozhodnutí č. 54/1968 Sb. rozh. tr.), když podle §89 odst. 2 trestního řádu může za důkaz v trestním řízení sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99, do jisté míry citovaný v dovolání, je dále zřejmé, že v úvahu připadajícím důkazem ve vztahu k řízení vozidla a podezření na ovlivnění pachatele – řidiče alkoholem je především zjištěné přesné množství alkoholu v jeho krvi v době jízdy, a to odběrem a vyšetřením krve, když však stav vylučující způsobilost k výkonu řidičské činnosti lze prokázat i jinými důkazními prostředky, jako např. svědeckými výpověďmi nebo znaleckým posudkem. Takovým důkazním prostředkem přitom může být též výsledek orientační dechové zkoušky provedené přístrojem umožňujícím kvantifikovat množství požitého alkoholu, pokud tento výsledek i jinak odpovídá dalším provedeným důkazům ohledně stupně ovlivnění pachatele požitým alkoholem, a lze-li tedy na základě souhrnu provedených důkazů učinit závěr o vyloučení jeho řidičské způsobilosti. Státní zástupce tedy uvedl, že pokud z ve věci provedených důkazů Okresní soud v Jindřichově Hradci (za následné akceptace ze strany Krajského soudu v Českých Budějovicích) postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. dovodil (resp. akceptoval v takovém rozsahu postup soudu prvního stupně) na straně dovolatele stav vylučující způsobilost k výkonu řidičské činnost, nelze mu ničeho vytknout. S ohledem na výše uvedené proto podané dovolání shledal zjevně neopodstatněným a jako takové je navrhl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Námitky dovolatele, jimiž zpochybnil skutkové závěry soudů o jeho vině a dále jimi ve věci provedené dokazování a způsob, jakým soudy tyto (ve věci provedené) důkazy hodnotily, ve skutečnosti znamenají, že jejich prostřednictvím de facto předložil dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje. Takto koncipované námitky přitom nespadají pod deklarovaný dovolací důvod, ale nelze je právně relevantně uplatnit ani pod žádným jiným ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů. Soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí pečlivě a srozumitelně objasnily, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé (ve věci provedené) důkazy hodnotily a proč neuvěřily obhajobě dovolatele, že až po jízdě požil množství tuzemského rumu v množství od 0,15 – 0,25 l, což následně ovlivnilo výsledky měření alkoholu v dechu přístrojem Dräger. Přitom zejména soud prvního stupně dostatečně podrobně a logicky poukázal na argumenty, na jejichž základě považoval obhajobu dovolatele a výpověď svědka B. za vykonstruovanou a účelovou, když o údajném požití alkoholu po nehodě dovolatel neinformoval hlídku policie přivolanou na místo nehody a tuto svou obhajobu uplatnil až v průběhu dalšího řízení. O skutečnosti, že byl dovolatel ovlivněn alkoholem svědčí i skutečnost, že ve velmi mírné zatáčce sjel mimo vozovku, posádce vozidla, která projížděla kolem oznámil, že řidič z místa nehody utekl a policie a záchranná služba již o nehodě ví, přičemž ani jedno z těchto tvrzení nebylo pravdivé. Následně poté, co se dozvěděl, že policie je skutečně přivolána (posádkou okolo projíždějícího vozidla), z místa nehody i se svědkem B. uprchli. Z výpovědi svědka S. jasně vyplynulo, že již na místě nehody (tedy předtím, než byl zadržen na autobusové zastávce, kam prchl) dovolatel působil opilým dojmem (zejména s přihlédnutím k jeho pohybům). Je tedy zcela zřejmé, že i v souladu s ustálenou judikaturou, na kterou dovolatel poukázal, bylo jeho ovlivnění alkoholem prokázáno i jiným způsobem než pouze dechovou zkouškou. Soudy přitom i řádně zdůvodnily, proč nelze přihlížet ke znaleckému posudku, který si nechal zpracovat dovolatel a proč se rozhodly z jeho závěrů nevycházet. Soudy také přesvědčivě vysvětlily, proč obhajobu dovolatele považovaly za ryze účelovou opakovaným poukazem na výpověď svědka S., ze které zjevně plyne, že dovolatel dělal vše pro to, aby se vyhnul kontaktu s policií a jeho jednání svědčilo o stavu opilosti. Proto také soudy správně vzaly za prokázané, že alkohol dovolatel prokazatelně požil před jízdou automobilem a byl takto požitým alkoholem ovlivněn v době, kdy došlo k havárii. Při určení hladiny alkoholu v krvi dovolatele v rozhodné době také vycházely z výsledků měření přístrojem Dräger, který stanovil hodnotu alkoholu nejméně okolo 2.00 promile, což značně překračuje hranici 1 promile judikaturou stanovenou pro naplnění jemu přisuzovaného trestného činu (přečinu). Konečně nelze v rozhodnutích obou soudů i postupu, který jim předcházel, spatřovat případné (namítané) porušení procesních norem, které by zasáhlo dovolatelovo právo na spravedlivý proces. Jeho námitky tak ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka