ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.900.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 900/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. září 2010 o dovolání podaném M. F., proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 480/2009 ze dne 26. 11. 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 68/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 31 T 68/2009 ze dne 13. 7. 2009 byl dovolatel uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
V předmětné věci podal M. F., stejně jako příslušná státní zástupkyně v jeho neprospěch (a dalších dvou spoluobviněných) odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 8 To 480/2009 ze dne 26. 11. 2009 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), f) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil u všech obžalovaných v celém rozsahu. Následně podle §259 odst. 3 tr. ř. shledal M. F. (stejně jako ostatní dva spoluobviněné) vinnými trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy odsoudil M. F. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jeho výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu tří roků s povinností nahradit ve zkušební době podle svých sil způsobenou škodu. Dále rozhodl o vzneseném nároku na náhradu škody a odvolání podané M. F. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soud podal M. F. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku namítl absenci úmyslného zavinění v případě trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., když poukázal na shodnou výpověď všech obviněných, kteří uvedli, že nechtěli užít v dané věci násilí v úmyslu zmocnit se peněz, když právě násilí musí být prostředkem nátlaku na poškozeného za účelem vydání věci. Vůči poškozenému sice bylo násilí užito, ale pouze proto, aby obviněným sdělil, co se stalo s penězi, které jim náležely. V případě fyzického napadení poškozeného spoluobviněným J. šlo o nezvládnutou emoci vyvolanou protiprávním jednáním poškozeného. Teprve následně spoluobviněný G. vytáhl z kapsy poškozeného peníze, které si obvinění rozdělili s tím, že se jednalo o peníze, které jim patřily. Dále dovolatel poukázal na své vlastní počínání v kritické chvíli, kdy se jednání dalších spoluobviněných neúčastnil, nepomáhal jim a byl na místě pouze přítomen. Namítl, že za těchto okolností (i s ohledem na drobné zranění poškozeného) je stupeň jeho jednání nepatrný a nedosahuje tak intenzity trestného činu, což by mělo být zváženo i z hlediska aplikace principu ultima ratio. K trestnému činu omezování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. uvedl, že odvolací soud dostatečně neodůvodnil, proč dovolatele shledal vinným tímto trestným činem a nevzal v úvahu, že k pobytu v pokoji, kde k celé události došlo, byl dán přinejmenším souhlas jeho druhého obyvatele J. K., který k uvedenému ani soudy vyslechnut nebyl a konečně i to, že tento trestný čin měl být tzv. fakticky konzumován trestným činem loupeže. Proto také navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil citovaný rozsudek Městského soudu v Praze a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl nebo, aby sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl rozsudkem tak, že dovolatele zprostí viny.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že popis skutku obsažený v tzv. skutkové větě napadeného rozhodnutí není zcela výstižný, a to co se týče přesně vyjádřené existence od počátku útoku daného úmyslu obviněných zmocnit se cizí věci. Na uvedené však dovolatel ani nepoukazuje, když v převážné části vznesených námitek vlastním způsobem hodnotí učiněná skutková zjištění a z toho teprve dovozuje, že úmysl zmocnit se cizí věci nebyl prokázán. I z jeho výpovědí však plyne, že poškozený se nezmocnil jeho peněz, ale jeho protiprávní jednání mělo spočívat v tom, že nahlásil nevrácení pracovního oděvu obviněnými, kterým proto byla vyplacena nižší mzda. Je i proto vyloučeno, aby úmysl obviněných směřoval pouze k tomu, aby získali zpět „svoje“ peníze. Proto také peníze, kterých se obvinění popsaným způsobem zmocnili, byly nepochybně cizí věcí, přičemž není pochyb ani o tom, že patřily poškozenému, jak plyne zejména z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Za právně relevantní lze potom akceptovat námitku dovolatele spočívající v tom, že pouhou přítomností na místě označeného trestného činu se jej nemohl dopustit. V této souvislosti státní zástupce poukázal na to, že spolupachatelem trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je i ten, který se sice nezapojuje do násilného jednání vůči poškozenému, avšak svou přítomností na místě činu poskytuje psychickou podporu spolupachatelům a umocňuje tak dopad násilí vedeného spolupachateli na vůli poškozeného. Přitom i dovolatel se slovně do jednání dalších obviněných zapojil, když i z jeho výroků plynulo, že obviněným šlo právě o zmocnění se peněz poškozeného. Takovou formu účasti na uvedeném trestném činu nelze považovat za natolik bezvýznamnou, aby bylo možné konstatovat, že šlo o nepatrnou společenskou nebezpečnost činu pro společnost. Stran právní kvalifikace předmětného skutku jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. je právně relevantní námitka tzv. faktické konzumpce (jeden trestný čin je pouze málo významným prostředkem nebo málo významným produktem jiného, daleko závažnějšího trestného činu). V daném případě však právě neoprávněné setrvávání obviněných v pokoji obývaném poškozeným představovalo nutnou podmínku právě pro spáchání trestného činu loupeže, když tzv. faktickou konzumpci nelze dovodit ani srovnáním typové společenské nebezpečnosti obou trestných činů, a to i při pohledu na trestní sazby, kterými jsou oba trestné činy ohroženy. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. státní zástupce uvedl, že odvolací soud zamítl odvolání dovolatele, současně však výrok o jeho vině zrušil k odvolání státního zástupce a sám skutek (ve kterém soud prvního stupně spatřoval trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a/ tr. zák.) právně kvalifikoval jinak a takto o něm bylo tedy rozhodnuto až konečným rozsudkem odvolacího soudu. Za této procesní situace potom dovolatel může namítat vadnou právní kvalifikaci skutku podle §265b odst. 1 tr. zák., nikoli však uplatněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. zák., a proto k takto zvolenému dovolacímu důvodu nelze přihlížet. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl rozsudkem, který přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
V dané věci totiž z hlediska popisu předmětného (napadeného) skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu druhého stupně, dovolatel namítl, že popsaný skutek postrádá především naplnění subjektivní stránky označeného trestného činu s tím, že ani dovolatel neměl úmysl užít vůči poškozenému násilí a už vůbec ne za účelem vydání věci patřící poškozenému. Poukázal na to, že dovolatel byl na místě trestného činu v podstatě pouze přítomen, aniž by vůči poškozenému nějak vystupoval a pouze převzal část peněz, které spoluobviněný poškozenému vzal. Konečně namítl, že jednání dovolatele nebylo do té míry společensky nebezpečné, aby vůbec dosáhlo takového stupně společenské nebezpečnosti, který by umožnil posoudit je jako trestný čin. Uvedené námitky dovolatele jsou takto sice právně relevantní, avšak současně zjevně neopodstatněné. Zejména z odůvodnění rozhodnutí, které soudy v dané věci přijaly, zjevně plyne, z jakých důkazů ve věci vycházely, když vysvětlily, proč uvěřily poškozenému (jeho výpověď je také podpořena lékařskou zprávou o zranění, které v souvislosti s trestnou činností obviněných utrpěl), když skutkový děj byl podpořen i výpověďmi samotných obviněných. Z učiněných skutkových zjištění tak nepochybně vyplynulo, že všichni tři obvinění vstoupili do pokoje obývaného poškozeným, aniž by je ke vstupu vyzval, a za současné přítomnosti všech tří, byl poškozený napaden fyzicky spoluobviněným J., spoluobviněný G. poškozenému vzal peněženku, ze které vybral uvedenou částku, o kterou se všichni tři podělili. Stran jednání dovolatele, které v dané chvíli bylo jistě nejméně aktivní, lze však uvést, že z hlediska namítané absence zavinění (úmyslu označený trestný čin spáchat) je nutno připomenout, že i osoba, která se nezapojuje přímo do násilí vůči poškozenému, přitom svou přítomností poskytuje psychickou podporu dalším spolupachatelům, vyvolává v poškozeném zvýšené obavy a umocňuje násilí páchané jinými. Ostatně i z výroků dovolatele na místě trestného činu je zjevné, že se po poškozeném domáhal peněz. Z uvedených skutkových zjištění je tak zjevné, že i dovolatel naplnil všechny znaky označených trestných činů, a to včetně jejich subjektivní stránky. Úvahy o tom, zda poškozený obviněným nějaké peníze dlužil nebo jednal tak, že o nějaké peníze přišli, jsou právně irelevantní, neboť ani za takovýchto okolností nebyl ani dovolatel oprávněn popsaným způsobem jednat a peníze si vynutit (získat) násilím. Ani jeho počínání a způsob účasti na uvedeném trestném činu rozhodně nelze považovat za takové, které by z hlediska nebezpečnosti činu pro společnost mohlo být označeno za nepatrné. K uvedené tzv. faktické konzumpci lze v souladu s vyjádřením státního zástupce pouze uvést, že neoprávněné vniknutí a setrvání obviněných v pokoji poškozeného bylo nezbytnou podmínkou pro spáchání dalšího (závažnějšího) trestného činu a lze dospět k závěru, že faktická konzumpce trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. nepřichází takto v úvahu, a to i z hlediska jejich typové společenské nebezpečnosti, která si je blízká. Zbývající námitky dovolatele jsou potom námitkami, které směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, a v tomto směru lze uvést, že právě učiněná skutková zjištění co do svého druhu i rozsahu umožnila soudům spolehlivě přijmout i adekvátní závěry právní. Z uvedeného je zjevné, že popsané námitky dovolatele z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v uvedených částech sice uplatněny právně relevantně, současně jsou však zjevně neopodstatněné. Proto také v těchto souvislostech nelze mít za důvodně uplatněný ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v některé z jeho alternativ.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka