ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.766.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 766/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. července 2010 o dovolání podaném T. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 5 To 471/2009 ze dne 7. října 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 119/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 119/2009 ze dne 25. srpna 2009 byl dovolatel uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.) ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších obžalovaných.
O odvolání T. J. a příslušné státní zástupkyně proti výše uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem sp. zn. 5 To 471/2009 ze dne 7. října 2009 tak, že k odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil ve výroku o trestu u obžalovaného T. J. a ve výrocích o podmíněném odkladu výkonu trestů u zbývajících obžalovaných. Podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že odsoudil T. J. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále rozhodl o podmíněném odkladu výkonu trestu u dalších obžalovaných. Odvolání T. J. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal T. J. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy se nijak nevypořádaly s odlišnostmi ve výpovědích obžalovaných, svědka a poškozeného. Poukázal na to, že ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že se na útoku podíleli všichni stejně a nebylo prokázáno, že by to byl právě on, kdo napadl poškozeného s největší razancí s úmyslem zmocnit se jeho věcí. K tomuto úmyslu se naopak doznali další spoluobžalovaní. Proto dovolatel dospěl k závěru, že jeho jednání nemělo být hodnoceno jako trestný čin loupeže, ale jako ublížení na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák. Uvedl, že i pokud by dovolací soud shledal, že výrok o vině je správný, je zcela neadekvátní rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o trestu, kdy za daných okolností byl jedině dovolatel potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody, a to v délce šesti let, zatímco ostatní obžalovaní dostali trest podmíněný, pouze nepatrně nad spodní hranicí příslušné trestní sazby, přičemž odůvodnění takto uloženého trestu se jeví jako ryze účelové. S ohledem na shora uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) rozhodl tak, že „se Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2009 pod sp. zn. 5 To 471/2009 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 11 T 119/2009 zrušují a věc se vrací zpět nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce), který uvedl, že podstatná část dovolacích námitek T. J. směřuje do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jde takto o námitky, ve kterých dovolatel zpochybňuje hodnocení důkazů soudy, sám hodnotí provedené důkazy a činí z nich vlastní skutková zjištění, stejně tak i o námitky týkající se neodstraněných rozporů mezi provedenými důkazy. Deklarovanému dovolacímu důvodu dle státního zástupce neodpovídají ani námitky týkající se kvality přezkumné činnosti odvolacího soudu ve vztahu ke skutkovým zjištěním, stejně jako námitky směřující proti výroku o mu uloženém trestu. Připustil, že v rámci uvedeného dovolacího důvodu sice lze namítat nesprávnost některých hmotně právních posouzení týkajících se výroku o trestu, např. nesprávnou aplikaci hmotně právních ustanovení o ukládání souhrnného a společného trestu, nelze však vznášet námitky toliko proti přílišné přísnosti uloženého trestu. Zdůraznil, že námitky směřující pouze proti přílišné přísnosti uloženého trestu, pokud nejde o trest nezákonný nebo o trest uložený mimo příslušnou trestní sazbu, nelze vznášet ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je jinak k nápravě vad výroku o trestu určen. Dále uvedl, že pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitky, kterými se dovolatel domáhá právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., byť pouze s jistou dávkou tolerance, neboť i tyto námitky opírá především o vlastní skutková tvrzení. Ani tyto námitky však nelze považovat za důvodné. Skutková zjištění soudu nalézacího (nehledě na to, že již samotnou svou přítomností na místě činu dovolatel zvyšoval účinnost výhrůžek a násilí ze strany dalších obviněných) jednoznačně svědčí o tom, že ze strany dovolatele nešlo „pouze“ o samoúčelné násilí vůči poškozenému, ale že jeho úmysl současně směřoval k tomu, aby se zmocnil peněz a věcí, které měl poškozený u sebe, a tedy jeho jednání vymezené v tzv. skutkové větě vykazuje všechny znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., nikoli toliko trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného, nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Námitky ve svém celku, tak jak je uplatnil ve svém podání dovolatel, směřují toliko do oblasti skutkových zjištění soudů a jejich prostřednictvím dovolatel polemizuje se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy a snaží se prosadit vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje. Oba soudy, zejména v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí srozumitelně a pečlivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé (ve věci provedené) důkazy hodnotily (zejména i jednotlivé a označené svědecké výpovědi) a proč neuvěřily obhajobě dovolatele, když z provedeného dokazování zjevně vyplynulo, že to byl právě on, kdo inicioval útok na poškozeného za účelem vydání nějakých věcí, tohoto útoku se sám aktivně účastnil a zmocnil se věcí poškozeného (finanční hotovosti, batohu a oblečení).
Právně relevantně uplatněnou se jeví toliko námitka dovolatele, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin loupeže, ale jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Prosazení namítaného závěru se však dovolatel domáhá na základě jiného skutkového děje, než který zjistily při řádně vedeném dokazování soudy, a proto ani takto vznesená námitka není vznesena právně relevantně a nemůže být předmětem meritorního přezkoumání věci z uvedeného pohledu. Nicméně Nejvyšší soudu k tomu (jako obiter dictum) uvádí, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Je tak nerozhodné, zda úmysl pachatele směřoval k trvalé dispozici s cizí věcí, jíž se násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí zmocnil nebo chtěl zmocnit, či ji hodlal zničit, převést na jiného nebo ji jen přechodně užívat (viz usnesení Nejvyššího soudu 5 Tdo 1187/2003). Za dané situace, kdy se dovolatel během fyzického napadání poškozeného zmocnil několika jeho věcí, když jej předtím k vydání těchto věcí vyzval, nemá ani dovolací soud nejmenších pochyb o tom, že dovolatel naplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák.
Dovolatel dále namítl, že mu byl uložen trest nepřiměřeně přísný. Námitky proti uloženému trestu lze v rámci dovolacího řízení (kromě trestu odnětí svobody na doživotí) vznést toliko pod dvěma dovolacími důvody, a to jednak pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jednak pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) alinea druhá tr. ř., a to pouze s tím, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. I kdyby výrokem o trestu byla porušena ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu a §31 odst. 1, odst. 2 tr. zák. o obecných zásadách pro ukládání trestu, nebo nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem zakotveným v ustanovení §33 tr. zák., není to dovolacím důvodem, pokud byl uložen přípustný druh trestu a pokud jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby (viz rozhodnutí č. R 22/2003 Sb. rozh. tr.). Stejně tak nelze namítat pod deklarovaným dovolacím důvodem to, že byl dovolateli uložen trest nepřiměřeně mírný nebo přísný. Přitom takto vedené námitky obsahově nespadají ani pod (dovolatelem nenamítaný) důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když obsahem námitek uplatněných pod tímto dovolacím důvodem musí být jednak to, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Vzhledem ke skutečnosti, že pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (pro který byl dovolatel odsouzen) je zákonem stanoven trest odnětí svobody na dvě léta až deset let, je takto soudem uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře šesti let v souladu se zákonem.
Námitky vznesené dovolatelem tak ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka