ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.1918.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 1918/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce A. S. , zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) L. L. , zastoupenému advokátem, a 2) N. L. , za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované I. P. k.s., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, pod sp. zn. 7 C 289/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2007, č.j. 8 Co 371/2007-112, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2007, č.j. 8 Co 371/2007-112, jakož i rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. 7 C 289/2005-87, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově (dále již „soud prvního stupně“), rozsudkem ze dne 13. prosince 2006, č.j. 7 C 289/2005-87, zamítl žalobu „na určení, že je žalobce vlastníkem nemovitostí, a to domu čp. 769 v části obce . C., postaveného na pozemku parc. č. 2135, pozemku parc. č. 2135, pozemku parc. č. 2136 v katastrálním území K. – O. P. (dále již „předmětné nemovitosti“). “ Vyšel ze zjištění, že dne 20. dubna 1999 písemným prohlášením podle §303 a násl. obch. zák. převzal žalobce s manželkou ručení za závazek J. Č. v zájmu zajištění pohledávky společnosti I. P., k.s. z úvěru podle smlouvy č. 367 ze dne 20. dubna 1999. Téhož dne byla mezi žalobcem a vedlejším účastníkem uzavřena kupní smlouva ohledně předmětných nemovitostí. „ Kupní cena byla sjednána částkou 200.000,- Kč, tj. ve výši odpovídající pohledávky kupujícího i s příslušenstvím poskytnutého úvěru J. Č. podle úvěrové smlouvy...a s vypořádáním této kupní ceny podle ujednání smluvních stran v čl. III. smlouvy.“ Vklad (vlastnického) práva do katastru nemovitostí ve prospěch vedlejšího účastníka byl proveden podle návrhu nabyvatele ze dne 20. dubna 1999 s právními účinky vkladu k témuž dni. Rovněž téhož dne uzavřel vedlejší účastník se žalobcem smlouvu o výpůjčce, jejímž předmětem byly předmětné nemovitostí. Přípisem ze dne 5. června 2000 bylo z úvěru povinnému J. Č. a jeho ručitelům oznámeno vedlejším účastníkem, že v důsledku neplnění platebních povinností dlužníka a povinností věřitele zaplatit žalobci kupní cenu 200 000 Kč, převede vedlejší účastník předmětné nemovitosti na třetí osobu, přičemž dojde k zápočtu kupní ceny vůči jeho úvěrové pohledávce. Dále soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dopisem ze dne 10. června 2000 nabídl vedlejší účastník žalobci zpětný převod předmětných nemovitostí za kupní cenu 300 000 Kč v souvislosti se zahájením soudního řízení o neplatnosti kupní smlouvy k návrhu žalobce (řízení probíhalo u téhož soudu pod sp. zn. 7 C 155/20000). Podle dalšího zjištění soudu prvního stupně dne 29. července 2000 „došlo mezi vedlejším účastníkem, žalobcem za účasti jeho právního zástupce a manželky k sepisu smírného ujednání písemným přijetím návrhu. Jeho předmětem je výslovný souhlas žalobce se zpětnou koupí sporných nemovitostí za kupní cenu 1950 000 Kč s jejím splácením po dobu tří let ve splátkách po 5 420 Kč, přičemž zpětné vlastnictví přejde na žalobce až úplným zaplacením této částky...Zároveň smluvní strany stvrdili platnost předchozí kupní smlouvy uzavřené dne 204. 1999 na základě jejich pravé, skutečné a svobodné vůle.“ Usnesením téhož soudu prvního stupně ze dne 19. října 2000, č.j. 7 C 155/2000-49, bylo řízení v právní věci žalobce proti nynějšímu vedlejšímu účastníkovi, o neplatnost kupní smlouvy ze dne 20. dubna 1999, zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby. Dne 7. února 2002 uzavřel vedlejší účastník (prodávající) se společností A. P., s.r.o. (kupujícím) kupní smlouvu, na základě které došlo k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na kupujícího, a to za kupní cenu 220 000 Kč. Soud prvního stupně při rozhodování dále vycházel ze zjištění, že předmětné nemovitosti jsou nyní ve společném jmění žalovaných 1) a 2). Soud prvního stupně za takto zjištěného skutkového stavu věci konstatoval, že „nelze ve prospěch žalobce vyhodnotit jeho tvrzení s námitkou neplatnosti, byť jednání mezi ním a vedlejším účastníkem, vedoucí téhož dne k uzavření různých smluv týkajících se sporných nemovitostí , bylo nestandardní a nepochybně pro žalobce nevýhodné jak z hlediska ručení za závazek nesolventního a nesolidního dlužníka, tak z hlediska sjednaných postupných převodů sporných nemovitostí a postupně sjednaných kupních cen za ně.“ Žalobce „jako osoba svéprávná měl mít na paměti závažnost svého jednání s dopadem na své vlastnictví nemovitých věcí, ke stvrzení právních úkonů přistupovat odpovědným způsobem se znalostí věci, kdy mu nikdo z ostatních zúčastněných subjektů nebránil seznámit se s obsahem jednotlivých smluv a v případě nesouhlasu projevit svou nevůli smlouvy uzavřít.“ V těchto souvislostech soud prvního stupně dále konstatoval, že „nelze ve prospěch žalobce akceptovat uzavření sporných smluv s vedlejším účastníkem v rozporu s dobrými mravy.“ Neztotožnil se s námitkou žalobce stran propadné zástavní smlouvy „s ohledem na neexistenci jakékoli zástavní smlouvy týkající se sporných nemovitostí“ , též s přihlédnutím k tomu, že žalobcem připomínaná právní úprava podle §169 písm. e) obč. zák. nabyla účinnosti až od 1. ledna 2001; stejně nepřípadným shledal soud žalobcův odkaz na institut zajišťovacího převodu vlastnického práva. Na straně žalobce a žalovaných přitom nedošlo k žádnému přímému jednání a konkrétním právním úkonům; mezi těmito účastníky – konstatoval dále soudu prvního stupně – není (žádný) přímý právní vztah, neboť žalovaní 1) a 2) nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem od společnosti A. P., s.r.o. na základě shora již citované kupní smlouvy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, jakož i s jeho právním posouzení věci, když v podrobnostech odkázal na odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně. Rovněž odvolací soud konstatoval, že v dané věci nelze dovodit, že by uzavření této smlouvy odporovalo dobrým mravům a že by snad šlo o obcházení zákona, neboť zákon umožňoval i jiné způsoby zajištění závazku.
„V tomto případě šlo jednoznačně o výraz smluvní volnosti obou účastníků a za zcela nepřípadný považuje odvolací soud odkaz na ust. §169 písm. e) o.z. jednak pro jeho neexistenci v době uzavírání smlouvy, jednak proto, že žádná zástavní smlouva v tomto případě uzavírána nebyla.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání žalobce (dále již „dovolatel“), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatel zdůrazňuje, že v souvislosti s poskytnutím půjčky za závazky J. Č. byla také uzavřena mezi dovolatelem a vedlejším účastníkem uvedená převodní smlouva. Z důkazů provedených v rámci řízení před soudem prvního stupně jednoznačně vyplývá, že nebylo úmyslem dovolatele prodat předmětné nemovitosti vedlejšímu účastníkovi za kupní cenu ve výši 200 000 Kč. Dovolatel v další části svého dovolání podrobně osvětluje okolnosti týkající se uzavření předmětné smlouvy a přípustnost dovolání shledává v tom, že shora popsaný převod vlastnického práva k nemovitostem v souvislosti se zajištěním závazku byl postupem nestandardním, v zákoně neupraveným. Odkaz na §169 písm. e) o.s.ř. učinil dovolatel pro připomenutí, že z tohoto zákonného ustanovení vyplývá vůle státu chránit dlužníka proti věřiteli tehdy, když při neplnění závazku propadnou nemovitosti dlužníka věřiteli za cenu, která není obvyklá a není tržní. Vůlí státu přenesenou do textu občanského zákoníku je jednoznačně to, aby nemovitosti dlužníka byly zpeněženy objektivním a veřejným procesem tak, aby cena dosažená jejich prodejem odpovídala skutečné tržní ceně těchto nemovitostí v daném místě a čase. Dovolatel je toho názoru, že přesně tento státem chráněný zájem nyní platnou právní úpravou byl v případě předmětné kupní smlouvy porušen, protože nemovitosti dovolatele byly v souvislosti s úhradou závazků de facto zpeněženy způsobem, který nebyl objektivní a nebyl v zájmu obou smluvních stran, ale byl v zájmu a ku prospěchu pouze vedlejšího účastníka. Tato skutečnost je podle dovolatele zásadního právního významu.
Za této dovolací argumentace dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobce odkázali na svá předchozí vyjádření v nalézacím a odvolacím řízení. Nutno vzít v úvahu, že uzavírali kupní smlouvu se společností, která listem vlastnictvím prokázala své vlastnické právo ke kupovaným nemovitostem; žalovaní tak byli v dobré víře, že stav (zápisů v) katastru odpovídá skutečnému stavu věci a nebylo jejich povinností zkoumat právní vztah (nyní) vedlejšího účastníka k žalobci. Žalovaní nemovitost do svého vlastnictví převzali ve velmi špatném stavu a v mezidobí do rekonstrukce vložili finanční prostředky značně převyšující kupní cenu, když od podání žaloby, z důvodů „jisté právní nejistoty“ , nemohou v dalších pracech pokračovat. Z těchto důvodů žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.
Vedlejší účastník na straně žalovaných ve svém vyjádření k dovolání zdůraznil, že nárok dovolatele je nedůvodný a neoprávněný. Odkázal na svá předchozí písemná vyjádření a nově na nález Ústavního soudu „publikovaný dne 5. 11. 2007 k účinkům odstoupení od smlouvy o převodu vlastnického práva na vlastnické právo třetích osob, které nebyly účastníky smlouvy zrušené odstoupením...“ V dané věci nebyla naplněna zákonná ustanovení, jež předpokládají §169 písm. e) a §553 obč. zák. Nebyla uzavřena zástavní smlouva, nejednalo se o zajišťovací převod práva, nebylo dohodnuto, že dlužník převede na věřitele své právo (například právo vlastnické) s rozvazovací podmínkou. Kromě toho žalobce podal žalobu o určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, kterou poté vzal zpět v návaznosti na uzavřený soudní smír, kde žalobce potvrdil, že vlastnické právo k nemovitostem, jež jsou předmětem žalobního nároku, bylo platně převedeno na vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník s ohledem na tyto argumenty navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 - srov. bod 12. Čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 22. srpna 2007. Dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to při řešení zásadně právně významné otázky tzv. propadné zástavy, která byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolání je tedy důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jak je patrno z odůvodnění písemných vyhotovení rozsudků okresního soudu, jakož i odvolacího soudu, uvedené soudy se v posuzované věci otázkou tzv. propadné zástavy nezabývaly z toho důvodu, že měly za to (ve stručnosti shrnuto), že mezi žalobcem a vedlejším účastníkem žádná zástavní smlouva uzavřena nebyla. Zcela však pominuly, že v judikatuře Nejvyššího soudu institut tzv. propadné zástavy, kromě případů, kdy kupní smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003, in www.nsoud.cz ), byl spojován i s případy uzavření kupní smlouvy ve vazbě na uzavřenou smlouvu o půjčce. Jednalo se o případy, kdy účastníci sice přistoupili k uzavření kupní smlouvy, avšak jejím smyslem, resp. stimulem takového (formálně navenek vyjádřeného) právního jednání bylo dosažení zcela jiného hospodářského účelu. Případy takového druhu jsou např. postiženy v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 33 Odo 38/2006, v němž dovolací soud zaujal následující právní názor, od nějž není důvodu se ani v této věci jakkoli odchylovat: „Za situace, kdy žalovaní stejného dne, kdy půjčili žalobcům finanční částku na dobu jednoho měsíce, uzavřeli i kupní smlouvu, dle níž mělo dojít k převodu vlastnického práva k nemovitostem ze žalobců, na žalované až poté, co se žalobci ocitnou v prodlení s vrácením půjčky, jednalo se o tzv. propadnou zástavu, neboť smyslem a účelem kupní smlouvy nebyla koupě nemovitosti, ale splnění závazku ze smlouvy o půjčce převodem nemovitosti.“ Judikovaným závěrem sneseno na tento případ ve skutkové konstelaci, kdy žalobce společně se svou manželkou uzavřeli s vedlejším účastníkem dne 20. dubna 1999 prohlášení ručitelů a v týž den současně žalobce coby výlučný vlastník s vedlejším účastníkem uzavřel ještě kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem na vedlejšího účastníka, kdy vypořádání kupní ceny bylo vázáno na (ne)splacení úvěru, v kterémžto vztahu žalobce participoval jako ručitel, bylo především nezbytné se důsledně zabývat otázkou, zda předmětná kupní smlouva nenaplňuje znaky tzv. propadné zástavy, a to (analogicky) ve světle verifikačních limitů, jak jsou vyloženy např. právě v posledně citovaném judikátu Nejvyššího soudu. To však soudy obou stupňů neučinily.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které nemohl obstát rozsudek odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižšího stupně závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 část věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r
předseda senátu