ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.1177.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 1177/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobců a) Ing. Z. S. a b) Ing. J. S., zastoupených JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti žalované CODAN AGENTURA, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 1, Zlatnická 10/1582, IČ: 25108051, zastoupené Mgr. Janem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 2, o určení vlastnického práva k nemovitostem a jejich vyklizení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 603/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2007, č.j. 58 Co 163/2007-198, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2007, č.j. 58 Co 163/2007-198, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. listopadu 2006, č.j. 21 C 603/2004-115, určil, že v rozsudku specifikované nemovitosti jsou ve společném jmění žalobců, dále uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizené předat žalobcům uvedené nemovitosti do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení skutkově a právně uzavřel, že účastníci dne 23. října 2002 uzavřeli smlouvu označenou jako kupní smlouva, a to na základě ujednání (tzv.) rámcové dohody „mezi žalobcem a žalovanou“ . Podle soudu prvního stupně uvedená „kupní smlouva je simulovaným právním úkonem, jímž má být zastřen její skutečný účel, sjednání tzv. propadné zástavy, které je dle §169 písm. e) o.z. neplatné, je proto kupní smlouva pro rozpor se zákonem a jeho obcházení absolutně neplatným právním úkonem dle §39 o.z. a pro nedostatek vůle účastníků uzavřít kupní smlouvu dle §37 odst. 1 písm. a) o.z.“ Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tento soud činil skutková zjištění nejen z listinných důkazů, ale též z výslechů svědků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“), který v odvolacím řízení - jak plyne z protokolu o jednání ze dne 19. září 2007 (viz č.l. 187 a násl.) - žádné dokazování neprováděl, v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení vlastnického práva, jakož i žalobu o vyklizení žalované z předmětných nemovitostí zamítl. I když odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku konstatoval, že „v tomto případě mohl...vyjít z podstaty skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně po dokazování provedeném v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci“ a že „neměl přitom důvod odchylovat se od zjištění zachycených v napadeném rozsudku“ , přesto některá skutková zjištění, jež učinil soud prvního stupně, skutkově (bez provedeného dokazování) modifikoval, resp. jinak hodnotil některé soudem prvního stupně provedené důkazy (arg.: „Při vyslovení právních závěrů o neplatnosti kupní smlouvy soud I. stupně dostatečně nevzal v úvahu zjištění o okolnostech, za kterých byla, společně se smlouvou rámcovou, uzavřena...“ , „tvrzení žalobců a jejich dcery jako svědkyně...tak ani nemělo oporu v zákonných ustanovení“ , „z provedených důkazů vyplynula vůle účastníků uzavřít kupní smlouvu“ ). Odvolací soud uzavřel, že „žalovaný pouze na základě smlouvy o postoupení pohledávek zaujal místo věřitele po Komerční bance, a.s., přičemž tato pohledávka zajištěna již byla, a to zástavním právem k oběma domům penzionu Tereza. Nemohlo se tak jednat o propadné zástavy ve smyslu ust. §169 písm. e) o.z....Žalobce kupoval hotel a nic jiného (například později vymahatelnou pohledávku), zejména žalobce jako podnikatel pak s tímto řešením své neschopnosti dostát platebním povinnostem v rámci podnikání souhlasil.“ Mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o půjčce, přičemž z provedených důkazů - dovodil odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně - vyplynula vůle účastníků uzavřít kupní smlouvu. Odvolací soud se jinak ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o neprokázání tvrzení žalobců, že předmětná kupní smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, nebo že by byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále již „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňují v něm všechny zákonem předvídané dovolací důvody, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3). Dovolatelé jednotlivé dovolací důvody velmi obšírně a ve světle citované judikatury rozvádějí; vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu pro níže uvedenou vadu řízení nemůže obstát, postačí zde odkázat na tu část dovolání, v níž dovolatelé mimo jiné namítají, že odvolací soud rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně bez toho, že by v rámci odvolacího jednání zopakoval - byť jediný - důkaz, a dále bez toho, že by před vyhlášením svého rozhodnutí jakkoli informoval dovolatele o svém odlišném právním názoru na platnost kupní smlouvy, než zaujal soud prvního stupně. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil (jak lze dovodit z obsahu dovolání) tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů (s přihlédnutím k výše uvedenému ve stručnosti shrnuto) odmítla uplatněnou dovolací argumentaci a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatelů zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z ust. §242 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny. V daném případě ovšem dovolatelé ve svém dovolání vadu řízení, která podle názoru Nejvyššího soudu mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, důvodně vytkli. Jednalo se o jinou vadu spočívající v absenci (zopakování) dokazování odvolacím soudem, který přestože neprovedl v odvolacím řízení žádné dokazování, tyto důkazy, které byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně, jenž z nich činil skutková zjištění zásadně významná pro právní posouzení věci, hodnotil a na tomto hodnocení dospěl k jinému právnímu závěru, v jehož důsledku změnil rozsudek soudu prvního stupně.
Jinou vadou řízení je tedy i to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle ust. §213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy,
na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, případně dokazování doplnil.
Podle ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 4. 2005 odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Podle odst. 3 tohoto ustanovení k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (odst. 4 cit. ustanovení). Podle odst. 5 tohoto ustanovení při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a.
I když ve smyslu ust. §213 odst. 1 o. s. ř. a ustálené judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená to, že
od skutkových zjištění, která soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, popř. jiných důkazů, se může odvolací soud bez dalšího odchýlit. Pokud má pochybnosti
o věrohodnosti výpovědí účastníků a svědků, na nichž soud prvního stupně založil své skutkové zjištění, musí tyto důkazy opakovat a popř. i dokazování doplnit (ust. §213 odst. 2 o. s. ř.) a opatřit si tak podklady pro vlastní posouzení jejich věrohodnosti. Postup odvolacího soudu, kdy se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal stěžovatelce reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení jejího základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami ve spojení s výpovědí účastníků řízení, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení těchto důkazů (nález Ústavního soudu České republiky ze dne 14. září 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06,
in www.nalus.usoud.cz ).
Odvolací soud tedy plně nedocenil skutečnost, že zásada vyjádřená v ust. §213 odst. 1 o. s. ř. neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků, a to především proto, že při hodnocení důkazů (§132 ve spojení s §211 o. s. ř.) spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, v protokolu, i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, ev. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003).
Proto chtěl-li odvolací soud korigovat skutková zjištění, resp. závěr o skutkovém stavu věci, jež po provedení listinných důkazů, výslechu dovolatelů a svědků, učinil soud prvního stupně, jenž na jeho podkladě dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je simulovaným a tedy ve smyslu §39 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem, bylo nezbytné, aby způsobem předvídaným v ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř. zopakoval důkazy, měl-li za to, že je z nich možné dospět k jiným skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně, případně aby zákonu odpovídajícím způsobem vyložil (§157 odst. 2 o.s.ř.), z jakých důvodů nebylo zapotřebí ten který důkaz, provedený v řízení před soudem prvního stupně, zopakovat (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, resp. neúčelnost atd.). Takto ovšem - jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 19. září 2007 (viz č.l. 187 a násl.) - odvolací soud nepostupoval. Z uvedeného je tedy zřejmé, že dovolateli uplatněný dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. spočívající v tvrzení, že (odvolací) řízení je postiženo (shora vyloženou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byl shledán opodstatněným.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud se vypořádá rovněž se všemi argumenty, které dovolatelé uplatnili v tomto dovolání a jež tímto rozhodnutím nebyly konzumovány.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu