ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.1113.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 1113/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobců a) M. V. , a b) M. V. , zastoupeným Mgr. Janou Staňkovou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Štěpánkova 83, proti žalovanému J. V., zastoupenému JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova 335, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 337/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 1. října 2008, č.j. 18 Co 255/2008-110, takto:
I. Dovolání žalovaného se v části směřující proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 1. října 2008, č.j. 18 Co 255/2008-110, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 3. března 2008, č.j. 4 C 337/2005-74, ve výrocích I. a II., pokud jimi byla žalovanému uložena povinnost vyklidit specifikované nemovitosti do 15 dnů o právní moci rozsudku, odmítá .
II. Dovolání žalovaného se ve zbylé části směřující proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 1. října 2008, č.j. 18 Co 255/2008-110, jímž byl ve věci samé změněn výrok I. rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 3. března 2008, č.j. 4 C 337/2005-74, v části týkající se bytové náhrady tak, že žalovaný je povinen ve výroku specifikovaný rodinný dům vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování, zamítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.040,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jany Staňkové, advokátky se sídlem v Chrudimi, Štěpánkova 83.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. března 2008, č.j. 4 C 337/2005-74, uložil žalovanému povinnost „vyklidit rodinný dům postavený na stavební parcele č. 1397/1 pro obec a katastrální území Ch. u Katastrálního úřadu Chrudim, a to do 15 dnů poté, co mu bude zajištěn náhradní byt.“ (výrok I.). Dále uložil žalovanému povinnost vyklidit „stodolu a chlév postavené na stavební parcele č. 1397/1, jinou stavbu bez čp. postavenou na stavební parcele č. 1398, stavební parcelu č. 1397/1 – zastavěná plocha a nádvoří a stavební parcelu 1398 – zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsané na LV č. 11763 pro obec a katastrální území Ch. u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku“ [výrok II.; v dalším textu budou specifikované nemovitosti označovány jako „předmětné nemovitosti“ a rodinný dům jako „rodinný dům“], a rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Po provedeném řízení skutkově uzavřel, že mezi žalobcem a) a žalovaným byla (ve formě notářského zápisu) dne 22. prosince 2003 uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě žalovaný převedl na žalobce a) svůj 3 spoluvlastnický podíl na nemovitostech v této smlouvě označených, a že kupní cena, jejíž výši navrhl žalovaný, činila 600.000,- Kč. V čl. 3 uvedené smlouvy se žalobce a) zavázal, že poté, co se stane výlučným vlastníkem převedených nemovitostí, zřídí ve prospěch žalovaného věcné břemeno doživotního bezplatného užívání rodinného domu. Mezi žalujícími nebyla uzavřena dohoda ohledně převodu spoluvlastnického podílu žalobkyně b) na předmětných nemovitostech na žalobce a). Taková dohoda nebyla uzavřena ani mezi žalobkyní b) a žalovaným. Mezi žalobcem a) a žalovaným bylo dohodnuto, že sjednanou kupní cenu zaplatí žalobce a) tak, že za žalovaného uhradí jeho dluhy. K vymožení těchto dluhů byly na nemovitostech žalovaného nařízeny exekuce. Žalobce a) postupně dluhy žalovaného uhradil. Nyní žalovaný znemožňuje žalobcům užívat předmětné nemovitosti. Soud prvního stupně z výpovědi žalovaného dále zjistil, že žalovaný navrhoval uzavření darovací smlouvy, jíž by spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostem daroval žalobci a), který s tímto řešením ovšem nesouhlasil a požadoval uzavření kupní smlouvy. Konečně soud prvního stupně z výslechu žalovaného také zjistil, že „v této době (rozuměno v době, kdy žalovaný čelil exekucím) měl žalovaný nějaké dluhy, ale mohl prodat část pozemků a tím exekuce zastavit.“
Z hlediska právního posouzení věci soud prvního stupně uzavřel, že žalobci se v souladu s ustanovením §126 odst. 1 obč. zák. domáhají ochrany svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, kdy rušitelem jejich práv je žalovaný. Nalézací soud současně vytěsnil obranu žalovaného spočívající v tvrzení, že:
1) uvedená kupní smlouva byla uzavřena v omylu (omyl žalovaného měl spočívat v tom, že za podmínku uzavření této smlouvy považoval zajištění bezplatného užívání rodinného domu, když měl za to, že u žalobce a/, který se k tomuto zavázal, bylo v jeho moci věcné břemeno užívání domu zřídit);
2) kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (tíseň žalovaného měla spočívat v tom, že žalovaný smlouvu uzavíral v době, kdy na jeho majetek byly vedeny exekuce, a nápadně nevýhodné podmínky byly žalovaným spatřovány v nepoměru kupní ceny podle smlouvy a tržní cenou těchto nemovitostí, když částka, za kterou měly být uvedené nemovitosti prodány, byla několikanásobně nižší než částka, která odpovídá ceně v daném místě a čase);
3) jednání žalobce a), který se kupní smlouvou zavázal (jako syn) žalovanému zajistit doživotní bezplatné užívání rodinného domu a nyní se jej snaží z domu vyklidit, představuje výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy.
Podle soudu prvního stupně žalobce a) neměl žádný podíl na vyvolání omylu u žalovaného a ani o takovém (žalovaným tvrzeném) omylu nevěděl. Z kupní smlouvy nevyplývá, že by závazek žalobce a) zřídit ve prospěch žalovaného věcné břemeno doživotního bezplatného užívání rodinného domu, byl podmínkou jejího uzavření. Tento závazek byl do smlouvy zapracován na popud žalovaného až u notářky, která daný úkon sepisovala, přičemž žalobce a) v tomto směru nevyvíjel žádnou aktivitu. Nebyly tedy splněny podmínky pro aplikaci §49a obč. zák.
Rovněž za právně relevantní neshledal soud ani argumentaci žalovaného o neplatnosti kupní smlouvy z důvodu, že žalovaný tento právní úkon uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a že by v důsledku toho měla být smlouva neplatná ve smyslu §49 obč. zák. Soud prvního stupně s ohledem na výsledky dokazování v tomto směru uzavřel, že sám žalovaný ve své výpovědi potvrdil, že se v žádné tísni v době uzavření sporné kupní smlouvy nenacházel, když uvedl, že v roce 2003 (tedy v roce uzavření smlouvy) měl zájemce, kteří byli ochotni jeho nemovitosti (pozemky) koupit za cenu 1.000,- Kč za m2. Žalovaný tedy v žádném případě nemusel prodávat předmětné nemovitosti žalobci a), měl možnost volby, což stav tísně samo o sobě vylučuje. Proto žalovaným učiněné odstoupení od kupní smlouvy (při jednání dne 23. května 2007) považoval soud prvního stupně za neoprávněné.
Konečně stran obrany žalovaného, že jednání žalobce a) vůči žalovanému koliduje s dobrými mravy, soud prvního stupně uvedl, že žalobce a) společně s žalobkyní b) po právu uplatňují vyklizení žalovaného z předmětných nemovitostí. V řízení bylo prokázáno, že žalobce a) uhradil za žalovaného předmětné dluhy a z tohoto důvodu žalovaný na něj převedl svůj spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech. Z jednání žalobců vůči žalovanému před podáním žaloby i v průběhu řízení nebylo možno učinit závěr, že jednají v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. však soud prvního stupně aplikoval při rozhodování, zda vyklizení žalovaného vázat na zajištění bytové náhrady, když s odkazem na citovanou judikaturu tak nakonec učinil, tedy v rozsudku žalovanému uloženou povinnost vyklidit předmětný dům vázal na zajištění náhradního bytu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze v části jeho meritorního výroku ohledně bytové náhrady tak, že žalovanému uložená povinnost vyklidit předmětné nemovitosti je vázána na zajištění přístřeší, když jinak napadený rozsudek ve věci samé jako věcně správný podle §219 o.s.ř. potvrdil. Odvolací soud - jak se podává z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku - pro své rozhodování převzal soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění a zcela se ztotožnil s jeho právním posouzením věci. Odvolací soud ovšem na rozdíl od soudu prvního stupně, též s odkazem na judikaturu dovolacího soudu vyjádřenou v označených rozhodnutích, dospěl k závěru, že pro rozpor s dobrými mravy lze žalobcům omezit právo na vyklizení nemovitostí tak, že je povinnost žalovaného vázána na zajištění bytové náhrady. Tím soud nezakládá nové právo žalovaného, jež by nemělo oporu v právním řádu, ani neukládá žalobcům povinnost mimo rámec zákona, nýbrž ústavně konformním způsobem omezuje s odkazem na §3 obč. zák. vlastnické právo žalobců. Jako dostatečnou bytovou náhradu odvolací soud považoval náhradní ubytování, které zajistí žalovanému lidsky důstojné bydlení, když trvání na zajištění náhradního bytu (k čemuž dospěl soud prvního stupně) by bylo nepřiměřeným požadavkem vůči žalobcům a tudíž nepřiměřeným zásahem do jejich vlastnického práva s přihlédnutím k tomu, že žalovaný neplatil za užívání předmětných nemovitostí a tyto nemovitosti užíval po delší dobu bez právního důvodu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a dále s přihlédnutím k tomu, že ohledně části výroku I. je dovolání přípustné i podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolatel uplatnil dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní význam po právní stránce napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že otázku výkladu podstatného omylu, otázku tísně za nápadně nevýhodných podmínek a otázku rozporu s dobrými mravy řešil odvolací soud v napadeném rozsudku v rozporu s hmotným právem. Odvolacím soudem učiněné odkazy na judikaturu dovolacího soudu nejsou zde přiléhavé, neboť citovaná judikatura vycházela z jiných skutkových zjištění. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel oproti odvolacímu soudu dospívá k odlišným skutkovým zjištěním a na jejich podkladě pak rovněž dospívá k odlišnému právnímu závěru. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém písemném vyjádření k dovolání, jež učinili prostřednictvím své advokátky, odmítli dovolatelem uplatněnou dovolací argumentaci. Zdůraznili, že rozsáhlým dokazováním bylo prokázáno, že předmětná kupní smlouva byla uzavřena platně a že z jejího obsahu ani z jiných důkazů nevyplývá, že by podmínkou jejího uzavření bylo zřízení věcného břemene doživotního bezplatného užívání převáděné nemovitosti. Ve smlouvě je pouze uveden již shora cit. závazek žalobce a), který navrhl žalovaný a formulovala ho notářka. Proto tvrdit, že žalobce a) vyvolal omyl a tento omyl na straně dovolatele musel být žalobci a) znám, je velmi odvážné, a toto tvrzení není podloženo žádným z provedených důkazů. V otázce tísně při uzavírání kupní smlouvy se s tímto tvrzením oba soudy dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž sám dovolatel existenci tísně vyvrátil, neboť uvedl, že měl možnost volby komu nemovitosti prodat, když se mu hlásili další zájemci o koupi nabízející výhodnější kupní cenu. Oba soudy správně neshledaly ani existenci nápadně nevýhodných podmínek, když ze znaleckého posudku z r. 2004 vyplývá cena předmětných nemovitostí ve výši 958.260,- Kč a kdy předmětem převodu podle uvedené smlouvy byly (spoluvlastnický podíl v rozsahu) 3 těchto nemovitostí. Žalobce a) zásadně nesouhlasí s tím, že by jeho jednání bylo v rozporu s dobrými mravy. Naopak byl to dovolatel, kdo nemovitost výlučně pro sebe od roku 2003 po celou dobu soudního řízení bezplatně a devastujícím způsobem užíval, a zabraňoval žalobcům ve vstupu do nemovitostí. V řízení bylo prokázáno, že žalobci nabízeli dovolateli uzavření nájemní smlouvy, posléze i zřízení věcného břemene, avšak dovolatel žádnou takovou nabídku nepřijal. Žalobci závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatele zamítl.
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v čl. II. uvedeného zákona dovolání dovolatele projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného vyklidit předmětné nemovitosti, přičemž v části meritorního výroku ohledně bytové náhrady jej změnil tak, že povinnost žalovaného vyklidit předmětné nemovitosti je vázána (pouze) na zajištění náhradního ubytování. Dovolání žalovaného přitom směřuje do celého rozsudečného výroku, tj. jak proti žalovanému uložené povinnosti předmětné nemovitosti vyklidit, tak i do rozhodnutí o bytové náhradě. Přitom po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny prostřednictvím zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování soudu o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 - 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V soudní praxi pak není pochyb ani o tom, že usoudí-li dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro žalovaného je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) jako celek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze dne 29. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 3430/2007). Obdobný závěr je pochopitelně uplatnitelný i v případě, kdy rozhodnutím byla žalovanému uložena povinnost vyklidit předmětnou nemovitost oproti zajištění příslušné bytové náhrady. Podle ustanovení §242 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, který nebyl dovoláním napaden, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. b) o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Tato meritorní závislost výroků má ovšem význam i v procesní situaci, kdy dovolání směřuje proti oběma těmto výrokům rozsudku odvolacího soudu, z nichž však výrok ohledně povinnosti žalovaného předmětnou nemovitost vyklidit je výrokem potvrzujícím, kdežto výrok ohledně bytové náhrady je výrokem měnícím. Dospěje-li totiž dovolací soud k závěru, že u prvého (potvrzujícího) výroku ve věci samé rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. nemá po právní stránce zásadní význam, lze přistoupit k odmítnutí dovolání [§243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř.] v této jeho části jen tehdy, pokud odvolací soud ohledně rozhodnutí o bytové náhradě, jímž v této části změnil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl správně, a proto je nutno dovolání ve smyslu §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítnout. Není-li tomu tak, dovolací soud ve smyslu §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadený rozsudek zruší v obou shora popsaných výrocích, a to vzhledem k již vyložené vázanosti výroku o bytové náhradě na výroku o vyklizení.
Poněvadž v daném případě - jak bude ještě rozvedeno níže - odvolací soud svým měnícím rozsudečným výrokem ohledně bytové náhrady rozhodl správně a nebyly zde osvědčeny podmínky ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu, bylo možno zabývat se přípustností dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně dovolateli uložené povinnosti vyklidit rodinný dům, když na zbývající části potvrzujícího rozsudečného výroku výrok, jímž bylo rozhodnuto o bytové náhradě, závislý není.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutím proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozsudek odvolacího soudu je v části napadeného výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části jeho výroku o povinnosti dovolatele vyklidit předmětné nemovitosti, rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek stanovených §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o.s.ř. O případ, na který pamatuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. se nejedná, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí prvním. Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Poněvadž dovolatel v dovolání uplatněným dovolacím důvodem namítal, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to v řešení otázek výkladu podstatného omylu, otázky tísně za nápadně nevýhodných podmínek a otázky rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud se v tomto směru zabýval přípustností dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, a dospěl přitom k závěru, že dovolání v uvedené části přípustné není, a to z následujících důvodů.
Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci.
Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1919 s.). Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel spatřuje nesprávnost meritorního výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl jako věcně správný potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla dovolateli uložena povinnost vyklidit předmětné nemovitosti z důvodu jeho nesprávného právního posouzení, k němuž ovšem dospívá na základě zhodnocení odlišného skutkového stavu věci. Dovolatel totiž svým dovoláním prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nekonfrontuje odvolacím soudem provedené právní posouzení shora citovaného závěru o skutkovém stavu, který učinil soud prvního stupně a jejž jako správný pro své rozhodnutí převzal odvolací soud, nýbrž přistupuje k právnímu posouzení těch skutečností, které považuje za právně relevantní a jež jsou výsledkem jím učiněného zhodnocení důkazů či dedukce (arg.: „Je zcela zřejmé, že žalovaný by nikdy kupní smlouvu za nápadně nízkou cenu neuzavřel, pokud by v nemovitosti neměl zajištěno doživotní právo bydlení...Tíseň je objektivním stavem...a takovýto stav zapříčiněný prováděním exekucí zde v době uzavírání smlouvy skutečně existoval....Pokud syn chce vystěhovat bez náhrady vlastního otce z rodinné nemovitosti...jedná se zcela evidentně o jednání příčící se výrazně dobrým mravům...nápadně nevýhodné podmínky...žalovaný chtěl prokazovat, avšak soudy...na to...nepřistoupily...“ ). Přitom jiné skutkové okolnosti případu, které odvolací soud shodně se soudem prvního stupně považoval za rozhodné v rámci své úvahy o případné aplikaci ustanovení §3 odst. 1, §49, §49a obč. zák., dovolatel ponechává stranou (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně - arg.: „...žalovaný navrhoval darovací smlouvu...u notářky...teprve řekl, že chce mít právo doživotního užívání...v té době měl žalovaný nějaké dluhy, ale mohl prodat část pozemků a tím exekuce zastavit...žalovaný znemožňuje žalobcům užívat nemovitosti v jejich spoluvlastnictví...“ ).
Z hlediska posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je ovšem rozhodující skutkový stav, z nějž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, a jímž je Nejvyšší soud také při posuzování přípustnosti dovolání vázán a nemůže jej revidovat. Tento soudem prvního stupně učiněný (shora uvedený) skutkový závěr, který pro své rozhodnutí převzal odvolací soud, podle názoru Nejvyššího soudu umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru. Právě v návaznosti na skutková zjištění odvolací soud (stručně shrnuto) dospěl k závěru, že zjištěné skutečnosti (tzv. skutková právní věta) nejsou totožné ani s jednou ze skutečností předvídaných v hypotézách §49 [uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek vzhledem k tvrzení žalovaného, že: „Kupní cena byla několikanásobně nižší než cena tržní a tíseň byla vyvolána hrozbou exekuce na žalovaného...“ (srov. protokol o jednání před soudem prvního stupně na č.l. 30 verte – dále již „protokol“)] či §49a obč. zák. [uzavření právního úkonu v omylu při tvrzení žalovaného, že: „...kupní smlouva ze dne 22.12. 2003 je právním úkonem neplatným vzhledem k tomu, že žalovaný jednal v omylu“ , neboť „jako základní předpoklad tohoto právního úkonu považoval zajištění doživotního bezplatného užívání domu a byl přesvědčen, že žalobce mu to po dohodě se žalobkyní zajistí. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, je zřejmé, že jednal v omylu...“ (protokol na č.l. 30 verte)], takže aplikace ani jednoho z těchto pravidel chování na zjištěný skutek nepřichází v úvahu. Tento právně kvalifikační závěr je podle názoru Nejvyššího soudu správný a nijak se neodchyluje od konstantní judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k předmětným institutům, kterou odvolací soud ve svém rozhodnutí ostatně uvádí. Pokud dovolatel poukazuje na nepatřičnost odvolacím soudem odkazovaného judikátu – rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, kterým odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podepírá správnost jím učiněného právně kvalifikačního závěru, jde o výtku nedůvodnou. Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud z uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu citoval pasáže z judikovaného právní názoru stran omluvitelného omylu, kterým je pravidelně omyl jednající osoby týkající se skutkových okolností (error facti). Odvolací soud tak při právním posouzení jedinečných skutkových okolností daného případu odkázal též na uvedený judikát obsahující vymezení omluvitelného omylu, resp. vymezující okolnosti, jež vylučují podřadit jednání osoby, která z nedbalosti nevyužila možnost ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu vlastní pečlivostí při seznání skutečností pro uskutečnění právního úkonu rozhodujících. Poněvadž v tomto případě dovolatel projevil svou vůli v písemně uzavřeném právním úkonu (kupní smlouvě), která vedle smluvního ujednání o převodu spoluvlastnického podílu dovolatele na předmětných nemovitostech obsahovala též ujednání, kterým se žalobce a) „zavazuje touto smlouvou, že poté, co se stane výlučným vlastníkem domu ...v Ch., zřídí ve prospěch oprávněného prodávajícího pana J. V., svého otce, právo doživotního bezúplatného užívání tohoto rodinného domu, a to formou věcného břemene“ , bylo nezbytné – a odvolací soud tak správně v napadeném rozsudku učinil – poměřovat okolnosti rozhodné pro uskutečnění právního úkonu dovolatele ve vztahu k předmětu tohoto dalšího smluvního ujednání.
Právní úkon je projev vůle směřující k právním následkům, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Vůle je psychickým subjektivním prvkem, směřujícím ke způsobení právního následku. Omyl je speciální vadou vůle a jeho právní podstata spočívá v tom, že jednající měl nesprávnou či nedostatečnou představu o právních účincích právního úkonu. Omyl přitom může být dvojí, buďto ve vůli (volní či vnitřní omyl), jímž je nedostatečná nebo nesprávná představa o právních následcích, které vzniknou ze smlouvy, anebo v projevu (vnější projev), jímž je nevědomá neshoda vůle a projevu (spočívající v tom, že jednající, ačkoliv něco chce, jedná jakoby nic nechtěl, nebo naopak ačkoli nic nechce, jedná jakoby něco chtěl, případně jednající projeví chtění něčeho jiného, než ve skutečnosti chce, a to v důsledku používání slov v jiném významu, než která mají, anebo proto, že se přeřekne, přepíše atd. O právně významný omyl jde tehdy, jestliže byl v době učiněného právního úkonu pro jednajícího účastníka skrytý (neboť omyl, o kterém jednající účastník ví, není omylem), dále jestliže byl vyvolaný druhým účastníkem nebo byl tomuto druhému účastníkovi znám, a konečně jestliže se jedná o (již shora uvedený) omyl podstatný, tzn. týkající se takové okolnosti, bez které by nedošlo k učinění takové právního úkonu (srov. např. Luby, Š.: Právne úkony v československom občianskom zákonníku, Právnické štúdie, vydala Slovenská akadémia vied 1969, str. 67 a násl.).
S přihlédnutím k právě vymezeným náležitostem omylu coby vady projevu vůle lze pak uzavřít, že skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a jejž odvolací soud převzal pro své rozhodnutí, neumožňoval podřadit zjištěné skutečnosti pod skutkovou podstatu omylu, jak je upravena v ustanovení §49a obč. zák. Dovolatel projevil svou vůli s uzavřením předmětné kupní smlouvy, která ve svém závěru obsahovala ujednání, v němž se žalobce a) zavázal pro případ, že se stane výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, zřídit ve prospěch dovolatele věcné břemeno spočívající v právu doživotního bezplatného užívání rodinného domu. Jestliže dovolatel přistupoval k uzavření kupní smlouvy s tím, že (jak uvedl) „jako základní předpoklad ...považoval zajištění doživotního bezplatného užívání domu a byl přesvědčen, že žalobce mu to po dohodě se žalobkyní zajistí“ , pak z předmětného ujednání v kupní smlouvě zjevně vyvozoval nesprávnou představu o jeho právních účincích, když jím dovozované důsledky vázal na skutečnost či okolnost, jež v tomto ujednání nebyla ani obsažena (vyjádřena) a žalobcem a), resp. žalujícími ani – jak se podává ze skutkových zjištění – vůči dovolateli deklarována. O jinou situaci by se např. jednalo, pokud by žalobce a) nebo oba žalobci utvrzovali dovolatele, že žalobkyně b) převede na žalobce a) svůj spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech a žalobce a) by již v rámci kupní smlouvy s dovolatelem uzavřel ve smyslu §50a odst. 1 obč. zák. smlouvu o budoucí smlouvě o uzavření věcného břemene, jež by nejen obsahovala podstatné náležitosti budoucí smlouvy, ale také i dohodnutou dobu k jejímu uzavření, odvíjející se (teprve) od okolnosti, kdy se žalobce a) stane výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud nepochybil, dospěl-li ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v daném případě se o žádný právně relevantní omyl nejednalo a že tudíž předmětná kupní smlouva není popsanou vadou právního úkonu dovolatele postižena a proto v posuzovaném případě, s přihlédnutím k dovolání se této neplatnosti ze strany dovolatele, nenastal právní důsledek předvídaný v ustanovení §49a obč. zák. (neplatnost právního úkonu z důvodu, že byl učiněn v omylu).
Pokud odvolací soud neshledal důvody ani pro aplikační užití §3 odst. 1 obč. zák. z hlediska absolutní neplatnosti uvedené smlouvy (§39 obč. zák.) z důvodu namítaného dovolatelem, že „...žaloba o vyklizení ze strany prvého žalobce je v každém případě v rozporu s dobrými mravy vzhledem k závazku žalobce v kup. smlouvě zajistit žalovanému bezplatné užívání nemovitosti.“ , nijak se tím neodchýlil od konstantní judikatury zdůrazňující, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a že pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, a že tudíž vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, a konečně že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2001, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/1998, a ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 479/5). Shodné závěry dovodil rovněž Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14. Odvolací soud tedy při posuzování otázky neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy vycházel ze skutkových zjištění, která takový právní závěr umožňovala vyvodit. Jinými slovy řečeno, odvolací soud ani při posuzování otázky platnosti předmětné kupní smlouvy z hlediska dovolatelem namítané kolize s institutem dobrých mravů se nedopustil žádného právně kvalifikačního pochybení.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání dovolatele v části směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla dovolateli uložena povinnost vyklidit předmětné nemovitosti, podle §243b odst. 5 ve spojení s §218 odst. písm. b) o.s.ř., odmítl.
Dovolání směřující proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně vázanosti dovolateli uložené povinnosti vyklidit rodinný dům do 15 dnů poté, co mu bude zajištěn náhradní byt tak, že dovolatel je povinen tento dům v uvedené lhůtě vyklidit po zajištění (pouze) náhradního ubytování, je sice ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, leč není důvodné. Ani v tomto ohledu totiž odvolací soud nijak nevybočil z judikatorních mezí při aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k vázání povinnosti vyklidit rodinný dům na zajištění bytové náhrady, v tomto případě náhradního ubytování. Odvolací soud při řešení této otázky, právě s přihlédnutím k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, se nedopustil žádné libovůle při soudním uvážení neurčitého pojmu, jakým je institut dobrých mravů (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. III. ÚS 413/01), dospěl-li s přihlédnutím ke všem okolnostem k závěru, že povinnost dovolatele vyklidit předmětný dům je nutno vázat pouze na zajištění náhradního ubytování. Vyjádřeno jinak, ani při řešení otázky aplikace §3 odst. 1 obč. zák. z hlediska poměřování žalobci uplatněného výkonu (vlastnického) práva se odvolací soud svými úvahami neocitl za hranicí, za kterou by právní posouzení v řízení zjištěného skutkového stavu bylo nutno považovat za nesprávné či dokonce v extrémním rozporu s obsahem spisu. Odvolací soud tak věc posuzoval v souladu s platnou právní úpravou a konstantní rozhodovací praxí, jejíž právní názory našly vyústění ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009 (in www.nsoud.cz ), v němž se mimo jiné uvádí: „Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Toto obecné pravidlo se vztahuje na výkon veškerých práv upravených občanským zákoníkem a není tu jediný zákonný důvod pro to, aby z něj byl vyčleněn určitý druh vlastnických žalob. Odepření ochrany výkonu vlastnického práva uplatňovaného v rozporu s dobrými mravy žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) se podle okolností daného případu projeví buď zamítnutím žaloby, nebo tím, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady. Zamítnutí žaloby bude přicházet do úvahy například tehdy, budou-li žalovanými staří lidé, kteří v nemovitosti prožili značnou část života, a pro které by byla změna prostředí velmi traumatizující, anebo v případě, že ze zjištěného skutkového stavu věci je zřejmé, že žalovaný v dohledné době bude mít zajištěno vlastní bydlení, a nebylo by proto účelné nutit jej ke stěhování do náhradního bytu (např. žalovaný je vlastníkem rozestavěného rodinného domu a ve stavbě řádně pokračuje). Při zvažování, která z uvedených možností bude užita, je třeba brát do úvahy i situaci žalobce a újmu, která mu v důsledku zvoleného řešení nastane.“
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto dovolání proti této části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst, 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem, a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobcům, kteří měli v tomto dovolacím řízení plný úspěch, náleží právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem v částce 3.900,- Kč [§7 písm. a/ , §18 odst. 1, §19a vyhl. č. 484/2000 Sb.], z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, to vše s připočtením částky 840,- Kč odpovídající 20% DPH vzhledem k tomu, že advokátka žalobců je plátkyní daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o.s.ř., §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů). Celkem tato náhrada nákladů dovolacího řízení činí částku 5.040,- Kč a dovolateli byla uložena povinnost zaplatit tuto částku žalobcům (oprávněným společně a nerozdílně) k rukám jejich advokátky (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 9. září 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu