ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.993.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 993/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. září 2010 o dovolání podaném J. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 12 To 60/2008 ze dne 17. června 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 44/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně sp. zn. 5 T 44/2006 ze dne 27. listopadu 2007 byl dovolatel uznán pod bodem I. ad 1) – 6) trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.) a pod bodem II. trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců a pro jeho výkon zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti, a to zákazu činnosti ve funkci jednatele obchodních společností na dobu tří roků.
O odvolání J. L. proti citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 12 To 60/2008 ze dne 17. června 2009 tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. a dále ve výroku o trestu. Za podmínek uvedených v §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. odsoudil dovolatele k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §260 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušené části vrácena státnímu zástupci k došetření.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal J. L. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce, a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že v průběhu trestního řízení bylo prokázáno, že v rozhodné době byly na jeho majetek nařízeny exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb., což mělo za následek, že nebyl schopen v důsledku nuceného odnímání finančních prostředků z podnikání odvádět za své zaměstnance sražené příspěvky na sociální a zdravotní pojištění. Vyjádřil nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že když měl potřebné finanční prostředky k dispozici, neodvedl je v rozporu se zákonem na příslušné platby, ale použil je k úhradě exekučně vymáhaných dluhů, když se jednalo o exekuci jako jednu z forem výkonu rozhodnutí a on tedy neměl oprávnění samostatně nakládat se svým majetkem. Poukázal na ustanovení §44 odst. 7 zák. č. 120/2001 Sb., podle kterého po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem vyjma běžné obchodní činnosti, s tím že v jeho případě však dřív než mohl povinné platby odvést, „byl nucen finanční prostředky odevzdat do exekuční podstaty“. Toto dovolatel uvedl proto, že dle jeho názoru je tedy vyloučena jakákoli forma úmyslu v jeho jednání, protože neměl volnost rozhodnout se, zda platbu provede či nikoli. V souvislosti s odvolacím soudem citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) sp. zn. 3 Tz 155/2000 ze dne 30. 8. 2000) dovolatel poukázal na skutečnost, že mu bylo kladeno za vinu nikoli to, že neukončil svoje ztrátové podnikání, ale skutečnost, že neodváděl za svoje zaměstnance zálohy na daň z příjmu, pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění, když peněžní prostředky, které byly jeho zaměstnancům sraženy ze mzdy, byly nuceně odvedeny v rámci exekucí. Závěrem svého podání dovolatel shrnul, že závěr soudu, že došlo k trestnému činu, není z hlediska hmotného práva správný, protože úmyslného omisivního trestného činu se nemůže dopustit ten pachatel, který nemá možnost volby (v důsledku výkonu soudního rozhodnutí) mezi tím, zda zákonem stanovenou povinnost splní či nesplní. Proto navrhl, aby „dovolací soud podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku dovodil předpoklady pro odlišné právní posouzení svého jednání z jiného právního hodnocení skutku obsaženého v pravomocném výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž se nedomáhá zjištění jiných skutkových okolností, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů, proto státní zástupce dospěl k závěru, že námitky obsažené v dovolání lze podřadit pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně však dospěl k závěru , že tyto námitky obviněného, přestože odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou současně zjevně neopodstatněné. Uvedl, že pokud jde o objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák., kromě vymezení, o jaké části plateb jde, je formulace "za jiného" rozhodující i pro právní závěr, že povinnost odvodu vzniká zaměstnavateli až poté, co provedl zákonné srážky poplatníka zaměstnanci. Z toho lze odvodit, že trestnost neodvedení daně, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení, včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., je podmíněna skutečností, že plátce - zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům, přičemž tuto skutečnost je třeba v trestním řízení spolehlivě prokázat (srovnejte rozhodnutí č. 30/2001 Sb. rozh. tr.). Státní zástupce dále poukázal na skutečnost, že z důkazů provedených v předmětné trestní věci jednoznačně vyplývá, že dovolatel nemohl reálně předpokládat, že jeho obtížná hospodářská situace se v dohledné době zlepší, a proto nemohou tedy obstát jeho námitky, podle nichž nemohl s ohledem na již realizované exekuce zajistit odvod plateb příslušným zdravotním pojišťovnám, správě sociálního zabezpečení a finančnímu úřadu. Je totiž zřejmé, že srážky z hrubých mezd zaměstnanců byly prováděny pouze účetně a sražené částky nebyly fakticky k dispozici. Vyjádřil přesvědčení, že odpovědnost pachatele za neodvedení plateb není v případě dovolatele dotčena tím, že jeho firma neměla potřebné prostředky k dispozici kvůli proběhnuvším exekucím právě v době splatnosti odvodů a vlivem své hospodářské situace jimi disponovala v době mimo termíny splatnosti, zvláště když šlo jen o relativně krátké časové odstupy mezi termíny splatnosti a dobou, kdy firma potřebné prostředky měla. Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby dovolání J. L. Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání a pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde nebo jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě popsán.
Z hlediska předmětného skutku jsou dovolatelem uplatněné námitky vznesené právně relevantně pod deklarovaným dovolacím důvodem, jsou však zároveň námitkami zjevně neopodstatněnými. Dovolatel namítl, že jednání popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku není trestným činem, když zde chybí subjektivní stránka jemu přisuzovaného trestného činu, neboť se úmyslného trestného činu nemohl dopustit, a to s odkazem na probíhající exekuce na jeho majetek, kdy fakticky neměl moc nad (svými) finančními prostředky.
V této souvislosti je nutné znovu (jak již učinil odvolací soud) odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 63/2000, podle kterého trestnost jednání spočívajícího v neodvedení daně, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti je podmíněna zjištěním, že zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům. Tuto skutečnost je třeba v trestním řízení prokázat (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). V posuzovaném případě měl soud za prokázané, že dovolatel měl skutečně finanční prostředky, které srazil z mezd svých zaměstnanců k dispozici (zejména s ohledem na výpověď svědka Z. N.) a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům zejména k úhradě exekučně vymáhaných dluhů. Dále je nutno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 155/2000, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil názor, že podnikatel je povinen při vedení svého podniku přizpůsobit hospodaření tak, aby svoji zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v §147 odst. 1 tr. zák. plnil. Pokud zjistí, že podnik, který provozuje, není schopen zajistit pokrytí nákladů provozu, platy zaměstnanců a odvod srážených částek, musí takové podnikání ukončit. Zajisté není možno pohrůžkou trestního postihu žádat na zaměstnavateli, aby jen proto, že nemůže dočasně odvést povinné platby za zaměstnance, okamžitě ukončil svou podnikatelskou činnost, jak však vyplývá ze skutkové věty rozsudku (citovaného) soudu prvního stupně, dovolatel svou zákonnou (označenou) povinnost neplnil od července 2001 do října 2005, tedy po velmi dlouhý časový úsek. Věděl tedy, že se nachází dlouhodobě v prvotní platební neschopnosti, což vyplynulo i ze znaleckého posudku Ing. A. B., je proti němu vedena řada exekucí a za této situace měl podnikání ukončit a nepokračovat v něm, a to i z hlediska fiskálních zájmů státu.
S poukazem na uvedené pak nezbylo dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka