ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.1225.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 1225/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně GEM PRAHA ČR spol. s r. o. v likvidaci , se sídlem v Praze 4, Chodově, Metodějova 1467, IČ: 49244418, zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 19, proti žalované L. S. , zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 301/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2008, č.j. 68 Co 451/2007-103, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomáše Krejčího, advokáta se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. dubna 2007, č.j. 27 C 301/2005-68, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení svého vlastnictví „k nebytovým jednotkám č. 616/11 a 616/3 v katastrálním území V., obec P., a to vše spolu se spoluvlastnickými podíly na pozemku p.č. 419 a na společných částech domu č.p. 616.“ Dále podle procesního výsledku rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. března 2008, č.j. 68 Co 451/2007-103, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. jako věcně správné rozhodnutí potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětné kupní smlouvy ze dne 12. listopadu 2004 (jejichž předmětem byly nebytové jednotky nyní dotčené určovací žalobou, jejichž vlastnické právo k nim včetně předmětných spoluvlastnických podílů, převedla žalující společnost na žalovanou) nepodléhají režimu ve smyslu ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. V řízení nebylo prokázáno, že by mezi jednatelkou žalobkyně Ing. I. M. (dříve S.) a žalovanou byl vztah takového druhu, aby byly podle zákona (ve smyslu §116 obč. zák.) osobami blízkými. Shodně se soudem prvního stupně neshledal odvolací soud ani další důvody pro vyslovení neplatnosti uvedených kupních smluv z důvodu zastřeného právního úkonu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dále ve smyslu písm. a) téhož zákonného ustanovení, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem a v tomto směru v dovolání předkládá svou právní argumentaci ústící v závěr, že v době, kdy došlo k převodu nebytových jednotek mezi žalobkyní a žalovanou, tj. za trvání manželství Ing. M. S. a Ing. I. S., byla žalovaná (coby matka manžela jednatelky žalobkyně) osobou žalobkyni blízkou. Převod nebytových jednotek byl uskutečněn mezi žalobkyní a osobou jednající ve shodě se zakladatelem žalobkyně a tudíž i v tomto ohledu bylo nezbytné zjistit cenu nebytových jednotek posudkem soudem ustanoveného znalce ve smyslu §196a odst. 3 obch. zák. Právní význam těchto otázek je zde dán jak ve věci samé, tak i obecně. Obecný význam předmětné kauzy spočívá primárně, zda „ve světle ustanovení §196a obchodního zákoníku s odkazem na ustanovení §116 občanského zákoníku je potřeba za osoby blízké označit též další osoby, které by újmu způsobenou právnické osobě důvodně pociťovaly jako újmu vlastní, míněno osoby odlišné od společníka, člena nebo zaměstnance právnické osoby, popř. osoby v poměru obdobném...“ Druhou otázkou zásadního právního významu je podle dovolatelky „otázka statusu zakladatele právnické osoby, resp. společnosti. Dle názoru žalobkyně status zakladatele společnosti tento neztrácí ani v případě, kdy se stane jejím statutárním orgánem, resp. společníkem, nebo naopak, kdy na společnosti zcela ztratí majetkový podíl, resp. přestane být jejím statutárním orgánem za předpokladu, že je ve vztahu ke společnosti v poměru obdobném (např. v poměru ovládající osoby).“ Třetí otázkou zásadního právního významu „je otázka, zda blízkost osob ve smyslu ustanovení §116 občanského zákoníku lze posuzovat pouze s ohledem na subjektivní pocit účastníků sporu a nebo s přihlédnutím k dikci ustanovení §116 občanského zákoníku.“ Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná v písemném vyjádření k dovolání dovolatelky odmítla uplatněnou dovolací argumentaci a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, resp. zamítl, a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení §237 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového stavu věci, který umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru zjištěného skutku. Přitom skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, v dovolacím řízení nelze revidovat. Otázkou, zda právnická osoba může být osobou blízkou osobě fyzické, se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku uveřejněném pod č. 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož právnická osoba se ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. považuje za osobu blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, jeli dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby (popřípadě má-li k ní jiný obdobný vztah) a současně, kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní. Obdobný závěr lze učinit i ve vztahu k ustanovení §196a obch. zák., jak dovodil Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1807/2007; k tomu dále srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2010, ze dne 24. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3782/2007, in www.nsoud.cz . Konkrétní posouzení jedinečných skutkových okolností ovšem judikatorní význam rozsouzenému případu v situaci, kdy k uvedeným institutům se již dovolací soud ve svých rozhodnutích vyjádřil, nezakládá.
Dovolatelkou v dovolání uplatněný dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl jinak konkrétně vymezen, přičemž z obsahu dovolání nebylo možno ani dovodit, že by v tomto směru k řešení byla relevantně nastolena otázka zásadního právního významu z oblasti procesního práva.
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k jiným vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání dovolatelky podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má s ohledem na procesní výsledek vůči dovolatelce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená na polovinu podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50% podle §18 odst. 1 téhož advokátního tarifu], a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát žalované je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalované vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů podle §137 odst. 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, rovněž částka odpovídající 20% dani z přidané hodnoty, kterou je uvedený advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad podle cit. zák. odvést, tedy částka 1.060,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč je dovolatelka povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu