ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.1228.2009.3
sp. zn. 30 Cdo 1228/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobkyně AB reality s.r.o. , se sídlem v Brně, Lidická 717/25, zastoupené JUDr. Petrem Matějkou, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 23b, proti žalovaným 1) J. S. , 2) Ing. J. S. , a 3) L. S. , všem zastoupeným JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 19, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 117/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 31. července 2008, č.j. 60 Co 120/2008-149, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 31. července 2008, č.j. 60 Co 120/2008-149, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. října 2007, č.j. 19 C 117/2006-116, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že specifikované pozemky jsou ve vlastnictví žalovaného 2), a že další specifikované pozemky jsou ve společném jmění žalovaných 2) a 3). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále již „odvolací soud“), v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že podané žalobě zcela vyhověl, tj. určil, že specifikované pozemky jsou ve vlastnictví žalovaného 2, a další specifikované pozemky jsou ve společném jmění žalovaných 2) a 3). Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud předně konstatoval, že žalobce má na takto podané žalobě naléhavý právní zájem, neboť v případě vyhovění této žalobě může dosáhnout uspokojení své splatné pohledávky exekucí předmětných nemovitostí. Při rozhodování vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který však jinak právně posoudil. Odvolací soud podrobil právnímu posouzení dvě darovací smlouvy ze dne 18. července 2000, kterými došlo k darování specifikovaných pozemků žalovanými 2) a 3) na žalovaného 1), a poté dospěl k závěru, že tyto smlouvy jsou ve smyslu §39 obč. zák. neplatné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále již „dovolatelé“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňují v něm explicitně dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a implicitně (vzhledem k obsahu dovolání) též dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítají, že za skutkové situace, kdy odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že žalovaný 2) v souvislosti s darováním jednal v úmyslu zkrátit svého věřitele, avšak žalovaný 1) nikoliv, je právní závěr odvolacího soudu v přímém protikladu k převládající rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) týkající se obdobných případů. Konstatování odvolacího soudu, že závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nelze v řízení použít „s ohledem na specifický skutkový stav“ případu, je nesrozumitelné pro absenci podrobného zdůvodnění. Odvolací soud totiž v dané části odůvodnění pouze rekapituloval zjištěný skutkový stav, aniž by uvedl, v jakých konkrétních ohledech či z jakých důvodů je takový stav „specifický“, popř. nakolik se odlišuje od skutkových okolností, ze kterých vycházela uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tento nedostatek má za následek celkovou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Za absurdní lze dále považovat úvahu odvolacího soudu, že žalovaný 2) „vyloučil možnost uplatnění odporovatelnosti darovacích smluv“ tím, že žalovanému 1) zamlčel existenci svých (splatných) dluhů a žalovaný 1) tak ani při náležitém úsilí nemohl úmysl žalovaného 2) zkrátit své věřitele rozpoznat, pročež jsou tedy darovací smlouvy neplatné a nikoliv odporovatelné. Napadené rozhodnutí představuje naprosto svévolnou aplikaci práva v neprospěch dovolatelů bez ohledu na znění a ustálený výklad příslušné právní úpravy. Z vyložených důvodů dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání dovolatelů písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) poté, co přihlédl k čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné.
Dovolání je důvodné.
Odvolací soud, který při rozhodování vycházel ze skutkových zjištěných učiněných soudem prvního stupně, dospěl oproti soudu prvního stupně k jinému právnímu posouzení věci, a to na základě následující úvahy.
„Žalovaný 2) daroval žalovanému 1) darovací smlouvou z 18. 7. 2000 pozemky v katastrálním území P. u Z., označené ve výroku tohoto rozsudku, a žalovaní 2) a 3) darovali žalovanému 1) darovací smlouvou z 18. 7. 2000 nemovitosti v katastrálním území Z. označené ve výroku tohoto rozsudku...Žalovaný 2) je směnečným ručitelem dvou směnek vystavených dne 7. 3. 2000 společností STELLA, s.r.o. se sídlem na adrese bydliště žalovaného 2) na částky 5.000.000,- Kč se splatností 30. 6. 2000 a 5.600.000,- Kč se splatností 31.12.2000. Žalovaný 2) v době darování nemovitostí uvedenými smlouvami svému synovi, žalovanému 1), věděl o dluhu z těchto směnek ve výši 10.600.000,- Kč, přičemž v době darování byl již dluh ve výši 5.000.000,- Kč splatný a zbytek byl splatný v krátké lhůtě splatnosti. Žalovaný 2) si musel být vědom, že společnost STELLA s.r.o., ve které byl osobně zainteresován, má finanční problémy, neboť splácela své úvěry poskytnutím dalších úvěrů a musel si být vědom také toho, že tato společnost není schopna zaplatit dluhy u Investiční a poštovní banky, a.s....Při příjmu žalovaného 2) ve výši 8.000,- Kč měsíčně, jak vypověděl, nebyl schopen žalovaný 2) svému ručitelskému závazku dostát. Pokud se žalovaný 2) bezúplatně zbavil svého nemovitého majetku jako svého hodnotnějšího majetku, z něhož jediného bylo možno alespoň částečně dluh z ručitelského závazku uhradit, a učinil tak krátce po splatnosti dluhu ve výši 5.000.000,- Kč a krátce před splatností dluhu ve výši 5.600.000,- Kč, byl nejméně srozuměn s tím, že zabrání alespoň částečně úhradě dluhu. Takové jednání žalovaného 2) zjevně směřuje k tomu, aby jeho hodnotnější majetek nebyl použit na úhradu jeho dluhů, krátí jeho věřitele a není v souladu se zákonem (právem). Podle §39 občanského zákoníku jsou proto obě darovací smlouvy, kterými daroval žalovaný 2) nemovitosti uvedené ve výroku tohoto rozsudku svému synovi, neplatné. Vzhledem k tomu, že nemovitosti v katastrálním území Z. byly dle darovací smlouvy z 18. 7. 2000 ve společném jmění manželů Ing. J. S. a L. S. a k darování takového majetku je potřeba souhlasu obou manželů, je i tato darovací smlouva v plném rozsahu neplatná. Odvolacímu soudu je známa dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky, který dovozuje, že právní úkony učiněné s úmyslem zkrátit věřitele nejsou v souladu se zákonem(,) v důsledku čehož jsou – v závislosti na konkrétních okolnostech – buď neplatné pro rozpor s účelem zákona nebo pro jeho obcházení, nebo sice platné, avšak odporovatelné. Pro posouzení, o který z těchto následků se v konkrétním případě jedná, je rozhodující, zda právní úkon uzavírali v úmyslu zkrátit věřitele oba účastníci nebo pouze dlužník, v prvním případě jde o úkon neplatný, v druhém (pouze) o úkon odporovatelný. Odvolací soud je však přesvědčen, že s ohledem na specifický skutkový stav nelze shora uvedený právní názor použít. Tento právní názor vychází z toho, že je třeba chránit práva třetích osob, která nabývají v dobré víře, z právního úkonu, který učiní jiná osoba v úmyslu zkrátit věřitele. V daném případě však byly nemovitosti darovány nejbližšímu příbuznému dlužníka, a to synovi. Vztahy těchto osob jsou dobré, jinak by žalovaný 2) nedaroval synovi majetek značné hodnoty. Naproti tomu stojí zájem na ochraně věřitele, kterému je znemožněno uspokojit své pohledávky vůči žalovanému 2) v podstatě z jediného možného zdroje. Odvolací soud přihlédl k tomu, že žalovaný 2) lhal v době darování svému synovi o tom, že nemá žádné dluhy a tak v podstatě znemožnil uplatnění odporovatelnosti darovacích smluv...Z těchto důvodů se odvolací soud, při kolizi těchto dvou zájmů na ochranu vlastnického práva třetí osoby oproti zájmu na ochranu věřitele, přiklonil k tomu, že v dané věci je třeba upřednostnit zájem na ochraně práv věřitele..“
Je třeba zdůraznit, že při změně rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem (§220 o.s.ř.) tento soud svým rozhodnutím nahrazuje napadené prvostupňové rozhodnutí. Proto písemné vyhotovení jeho rozsudku musí odpovídat zákonným náležitostem vyplývajícím z ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí se musí odpovídajícím způsobem vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi a jeho myšlenkový postup musí být v odůvodnění jednoznačně vysvětlen nejen poukazem na všechny skutečnosti zjištěné provedeným dokazováním, ale rovněž s poukazem na právní závěry, které přijal. Účelem odůvodnění rozsudku je především prokázat jeho správnost a odůvodnění musí být prostředkem kontroly správnosti postupu soudu při vydávání rozhodnutí soudu, tj. musí být přezkoumatelné. Absence některé ze zákonem předepsaných náležitostí odůvodnění rozsudku může pak přivodit stav, kdy takový rozsudek je nepřezkoumatelný, což z pohledu dovolacího řízení, v němž na podkladě dovolání jako mimořádného opravného prostředku má být věcnému přezkumu podrobeno meritorní rozhodnutí odvolacího soudu, zakládá jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.), a je důvodem k vydání kasačního rozhodnutí.
V posuzované věci odvolací soud přistoupil k aplikaci ustanovení §39 obč. zák. zakládajícího absolutní neplatnost právního úkonu, aniž by z odůvodnění jeho rozsudku byly zřejmé právně relevantní (v řízení zjištěné) skutečnosti, které jsou identické s některou z právních skutečností předvídaných v hypotéze posledně zmíněného pravidla chování (jednání v rozporu se zákonem, jednání v rozporu s dobrými mravy či jednání, jímž se obchází zákon). Odvolací soud své rozhodovací důvody vyložil „s ohledem na specifický skutkový stav“ a s již shora zreferovanou konstrukcí, která se ovšem pohybuje v neudržitelném pásmu domněnek a presumpce motivu jednání žalovaného 2), namísto toho, aby zjištěný skutkový stav věci byl korektním způsobem právně posouzen a v limitech ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. vyložen v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku.
S přihlédnutím k výše uvedenému proto nezbývá, než konstatovat, že dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. byl naplněn.
Nejvyšší soud proti napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku dovolacího soudu je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu